ECLI:CZ:US:2019:3.US.2607.19.1
sp. zn. III. ÚS 2607/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti Langeron, s. r. o., sídlem Českolipská 776, Mělník, zastoupené JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem, sídlem Zádušní 2590/2, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 568/2019-205 ze dne 4. 6. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 245/2018-163 ze dne 11. 10. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 34 C 27/2017-110 ze dne 28. 3. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a společnosti SBF Development Praha, s. r. o., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1, 2 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále také "obvodní soud") domáhala určení, že výpověď nájemní smlouvy ze dne 28. 8. 2015 ze strany žalované (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) je neoprávněná. Spor mezi stěžovatelkou a žalovanou vznikl ohledně otázky, zda žalovaná měla povinnost před předáním předmětu nájmu zajistit jeho kolaudaci. Podle stěžovatelky tomu tak bylo, a proto odmítla uhradit sjednanou jistotu (která měla být splacena ve třech splátkách) a splnit i další povinnosti, které byly na převzetí nájmu navázány (platit nájemné, předat dokumenty prokazující uzavření pojistných certifikátů atd.). Podle žalované naopak zajištění kolaudace mezi jejími povinnostmi nebylo, proto při nesoučinnosti stěžovatelky považovala prostory za předané sjednanou fikcí a při neplnění stěžovatelčiných povinností přistoupila k zaslání výpovědi, kterou stěžovatelka napadla žalobou.
3. Obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že dle smlouvy byla stěžovatelka povinna uhradit druhou a třetí splátku jistoty bez ohledu na jakékoli podmínky, tedy i bez ohledu na to, zda došlo k předání prostor, či nikoli. Nadto obvodní soud konstatoval, že mezi povinnosti žalované kolaudace nespadala, v souladu se smlouvou proto při absenci součinnosti stěžovatelky došlo k předání fikcí, a výpovědní důvod tak byl naplněn i tím, že stěžovatelka neplnila povinnosti navázané na převzetí předmětu nájmu.
4. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil a ztotožnil se s jeho argumentací.
5. Stěžovatelčino dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Dovolací soud se zcela neztotožnil s argumentací nalézacího a odvolacího soudu, jelikož jazykovým výkladem smlouvy by bylo možné (spíše) dospět k závěru, že druhá a třetí splátka měly následovat až po zaplacení první splátky, která byla vázána na převzetí předmětu nájmu. Jak ovšem Nejvyšší soud uvedl, výpověď byla dána i pro neplnění dalších povinností, přičemž o tomto neplnění není v případě, že předmět nájmu byl skutečně předán, žádných pochyb. Pokud předmět nájmu předán nebyl, jak tvrdila stěžovatelka, nebyla by smlouva o nájmu ještě účinná, výpověď z nájmu by byla dána osobě, která nebyla nájemcem, a neměla by tak žádné právní účinky a stěžovatelka by v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 26 Cdo 4342/2017 ze dne 17. 4. 2018) nebyla aktivně věcně legitimována k podání žaloby na přezkum její oprávněnosti.
II.
6. Stěžovatelka namítá, že soudy preferovaly žalovanou jako silnější smluvní stranu, smlouvu vyložily formalisticky a restriktivně, přičemž nepřihlédly k důsledkům plynoucím ze zákona, podle nichž povinnost požádat a provést kolaudaci stíhá vlastníka. Adresát této povinnosti nemůže svou zákonnou povinnost smluvně převést.
7. Stěžovatelka nesouhlasí ani s argumentací Nejvyššího soudu, který chybně vycházel z toho, že povinnost zahájit kolaudační řízení měla stěžovatelka. Argumentace dovolacího soudu rozsudkem sp. zn. 26 Cdo 4342/2017 je dle stěžovatelky také nepřípadná, neboť podle Nejvyššího soudu k předání předmětu nájmu došlo, což je údajně v rozporu se skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud se navíc uchýlil k hypotetickým úvahám, z nichž údajně není patrné, jaký skutkový závěr a následné právní hodnocení zaujal.
III.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu se zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Výklad soukromoprávních smluv náleží primárně obecným soudům, které v posuzované věci dospěly k závěru, že k převzetí předmětu nájmu došlo fikcí, a výpověď z nájmu tak byla žalovanou podána oprávněně, neboť stěžovatelka neplnila své povinnosti na předání navázané. Není zásadně na Ústavním soudu, aby tento závěr přehodnocoval a nahrazoval vlastním výkladem smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a žalovanou.
11. Stěžovatelka argumentaci soudů zpochybňuje tvrzením, že k předání předmětu nájmu vůbec nedošlo, nevypořádává se však se souvisejícím argumentem Nejvyššího soudu, podle nějž by se v takovém případě stěžovatelka vůbec nestala nájemcem, a nemohla by tedy ani tak být se svou žalobou úspěšná.
12. K tomu stěžovatelka uvádí jen to, že tato argumentace Nejvyššího soudu je nepřípadná, protože je údajně založena na předpokladu, že k předání předmětu nájmu došlo. Je tomu ovšem přesně naopak, tento závěr Nejvyšší soud vyslovil pro případ, že k předání předmětu nájmu nedošlo. Právě tehdy by totiž stěžovatelka nebyla v pozici nájemce a nemohla se domáhat neplatnosti výpovědi. Jak Nejvyšší soud uvedl, "[j]estliže by však předmět nájmu nebyl předán ... nebyla by smlouva o nájmu ještě účinná". Stěžovatelka tudíž v ústavní stížnosti ani dostatečně nevysvětlila, jak by opačný závěr soudů (z hlediska převzetí předmětu nájmu) mohl pro ni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, a tedy jak závěr soudy učiněný zasáhl do jejích ústavně zaručených práv.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu