ECLI:CZ:US:2019:3.US.2612.19.1
sp. zn. III. ÚS 2612/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josef Fiala (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Smoljaka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem Bráfova tř. 770/52, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. června 2019 č. j. 19 C 20/2018-151, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a právnické osoby Městské kulturní středisko Františkovy Lázně, příspěvková organizace, sídlem Ruská 102/16, Františkovy Lázně, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním pořádkem, konkrétně v čl. 11, čl. 26 odst. 3, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy, jakož i jeho práva podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, čl. 2 odst. 3 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl (dále jen "Bernská úmluva") a čl. 1 Mezinárodní úmluvy o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací.
2. Z ústavní stížnosti a z její přílohy se podává, že stěžovatel se žalobou u krajského soudu domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu částku 3 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení vzniklé užitím autorského díla (divadelní režie) bez licenční smlouvy. Krajský soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2019 č. j. 19 C 20/2018-151 žalobu zamítl s odůvodněním - stručně vyjádřeno - že režisérskou činnost nelze mít za činnost autora, nýbrž za činnost výkonného umělce. V odůvodnění též krajský soud objasnil okolnosti, pro které není na místě položení stěžovatelem formulované otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU").
II.
Argumentace stěžovatele
3. Po stručné rekapitulaci průběhu řízení před krajským soudem se stěžovatel koncentruje na polemiku se závěrem krajského soudu o povaze činnosti režiséra, vyjadřuje názor, že ústavní stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy a že její meritorní posouzení je důležité i pro posouzení souladu české právní úpravy s komunitárním právem a též pro kolektivní správu autorských práv. Připomíná mezinárodní závazky České republiky v autorskoprávní oblasti s tvrzením, že nepoužitím Bernské úmluvy krajský soud porušil čl. 10 Ústavy, a poukazuje na rozhodnutí SDEU C-5/08 ve věci Infopaq Interenational A/S v. Dankce Dagblades Forening o povinnosti členských států respektovat Bernskou úmluvu. V další části se zaměřil na pozici režiséra (jako výkonného umělce, či jako autora) s tím, že pokud krajský soud rozhodl, že stěžovatelův právní předchůdce (Ladislav Smoljak) nebyl autorem divadelní inscenace, rozhodl v rozporu s ústavním právem zaručujícím ochranu výsledků tvůrčí činnosti. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí porušení jeho práva na zákonného soudce, nepoložil-li krajský soud SDEU předběžnou otázku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi zastáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, jeho namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
7. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může, mimo jiné, plynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [srov. usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
8. Úřední činností Ústavní soud zjistil, že v roce 2018 a 2019 podal stěžovatel několik ústavních stížností obsahově shodných s nyní posuzovanou ústavní stížností (pozn. jejich nepatrné odlišnosti plynuly z rozdílnosti vedlejších účastníků a jejich dramaturgických plánů; s ohledem na výši uplatněného nároku nečiní relevantní rozdíl ani odkaz na judikát SDEU), přičemž všechny z nich byly pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuty (viz usnesení ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 1862/18 a sp. zn. II. ÚS 2389/18, ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3614/18, ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 2390/18 a ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 321/19; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud, vzhledem ke zřejmé podobnosti, odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění výše uvedených usnesení.
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu