ECLI:CZ:US:2019:3.US.2566.19.2
sp. zn. III. ÚS 2566/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. et PhDr. Martiny Roučkové a Mgr. Jana Roučky, zastoupených JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem, sídlem Daliborova 648/10, Praha 15 - Hostivař, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2019 č. j. 39 Co 50/2019-576 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. října 2018 č. j. 13 C 268/2013-512, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Ing. arch. Danicy Wiedermannové a prof. RNDr. Jiřího Wiedermanna, DrSc., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno zejména jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť soudy v jejich věci stranily žalovaným (nyní vedlejším účastníkům) a ve věci rozhodoval vyloučený soudce (resp. vyloučení soudci). Okrajově stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají též průtahy v řízení.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů, aby vedlejším účastníkům byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelům částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení představující náhradu škody - zjednodušeně vyjádřeno - za poškozenou výmalbu v bytě (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Stěžovatelé totiž podle soudu neprokázali, že to bylo právě provádění rekonstrukce bytu vedlejších účastníků, co způsobilo skvrny výmalby a její popraskání v bytě stěžovatelů. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, když se zcela s jeho závěry ztotožnil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé prioritně v ústavní stížnosti namítají, že řízení nebylo vedeno nestranně, v jejich věci rozhodovali vyloučení soudci, kteří nesprávně hodnotili soudem prováděné důkazy. Řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a stěžovatelům byla uložena povinnost uhradit vedlejším účastníkům nepřiměřeně vysokou náhradu nákladů řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal.
8. Uzavřely-li soudy, že není důvod pochybovat o nepodjatosti soudců, kteří o žalobě stěžovatelů rozhodovali, pak tento závěr je podle Ústavního soudu zcela přijatelný. Stěžovatelé podjatost předsedkyně senátu prvostupňového soudu dovozují mimo jiné z toho, že místopředseda obvodního soudu je publikačně činný v časopisech vydávaných na základě edičního plánu, na němž se podílí mimo jiné i vedlejší účastník. Jako místopředseda pak podle stěžovatelů může mít na předsedkyni senátu rozhodujícího věc stěžovatelů vliv. Takto vágní formulace námitky podjatosti však postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr, stejně jako úvaha, že soudci obvodního soudu a městského soudu se navzájem znají nebo že o v pořadí druhém odvolání stěžovatelů rozhodoval městský soud v jinak složeném senátu, než o odvolání prvním (ani tuto část námitky stěžovatelé přitom dostatečně věcně nerozvádí).
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nedostatečně argumentačně rozvíjejí svojí v podstatě jedinou věcnou námitku, že soudy nesprávně hodnotily stěžovateli předkládaný znalecký posudek. Jsou to ale přitom sami stěžovatelé, kdo v ústavní stížnosti výslovně uvádějí, že je takřka nemožné přesně určit, kdy která prasklina na výmalbě jejich bytu vznikla. Na tom se přitom v podstatě shodl jak znalec ustanovený soudem, tak právě znalec oslovený stěžovateli. Soudy ve věci stěžovatelů nepřehlédly, že tito si primárně stěžovali na nepořádek v domě, až později přišli s tvrzením, že jim rekonstrukce bytu vedlejších účastníků poničila výmalbu v bytě.
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž nedostatečně věcně specifikují, proč by vedlejším účastníkům neměla být přiznána náhrada nákladů řízení. Prosté tvrzení, že vedlejší účastníci zmařili soudem nařízenou mediaci, aniž by toto tvrzení opět dostatečně specifikovali, je samo o sobě nedostatečné. Naopak z prvostupňového rozhodnutí je zjevné, že obvodní soud se účelností jednotlivých položek náhrady nákladů v řízení požadovaných vedlejšími účastníky podrobně zabýval a tyto také krátil.
11. Uvádějí-li stěžovatelé v ústavní stížnosti, že řízení před obecnými soudy trvalo nepřiměřeně dlouho, pak přehlížejí, že požadavkem upínajícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, by se Ústavní soud zajisté zabýval ve smyslu své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151), u řízení, které před obecnými soudy ještě probíhá (tzn. doposud nebylo skončeno). Za stavu, kdy již předmětné soudní řízení pravomocně skončilo, se však Ústavní soud stěžovateli namítanými průtahy zabývat nemohl [srov. k tomu např. usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2981/07 (U 1/48 SbNU 961)]. Bylo by totiž značně nelogické a odporující zájmům stěžovatelů, aby z důvodu průtahů v soudním řízení Ústavní soud zrušil již vydané rozhodnutí a fakticky by tak způsobil další prodlužování řízení.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelům zaručená ústavním pořádkem, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu