ECLI:CZ:US:2019:3.US.2554.17.1
sp. zn. III. ÚS 2554/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Tomáše Černého a Kateřiny Hrudníkové, zastoupených JUDr. Robertem Jehne, advokátem, sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. července 2017 č. j. 18 C 3/2017-28, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti VUELING AIRLINES S. A., sídlem Parque de Negocios Mas Blau II Pla de l´Estany 5, El Prat de Llobregat, Barcelona, Španělské království, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé navrhli zrušení výše označeného rozhodnutí, neboť jím měl být porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě stěžovatelů proti vedlejší účastnici o zaplacení částky v celkové výši 500 EUR s příslušenstvím z titulu nároku na kompenzaci za zpoždění letu provozovaného vedlejší účastnicí, a to podle nařízení Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen "Nařízení"), tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl (když každému ze stěžovatelů přiznal částku 250 EUR s příslušenstvím), avšak náhradu nákladů řízení jim přiznal ve výši 3 403,60 Kč, tedy ve výši snížené s odkazem na použití §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé s rozhodnutím obvodního soudu zásadně nesouhlasí, neboť jsou přesvědčeni, že nesprávným použitím §14b advokátního tarifu, respektive použitím rozporným s jeho původním účelem došlo k porušení jejich základních práv, neboť mají za to, že jde o extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti. Stěžovatelé současně předesílají, že jsou si vědomi skutečnosti, že obdobná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3804/15, domnívají se však, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí "nedohlédl důsledků", které toto rozhodnutí může v obdobných věcech vyvolat; připomínají přitom účel Nařízení, jímž je "zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících" se zásadním zřetelem na ochranu spotřebitelů, tedy aby spotřebitelé obdrželi náležité odškodnění od leteckého dopravce za nedůvodně zpožděný let. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že cestující jsou - při vědomí, že obecné soudy používají §14b advokátního tarifu - fakticky velmi často zrazováni od toho, aby odškodné vůbec vymáhali, což koresponduje s údajem, že více než 75 % cestujících nebylo řádně leteckými společnostmi odškodněno. Stěžovatelé se tak domnívají, že budou-li letečtí dopravci Ústavním soudem i nadále chráněni za svoje protiprávní jednání, nebude účel Nařízení v praxi nikdy řádně naplněn.
4. Z článku 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, navíc stěžovatelé dovozují, že v evropském řízení o drobných nárocích by měl soud přiznat procesně plně úspěšné straně náhradu nákladů řízení ve výši přiměřené k výši uplatněného nároku. Podle názoru stěžovatelů tak měl obvodní soud položit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, po jejímž zodpovězení by bylo zřejmé, jaké náklady řízení jsou přiměřené nároku na náhradu škody podle Nařízení, a to zvláště za situace, kdy cestující využije služeb advokáta specializujícího se na danou problematiku a který proto obdobné případy řeší ve prospěch svých klientů opakovaně. Jelikož tak obvodní soud neučinil, mají stěžovatelé s odkazem na závěry přijaté v nálezu ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 za to, že obvodní soud porušil jejich právo na zákonného soudce. V této souvislosti přitom stěžovatelé zdůrazňují, že nepovažují za přijatelné, aby v České republice byly přiznávány náhrady nákladů řízení několikanásobně nižší, než je tomu v zahraničí (přičemž uvádějí, že okresní soud v Liverpoolu "přiznal advokátovi specializujícímu se na danou problematiku náklady řízení" převyšující ekvivalent částky 5 000 Kč). Současně stěžovatelé, poukazující rovněž na řadu soudních rozhodnutí dokládajících nejednotnost rozhodovací praxe, vyjadřují přesvědčení, že by se Ústavní soud měl českých spotřebitelů v obdobných případech zastat, a "nikoliv je trestat za to, že se zcela logicky obrátili na specialistu v daném oboru práva".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
7. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelů, že není možné, aby jako podání žaloby formulářového typu byla kvalifikována žaloba ve věci, ve které je zjevná vyšší složitost věci již z toho, že základ nároku vyplývá z evropského práva, zvláště pak za situace, kdy spotřebitel nemá jinou reálnou možnost domoci se svých práv jinak než podáním žaloby, a kdy současně tato žaloba zjevně nemá za účel dosažení zisku, tak jak tomu bývalo u formulářových žalob v případě nezaplacených pokut za jízdu v městské hromadné dopravě.
8. Sami stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že obdobná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne sp. zn. III. ÚS 3804/15, ve kterém Ústavní soud - poté co zdůraznil, že k problematice náhrady nákladů řízení přistupuje ve své rozhodovací činnosti maximálně zdrženlivě - uvedl, že stěžejní námitkou tamních stěžovatelů "proti aplikaci §14b odst. 1 advokátního tarifu je tvrzení, že hypotéza tohoto ustanovení na jejich případ nedopadá, protože, stručně vyjádřeno, nejde o tzv. formulářovou žalobu, řízení nebylo zahájeno na návrh, jehož sepis lze považovat za úkon toliko administrativní (právním základem nároku je evropské právo a rozvíjející se judikatura Soudního dvora a dalších evropských soudů, užití cizího jazyka, vyhodnocení příslušnosti českých soudů dle evropských a českých procesních předpisů, posouzení liberačních důvodů tvrzených leteckou společností, rešerše rotace letounu a povětrnostních podmínek atd.) a nešlo o návrh podávaný v obdobných věcech opakovaně týmž žalobcem (cestující podávají jednorázovou žalobu za účelem vymožení kompenzace, nejde o opakované návrhy stejných cestujících, totožnost žalobců v žádném případě nelze nahradit totožností právního zástupce)", tuto námitku však Ústavní soud neshledává relevantní "a postup obvodního soudu, když tento soud při výpočtu výše náhrady nákladů za právní zastoupení, s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 935/15, aplikoval §14b advokátního tarifu, považuje za ústavně konformní. Ústavní soud v citovaném usnesení odkázal na vymezení tzv. formulářové žaloby v bodu 28 nálezu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767), ve kterém uvedl: ´zpravidla se bude jednat o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej ´odhalí´ i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce, anebo jejího advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby´." Ústavní soud současně dodal, že "ústavní stížnost směřuje proti výroku o částce 3 452 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena."
9. Ústavní soud přitom v posuzované věci neshledává prostor pro odchýlení se od citovaných závěrů, jež v úplnosti na posuzovanou věci přiléhavě dopadají. Z vyžádaného soudního spisu je totiž zjevné, že (snad) s výjimkou z jiných řízení i do jiných řízení "replikovatelné" pasáže na str. 6 žalobního formuláře (podle přílohy k nařízení č. 861/2007), má předmětná žaloba všechny znaky tzv. formulářové žaloby, přičemž ze spisového materiálu rovněž vyplývá, že v řízení via facti nebylo prováděno žádné - tím méně pak složité - dokazování.
10. Ve shodě s právním názorem uvedeným ve stěžovateli citovaném usnesení ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 1148/17 proto Ústavní soud uvádí, že ačkoliv je možno stěžovatelům přisvědčit potud, že snížená odměna za úkon podle §14b advokátního tarifu měla skutečně za primární cíl omezit obchodování s bagatelními pohledávkami v rámci specializovaného trhu inkasních agentur [srov. k tomu například nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61) nebo Kovářová, D. a Havlíček, K. a kol. Odměna advokáta: komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 244 a násl.], nelze však současně ztrácet ze zřetele, že i kdyby užití §14b advokátního tarifu v dané věci Ústavní soud hodnotil kriticky, pak rozdíl hodnoty za dva úkony právní služby (v případě punkta 13 510 Kč) ve smyslu §7 bod 5 a §14b advokátního tarifu činí ve věci stěžovatelů (včetně náhrady hotových výdajů) částku nepřevyšující 5 000 Kč, což - nahlíženo východisky zdrženlivosti naznačenými shora - nemůže bez dalšího znamenat ústavněprávní diskrepanci umožňující zásah Ústavního soudu.
11. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud nemusí nutně považovat napadené rozhodnutí - v části týkající se nákladů řízení - za správné, celkové okolnosti věci mu však neumožňují, nemá-li překročit Ústavou mu svěřené pravomoci, napadený nákladový výrok meritorně přezkoumat.
12. Na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani stěžovateli zdůrazňovaný význam jejich věci pro ochranu spotřebitelů vůči leteckým společnostem, neboť "přesah vlastního zájmu" je relevantním kritériem při řešení přípustnosti ústavní stížnosti [v případě její předčasnosti - srov. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nemůže však bez dalšího založit důvod pro její meritorní projednání. Obdobně nemůže založit důvod pro věcné posouzení napadeného nákladového výroku ani stěžovateli tvrzená skutečnost, že ve srovnatelné věci přiznal okresní soud v Liverpoolu násobně vyšší náhradu nákladů řízení, ani skutečnost (jakkoli nežádoucí), že k použití §14b advokátní tarifu přistupují obecné soudy ve srovnatelných věcech rozdílně. Žádná z těchto skutečností totiž sama o sobě nemůže založit úsudek, že napadený nákladový výrok není ústavně souladný (jakkoli může být nesprávný), resp. že jím mohlo být porušeno některé základní právo stěžovatelů.
13. Za této procesní situace se proto Ústavní soud věcně nezabýval ani otázkou, zda obvodní soud nepochybil, když postupem předvídaným v §109 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku.
14. Ústavní soud ze všech shora zaznamenaných důvodů dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem nemohla být porušena stěžovateli dovolávaná ustanovení Listiny, pročež podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu