ECLI:CZ:US:2019:3.US.2576.19.1
sp. zn. III. ÚS 2576/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Čevely a Edity Čevelové, zastoupených JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem, sídlem Krátká 143, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2019 č. j. 24 Cdo 3964/2018-198 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 16. května 2018 č. j. 59 Co 405/2017-155, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí tvrdíce, že oba soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručená práva na soudní ochranu a na ochranu majetku podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") domáhala určení svého vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům v kat. úz. J. Okresní soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2017 č. j. 15 C 155/2014-128 určil, že vedlejší účastnice je vlastnicí předmětných pozemků (I. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení (II. výrok). V průběhu řízení posuzoval význam právních titulů svědčících o vlastnictví různých osob a shledal, že z časového hlediska právní tituly vedlejší účastnice (pozn. vedlejší účastnice nebyla na základě původních smluv zapsána v katastru nemovitostí) předcházejí právním titulům stěžovatelů, že stěžovatelé ani jejich právní předchůdci vlastnické právo nevydrželi, přičemž stěžovatelé byli informováni o vlastnickém režimu pozemků, a to v prohlášení vlastníka - stavebního bytového družstva - o vymezení jednotek v domě. Nákladový výrok ve prospěch stěžovatelů okresní soud odůvodnil tím, že stěžovatelé nezavdali příčinu k podání návrhu na zahájení řízení, a nečinností vedlejší účastnice.
3. Rozsudek okresního soudu napadli všichni účastníci odvoláními, na jejichž základě Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále již "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 5. 2018 č. j. 59 Co 405/2017-155 rozsudek okresního soudu v meritu věci potvrdil (I. výrok), změnil jej v nákladovém výroku tak, že vedlejší účastnici se náhrada nákladů řízení nepřiznává (II. výrok) a vedlejší účastnici nepřiznal ani náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok), dospěv k závěru, že odvolání stěžovatelů není důvodné a odvolání vedlejší účastnice je důvodné zčásti. V odůvodnění zejména přisvědčil právním závěrům okresního soudu o posouzení vlastnického práva účastníků, který zejména vyhodnotil, že zákonné předpoklady pro nabytí vlastnického práva stěžovateli nebyly splněny. K námitkám stěžovatelů (s využitím odkazů na judikaturu Ústavního soudu týkající se dobré víry ve stav zápisů v katastru nemovitostí) především krajský soud uvedl, že z individuálních okolností daného případu vyplývá vědomost stěžovatelů o tom, že pozemky byly v minulosti vykoupeny pro účely výstavby bytového domu, jakož i o tom, že otázka zápisu vlastnictví státu k vykoupeným pozemkům nebyla spolehlivě vyřešena (pozn. sama druhá stěžovatelka vypověděla, že žila až do převodu bytové jednotky v přesvědčení o vlastnictví pozemků bytovým družstvem, nikoliv fyzické osoby). Proto krajský soud dovodil, že důvěra žalovaných ve stav zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a v akty orgánů veřejné moci v době uzavření jejich kupních smluv musela být objektivně narušena. Posléze krajský soud konstatoval, že stěžovatelé nemohli nabýt vlastnické právo ani na základě vydržení. Výrok o nákladech řízení krajský soud odůvodnil naplněním okolností pro použití moderačního ustanovení v §150 občanského soudního řádu.
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, kdy vytýkali krajskému soudu nesprávné právní posouzení věci v důsledku podcenění významu zásady materiální publicity, která ve svém důsledku chrání subjekty jednající v dobré víře v pravdivost a úplnost zápisu. Dále mu vytkli, že při hodnocení důkazů zjevně přecenil "přiměřenou opatrnost", kterou bylo dle jeho úvah možné rozumně očekávat od každého jiného člověka při nabývání vlastnictví za stejných skutkových okolností jako v případě stěžovatelů, a to na úkor jejich dobré víry. Nejvyšší soud zkonstatoval, že - vyjma jejich tvrzení o nesouladu rozsudku krajského soudu s judikaturou Ústavního soudu (na vysvětlenou Nejvyššímu soudu: dle Ústavy se tento orgán označuje jako "Ústavní soud", nikoliv jako "Ústavní soud České republiky") - stěžovatelé v dovolání právně relevantním způsobem nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání, z jehož obsahu nevyplývá, že by stěžovatelé vymezili některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Připomenul, že stěžovateli v dovolání uplatněná skutková či právní polemika přípustnost jejich dovolání nezakládá. Za řádné dovolání [s využitím závěrů z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 3507/16 (N 251/83 SbNU 903)] považoval Nejvyšší soud tu část dovolání, v níž stěžovatelé uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu a předpoklad přípustnosti dovolání vymezili tak, že krajský soud se při řešení právní otázky nabytí vlastnického práva od nevlastníka podle dosavadní právní úpravy odchýlil od judikatury Ústavního soudu prezentované nálezem ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163), a že dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu tak byl "porušen princip závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu." Usnesením ze dne 2. 5. 2019 č. j. 24 Cdo 3964/2018-198 Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl, což odůvodnil jednak tím, že brojí proti skutkovým zjištěním o tom, že nebyli v postavení dobrověrných nabyvatelů, která nelze v dovolacím řízení revidovat (ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, což neshledal, neboť z odůvodnění rozsudku krajského soudu - ve vazbě na převzatá skutková zjištění učiněná okresním soudem - je zcela zřejmý jak zjištěný skutkový základ věci, rozsah a hodnocení v řízení provedených důkazů, tak i právní posouzení věci). Zcela konkrétně konstatoval, že v posuzované věci krajský soud na podkladě skutkového zjištění dospěl k závěru, že stěžovatelé nebyli v postavení dobrověrných nabyvatelů, přičemž - v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 se zaměřil rovněž na subjektivní okolnosti daného případu. Jeho závěr o absenci dobré víry stěžovatelů je podle Nejvyššího soudu výrazem logické úvahy, má podklad v obsahu spisu, a naopak není důsledkem interpretačního ani aplikačního excesu rozhodujícího soudu při řešení tvrzené konkurence vlastnických práv k témuž nemovitému majetku. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že krajský soud důsledně reflektoval judikaturu Ústavního soudu, který např. v usnesení ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. IV. ÚS 775/16 (pozn.: rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), připomenul ze své nálezové judikatury, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. K tomu Nejvyšší soud dodal, že je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. Na těchto základech Nejvyšší soud uzavřel, "že pakliže odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně s ohledem na učiněná skutková zjištění dospěl k závěru, že žalovaní při nabývání předmětného nemovitého majetku nebyli v postavení dobrověrných nabyvatelů, nebyly tím již z tohoto důvodu splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku od nevlastníka".
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé - po rekapitulaci vývoje sporu před obecnými soudy - odkazují na nálezy Ústavního soudu obsahující právní názor o nabytí vlastnického práva od nevlastníka z důvodu dobré víry v zápis do katastru nemovitostí. Za východisko považují nález ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. II. ÚS 77/2000, pokračují nálezy ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 1747/2007, ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 544/06, ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11, ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/2012; z těchto nálezů dovozují nezbytnost obecných soudů zvažovat existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, když se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, když z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra; nepřistoupí-li obecné soudy za takové situace k hodnocení naplnění dobré víry, dopouští se podle nich porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé dále upozorňují, že v jejich případě informace obdržené v roce 2000 svědčily pro závěr, že nabyli obecné povědomí o převodu pozemku nacházejícího se pod budovou, se kterou však byla spojena i informace, že probíhá řízení o dodatečném povolení vkladu vlastnického práva k tomuto pozemku na vedlejší účastnici, a poukazují na její mnohaletou nečinnost, která mohla vyvolat přesvědčení o správnosti zápisů v katastru nemovitostí (navíc podpořenou rozhodnutím státu o nabytí vlastnictví děděním osobami, které pozemky na stěžovatele převedly). Podle stěžovatelů působí princip ochrany dobré víry proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka a řešení vzniklého sporu musí vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu (na tomto místě citují z nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11, dle něhož je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti).
6. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl porušen princip závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť tato rozhodnutí nejsou v souladu se závaznými právními názory vyjádřenými v jeho nálezech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami majícími za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi zastáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných stěžovateli v ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podstatu ústavní stížnosti tvoří argumentace stěžovatelů o jejich dobré víře při nabývání předmětných pozemků a nezbytnosti její ochrany obecnými soudy v návaznosti na judikaturní závěry Ústavního soudu. V této souvislosti stěžovatelé odkázali na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, k čemuž je třeba poznamenat, že využití závěrů z nálezů sp. zn. II. ÚS 77/2000 a sp. zn. II. ÚS 1747/2007 nepřichází v jejich věci vůbec v úvahu, neboť oba nálezy se týkaly situací, kdy právní titul svědčící převodcům vlastnického práva po dovršení převodu na nabyvatele zanikl (v prvním případě odstoupením od smlouvy, ve druhém případě naplněním rozvazovací podmínky). Ostatní nálezy se týkají ochrany dobré víry a zejména poslední dva z nich dovozují možnost nabytí vlastnického práva na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Jak však plyne z jejich obsahu, nezbytnou podmínkou pro jejich použití je existence dobré víry nabyvatele. Obecné soudy po obsáhlém dokazování zjistily, že stěžovatelé nebyli dobrověrnými (srov. bod 43 rozsudku krajského soudu), a ústavní stížnost je tak pouhou polemikou s tímto skutkovým zjištěním. Ústavní soud shledal, že obecné soudy se existencí dobré víry stěžovatelů podrobně zabývaly, přičemž řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení jim vysvětlily, proč jejich argumenty, jakož i právní závěry, které jsou na těchto argumentech postaveny, nelze přijmout. Přednášejí-li stěžovatelé stejné argumenty znovu v ústavní stížnosti, nemůže Ústavní soud než stěžovatele na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat, nadto s tím, že se s nimi plně ztotožňuje i z hlediska věcné správnosti.
11. Z těchto důvodů není relevantní ani námitka stěžovatelů, že napadenými rozhodnutími byl porušen princip závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť tato rozhodnutí nejsou v nesouladu se závaznými právními názory vyjádřenými v odkazovaných nálezech.
12. Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu