ECLI:CZ:US:2019:3.US.2622.19.1
sp. zn. III. ÚS 2622/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ctislava Hakla, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. května 2019 č. j. 8 As 92/2019-32, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2019 č. j. 44 A 15/2019-7, rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 13. února 2019 č. j. 221/2019-160-SPR/4, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 4. dubna 2016 č. j. MHMP 577587/2016 a rozhodnutí Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 13. února 2016 č. j. GE/2014 E 2542675, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Ministerstva dopravy, Magistrátu hlavního města Prahy a Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v blokovém řízení byla stěžovateli uložena pokuta 100 Kč za to, že dne 13. 2. 2016 nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem, jak ukládá §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Dle pokutového bloku spáchal stěžovatel porušením této povinnosti přestupek dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Zmíněné rozhodnutí vydané v blokovém řízení je napadeno ústavní stížností.
3. Na základě tohoto rozhodnutí byly stěžovateli zaznamenány tři body v registru řidičů, čímž dosáhl dvanácti bodů. Proti provedení záznamu bodů podal stěžovatel námitky, které Magistrát hlavního města Prahy zamítl a potvrdil záznam dvanácti bodů v registru řidičů svým rozhodnutím ze dne 4. 4. 2016 č. j. MHMP 577587/2016, jež je napadeno ústavní stížností. Ke stěžovatelovu odvolání potvrdilo Ministerstvo dopravy zmíněné rozhodnutí o námitkách svým rozhodnutím ze dne 13. 2. 2019 č. j. 221/2019-160-SPR/4, které stěžovatel rovněž napadl ústavní stížností.
4. Proti rozhodnutí o uložení pokuty 100 Kč v blokovém řízení (bod 2.) stěžovatel podal žalobu, jíž odmítl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 8. 3. 2019 č. j. 44 A 15/2019-7. Šlo o nepřípustnou žalobu dle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále je "s. ř. s."). Žaloba byla nepřípustná pro nevyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem. Rozhodnutí v blokovém řízení lze vydat, jen je-li přestupek spolehlivě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku je ochoten zaplatit pokutu (§84 odst. 1 zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017; dále jen "zákon o přestupcích"). Je-li v důsledku souhlasu obviněného věc skončena uložením pokuty v blokovém řízení, nelze o přestupku vést správní řízení, proti jehož výsledku by se bylo možno odvolat. Je-li žaloba nepřípustná i tam, kde žalobce nepodal odvolání, musí být na základě argumentu a maiori ad minus nepřípustná i proti rozhodnutí v blokovém řízení, kde byla věc vyřešena v důsledku vědomého souhlasu žalobce, že přestupek nebude projednáván v "klasickém" správním řízení, jehož předmětem by bylo skutkové i právní posouzení jeho jednání. Nadto krajský soud poznamenal, že i kdyby stěžovatelova žaloba byla přípustná (což ovšem nebyla), byla by opožděná, neboť rozhodnutí v blokovém řízení stěžovatel napadl žalobou až po uplynutí dvou měsíců poté, co mu bylo doručeno.
5. Proti zmíněnému rozsudku krajského soudu brojil stěžovatel kasační stížností, již Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 15. 5. 2019 č. j. 8 As 92/2019-32, který je napaden ústavní stížností. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že žalobu nebylo možno podat přímo proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení. Připomněl, že úspěšně se domoci zrušení takového rozhodnutí je možné v podstatě jen žádostí o obnovu řízení dle §100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"),
tvrdí-li dotčená osoba, že nesouhlasila s uložením pokuty v blokovém řízení ať již proto, že došlo k záměně s jinou osobou, že byl její podpis zfalšován nebo že byla k podpisu donucena násilím či pohrůžkou násilí (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013 č. j. 1 As 21/2010-65; č. 2838/2013 Sb. NSS; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz). Stěžovatel přitom nevyužil možnosti podat žádost o obnovu řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel připustil, že v době, kdy byl kontrolován policejní hlídkou, nebyl ve voze připoután. Povinnost poutat se bezpečnostními pásy na něj ovšem nedopadala, jelikož se nemohl poutat ze zdravotních důvodů [§6 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu]. Stěžovatel však nemohl nalézt lékařské potvrzení dokládající, že se ze zdravotních důvodů nemohl poutat. Dle §6 odst. 6 zákona o silničním provozu musí mít řidič takové potvrzení při jízdě u sebe a na požádání policisty je při kontrole předložit. Stěžovatel tvrdí, že mu policisté sdělili, že mu bude uložena bloková pokuta za to, že nemá potvrzení u sebe, což akceptoval a pokutu zaplatil. Stěžovatel tak dle svých slov souhlasil s blokovou pokutou za přestupek dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu (porušení jiné povinnosti stanovené daným zákonem) ve spojení s §6 odst. 6 tohoto zákona, tj. s pokutou za to, že u sebe neměl lékařské potvrzení. V pokutovém bloku však policisté jako důvod uložení pokuty uvedli §125c odst. 1 písm. k) ve spojení s §6 odst. 1 písm. a) daného zákona, tj. ustanovení, dle něhož má být řidič za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Stěžovatel tvrdí, že mu policisté k jeho dotazu ohledně dané nesrovnalosti sdělili, že na pokutovém bloku není dostatek místa a že akceptovali jeho ústní vysvětlení a pokutu ukládají za to, že nemá u sebe lékařské potvrzení. Lékařské potvrzení, jež svojí platností pokrývá i den, kdy byl stěžovatel policejní hlídkou kontrolován, stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti.
7. Stěžovatel tvrdí, že celkového počtu dvanácti bodů v registru řidičů by nedosáhl, byla-li by mu uložena pokuta za nepředložení lékařského potvrzení [§125c odst. 1 písm. k) ve spojení s §6 odst. 6 zákona o silničním provozu]. Za tento přestupek se totiž body neudělují na rozdíl od přestupku spočívajícího v porušení povinnost být za jízdy připoután [§125c odst. 1 písm. k) ve spojení s §6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu], za nějž jsou tři body.
8. V postupu policistů při vyplňování pokutového bloku stěžovatel spatřuje porušení svých práv. Policisté totiž v pokutovém bloku neuvedli to, o čem mezi ním a policejní hlídkou nebylo sporu, tj. že u sebe neměl lékařské potvrzení. Stěžovatel se neztotožňuje s tím, že by se souhlasem se zaplacením pokuty vzdal projednání věci v "klasickém" správním řízení, neboť byl policejním orgánem v blokovém řízení uveden v omyl. Nesouhlasí ani s tím, že v jeho případě bylo možno podat návrh na obnovu řízení, neboť to dle jeho názoru §114 odst. 1 s. ř. s. zapovídá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní stížností bylo napadeno celkem pět rozhodnutí. Pro účely posouzení procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem je vhodné tato rozhodnutí rozdělit do tří skupin podle jejich povahy, která se u jednotlivých skupin zřetelně liší. Do první skupiny (část III. A.) patří rozsudek Nejvyššího správního soudu a usnesení krajského soudu, které se zabývaly přípustností žaloby. Usnesením krajského soudu byla pro nepřípustnost odmítnuta žaloba proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti aproboval závěr o nepřípustnosti podané žaloby. Do druhé skupiny (část III. B.) se řadí samotné rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení za přestupek dle zákona o silničním provozu. Do třetí skupiny (část III. C.) spadají rozhodnutí Magistrátu hlavního města Praha a Ministerstva dopravy ve věci stěžovatelových námitek proti záznamu bodů do registru řidičů.
III. A. Rozhodnutí správních soudů
10. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím správních soudů, byly splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí správních soudů napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Dle čl. 36 odst. 2 Listiny se může každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.
12. Správní soudy v posuzované věci dospěly k závěru, že žalobou proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) nelze přípustně napadnout rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení. Ústavní soud v hodnocení správních soudů neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod.
13. V §84 odst. 1 zákona o přestupcích byly zakotveny tři podmínky, za jejichž splnění bylo možno přestupek projednat v blokovém řízení: 1) spolehlivé zjištění přestupku, 2) to, že nepostačí domluva, a 3) ochota podezřelého pokutu zaplatit. (Obdobným způsobem jsou v současné době vymezeny podmínky pro uložení pokuty příkazem na místě v §91 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich; jde o zákon, jímž byl s účinností od 1. 7. 2017 zrušen zákon o přestupcích.) Dle §84 odst. 2 zákona o přestupcích nebylo možno se odvolat proti uložení pokuty v blokovém řízení.
14. Judikatura správních soudů o nepřípustnosti žaloby proti pokutovému bloku reaguje jednak na podmínky zmíněné v bodě 13. sub 1) a 2), jednak na podmínku sub 3).
15. Zpochybňuje-li žalobce v žalobě podané přímo proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení naplnění podmínek sub 1), tj. spolehlivého zjištění skutkového stavu, či sub 2), tj. že nepostačí domluva, judikatura správních soudů nepřípustnost takové žaloby odůvodňuje na základě následujících úvah. Správní soudy dospěly k závěru, že byla-li dána ochota podezřelého z přestupku pokutu zaplatit, bez dalšího se vychází z toho, že přestupek je spolehlivě zjištěn a nestačí jej vyřídit domluvou. Souhlasem s uložením pokuty v blokovém řízení podezřelý z přestupku akceptuje skutková zjištění, jejich právní kvalifikaci a rovněž to, že přestupek nepostačilo vyřídit domluvou. V důsledku toho nabývají závěry orgánu, jenž pokutu v blokovém řízení uložil, charakteru nesporných zjištění. Dále se vychází z toho, že podezřelý z přestupku se souhlasem s uložením pokuty v blokovém řízení dobrovolně vzdal důkladnějšího zjišťování skutkového stavu v "běžném" řízení o přestupku (viz výše zmíněné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 21/2010-65, body 30 a 31). Na zmíněné pak navazuje hodnocení, dle něhož označuje-li soudní řád správní za nepřípustnou žalobu proti správnímu rozhodnutí, vůči němuž žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky [§68 písm. a) s. ř. s.], tím spíše (a minori ad maius) musí být nepřípustná žaloba proti rozhodnutí (zde: rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení podle §84 a násl. zákona o přestupcích), které bylo vydáno v důsledku souhlasu účastníka řízení, a tedy jeho vědomého rozhodnutí, že přestupek nebude projednáván v řízení, jehož předmětem by bylo skutkové i právní posouzení jeho jednání (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004 č. j. 6 As 49/2003-46, č. 505/2005 Sb. NSS, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013 č. j. 7 As 100/2010-65, č. 2837/2013 Sb. NSS, body 54 a 55). Naznačené odůvodnění správních soudů, které argumentačně postihuje nepřípustnost žaloby ve vztahu k podmínkám sub 1) a 2), Ústavní soud z ústavního hlediska aproboval např. v usnesení ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 3669/10 či usnesení ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 3252/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz).
16. Je-li v žalobě podané přímo proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení zpochybněna podmínka sub 3), tj. souhlas podezřelého z přestupku se zaplacením pokuty, odůvodňují nepřípustnost žaloby správní soudy poukazem na obnovu řízení dle §100 správního řádu. Judikatura Nejvyššího správního soudu vychází z toho, že při neudělení souhlasu není splněna základní podmínka blokového řízení, v důsledku čehož nelze vycházet z toho, že podezřelý z přestupku akceptoval skutková zjištění a vzdal se "běžného" správního řízení. Dle Nejvyššího správního soudu pak tvrzení o neudělení souhlasu s uložením pokuty v blokovém řízení představuje skutkovou novotu, pro kterou lze vést řízení o žádosti o obnovu řízení dle §100 správního řádu (viz zmíněné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 21/2010-65, body 35, 37 a 38). Jako nová skutečnost odůvodňující obnovení řízení na žádost účastníka mohou dle napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vystupovat takové skutečnosti jako záměna s jinou osobou, zfalšování podpisu na pokutovém bloku či přinucení k podpisu násilím, pohrůžkou násilí či jinou srovnatelnou újmou. Judikatura správních soudů pak žalobu, která směřuje přímo proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení a v níž je zpochybněn souhlas s placením pokuty, odmítá s odůvodněním, že žalobce měl využít institut obnovy řízení před správním orgánem. Žalobu je pak možné podat proti rozhodnutí o odvolání proti případnému rozhodnutí o zamítnutí žádosti o obnovu řízení. Správní soudy však zdůrazňují, že žalobou nelze přímo napadnout rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení. I v posuzované věci Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel měl možnost podat žádost o obnovu řízení, kterou nevyužil (bod 11 napadeného rozsudku). Z odkazu na obnovu řízení v napadeném rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o kasační stížnosti, Ústavní soud dovozuje, že Nejvyšší správní soud vyhodnotil, že v posuzované věci šlo o případ, kdy stěžovatel zpochybňoval svůj souhlas se zaplacením pokuty.
17. Pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že i žalobu proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení, v níž je zpochybňován souhlas s placením pokuty v blokovém řízení, správní soudy odmítají dle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a) s. ř. s., tj. pro nevyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2013 č. j. 2 As 133/2012-27). I v posuzované věci krajský soud odmítl žalobu dle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a) s. ř. s. Ústavní soud si je vědom toho, jakým argumentačním úskalím čelí soud, jenž na jednu stranu tvrdí, že žalobce se měl vydat cestou obnovy řízení dle §100 správního řádu, na druhou stranu žalobu odmítá pro nevyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem (k těmto úskalím viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2017 č. j. 7 As 243/2016-26, zejména jeho bod 20). Kritérium přezkumu Ústavním soudem je zachování ústavně zaručených práv a svobod, řízení o ústavní stížnosti tedy není určeno k přezkumu rozhodnutí soudů z hlediska podústavního práva. Z ústavního hlediska je podstatné, že v případě, že dotčená osoba hodlá zpochybnit svůj souhlas se zaplacením pokuty v blokovém řízení, existuje řízení (řízení o žádosti o obnovu řízení dle §100 správního řádu), v němž se jejími argumenty může správní orgán zabývat. Uspěje-li se svou žádostí o obnovu řízení, docílí zrušení rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení, viz zmíněné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 21/2010-65, body 50 až 53). Naopak dojde-li k zamítnutí žádosti o obnovu řízení, pak platí, že případné rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti zamítnutí takové žádosti je přezkoumatelné před správními soudy. Výklad právních předpisů, k němuž správní soudy dospěly i ve vztahu k situaci, kdy je zpochybňován souhlas se zaplacením pokuty v blokovém řízení, nezbavuje dotčenou osobu soudní ochrany, pouze upřesňuje, jak je tato ochrana poskytována. Z tohoto důvodu tento výklad Ústavní soud akceptuje, aniž by byl povolán podrobně v rovině podústavního práva přezkoumávat úvahy správních soudů k §68 písm. a) s. ř. s.
18. Pro případy, kdy přestupce svůj souhlas ani nezpochybňuje, platí, že se svým dobrovolným jednáním vzdal možnosti nechat pokutový blok přezkoumat správním soudem (bod 15.). Ani zde tudíž o žádnou neústavnost jít nemůže.
19. Stěžovatel proti hodnocení Nejvyššího správního soudu o tom, že bylo třeba se bránit žádostí o obnovu řízení, namítl, že dle §114 odst. 1 s. ř. s. není obnova řízení možná. Ústavní soud poznamenává, že Nejvyšší správní soud zřetelně odkazoval na obnovu řízení dle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu, tj. obnovu řízení před správním orgánem (viz bod 10 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Stěžovatelova obrana, která poukazuje na §114 s. ř. s., jenž se týká obnovy řízení před správním soudem, tak nereaguje na závěry Nejvyššího správního soudu.
20. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti zopakoval svou argumentaci o tom, k jakému přestupku dal souhlas a k jakému nikoli (viz bod 6.). Ani zde nejde o argumentaci, která by mířila do důvodů, na nichž stojí rozhodnutí správních soudů, tj. proti odůvodnění o nepřípustnosti žaloby.
21. Ústavní stížnost je z výše uvedených důvodů návrhem zjevně neopodstatněným v části, v níž směřuje proti rozhodnutím správních soudů.
22. Na okraj Ústavní soud poznamenává, že krajský soud do svého usnesení vtělil úvahu, že i kdyby byla žaloba proti pokutovému bloku přípustná (což ale nebyla), i tak by musela být odmítnuta, a to pro opožděnost, jelikož byla podána po více než dvou měsících od doručení (vystavení) pokutového bloku. Hodlal-li stěžovatel pomýšlet na úspěch své ústavní stížnosti proti rozhodnutím správních soudů, bylo nezbytné, aby zpochybnil i úvahy krajského soudu o tom, že žaloba by byla opožděná, byla-li by vůbec přípustná. K opožděnosti žaloby se však stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nevyjádřil. Jde o další důvod, pro který je jeho ústavní stížnost zjevně neopodstatněná v části, v níž směřuje proti rozhodnutím správních soudů. Vystaví-li si soud výrok svého rozhodnutí na dvou samostatných důvodech, přičemž by výrok jeho rozhodnutí obstál na základě každého z nich samostatně, pak je zjevně neopodstatněná taková ústavní stížnost, která zpochybňuje jen jeden z nich.
III. B. Rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení
23. U procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení, je vhodné blíže rozebrat požadavek na vyčerpání všech zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
24. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 tohoto zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 daného zákona).
25. Z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva je podstatné, zda je nebo není v ústavní stížnosti zpochybněn souhlas se zaplacením pokuty v blokovém řízení. Není-li zde tento souhlas zpochybněn, lze bez dalšího přijmout závěr o nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práva. Tímto souhlasem totiž přestupce svolil se skončením věci v blokovém řízení. Vědomě tak umožnil, aby nebylo vedeno "klasické" správní řízení, jež by bylo zakončeno správním rozhodnutím, proti němuž je možné podat odvolání, následně pak proti rozhodnutí o odvolání žalobu ke správnímu soudu a posléze kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu. Takový souhlas tedy znamená, že z vůle přestupce nebylo (a ani přípustně nemohlo být) podáno odvolání, žaloba, kasační stížnost. Jde tedy o situaci, kterou nelze označit jinak než nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jde o obdobu argumentace správních soudů rekapitulovanou v bodě 15.
26. Naopak, je-li v ústavní stížnosti zpochybňován souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení, nelze bez dalšího uzavřít, že by se osoba, které byla pokuta uložena, vlastním rozhodnutím zbavila možnosti uplatnit procesní prostředky ochrany práva, které by se jí nabízely v případě "klasického" správního řízení o přestupku. To totiž bez věcného vyvrácení argumentů zpochybňujících souhlas není možné. V situaci, je-li v ústavní stížnosti zpochybňován souhlas se zaplacením pokuty, jde o přípustnou ústavní stížnost proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 4016/14, bod 7.). V takovém případě se totiž nenabízí procesní prostředek ochrany práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odvolání proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení není možné (§84 odst. 2 zákona o přestupcích). Žaloba přímo proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení není přípustná (viz body 16. a 17.). Je-li zpochybněn souhlas, bránit se lze žádostí o obnovu řízení dle §100 správního řádu (viz zmíněné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 21/2010-65).
27. Obnova řízení však dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nepatří mezi procesní prostředky ochrany práva, které je nutné před podáním ústavní stížnosti vyčerpat. Současně však platí, že ústavní stížnost nenahrazuje institut obnovy řízení. Obnova řízení a ústavní stížnost mají odlišný předmět řízení. Zatímco Ústavní soud na základě podané ústavní stížnosti posuzuje, zda byly v původním řízení před obecnými soudy či správními orgány zachovány základní práva a svobody stěžovatele, na základě žádosti o obnovu řízení [§100 odst. 1 písm. a) správního řádu] správní orgán zkoumá, zda vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit. Rozhodnutí Ústavního soudu, jímž ústavní stížnost proti původním rozhodnutím zamítá či odmítá, nikterak nepředjímá případné budoucí rozhodnutí o žádosti o obnovu řízení. Ústavní soud svým rozhodnutím toliko osvědčuje, že v původním řízení nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, což nikterak nevylučuje, že v případě změny důkazní situace v důsledku nově uplatněných skutečností či důkazů mohou tyto vést k odlišným skutkovým a právním závěrům než v původním řízení. K tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4339/12. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti posuzuje napadené rozhodnutí optikou skutkové situace, která byla orgánu veřejné moci známa v době vydání napadeného rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3083/16, bod 8.). Tvrzení, že dodatečně vyšly najevo nové skutečnosti v původním řízení neznámé, které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v tomto řízení uplatnit, nesvědčí o porušení ústavně zaručených práv či svobod v původním řízení. Je to naopak situace, na níž míří obnova řízení, jsou-li pro ni splněny všechny zákonné podmínky.
28. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti není určeno k tomu, aby Ústavní soud zjišťoval a prověřoval skutkovou situaci optikou případných nových skutkových okolností v původním řízení vůbec neznámých a ani neuplatňovaných. K tomu v zákonem vymezeném rozsahu slouží obnova řízení. Obnovu řízení a řízení o ústavní stížnosti z tohoto pohledu nelze zaměňovat. Zmíněné rozlišení mezi charakterem řízení o ústavní stížnosti a obnovou řízení se promítá též do toho, že již s ohledem na charakter námitek, jimiž je zpochybňován souhlas, není řízení o ústavní stížnosti na rozdíl od obnovy řízení procesní fórum, kde by měly takové námitky po věcné stránce naději na úspěch.
29. Uvedené lze ilustrovat např. pro situaci, kdy dotčená osoba zpochybňuje svůj podpis na pokutovém bloku tvrzením, že souhlas se vztahuje k jinému přestupku, než který je zaznamenán v bloku (tímto směrem se ostatně ubírá argumentace i stěžovatele). Skutečnosti, které byly známy do okamžiku podpisu pokutového bloku osobou podezřelou z přestupku a které do zmíněného okamžiku tato osoba mohla uplatnit, nemohou souhlas zpochybnit. Lze totiž vycházet z toho, že i přes jejich znalost či možnost je uplatnit byl souhlas dán. Mnoho nadějí na úspěch neskýtá ani argumentace v ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení, která by se opírala o skutečnosti do podpisu pokutového bloku neznámé či skutečnosti, které do podpisu dotčená osoba uplatnit nemohla. V takovém případě by totiž bylo těžko možno spatřovat neústavnost v tom, že v blokovém řízení nebyly reflektovány skutečnosti do té doby neznámé a vůbec neuplatněné.
30. Úvahy v bodech 27. až 29. proto lze shrnout následovně. Je-li v ústavní stížnosti proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení zpochybňován souhlas se zaplacením pokuty v blokovém řízení, nelze bez dalšího konstatovat, že dotčená osoba nevyčerpala procesní prostředky ochrany svého práva. Povaha řízení o ústavní stížnosti však není taková, že by pro něj byly podstatné skutečnosti, které jsou naopak rozhodné pro obnovu řízení. Zatímco za stanovených podmínek může být účastník úspěšný při zpochybnění souhlasu se zaplacením pokuty skrze obnovu řízení, řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení svým charakterem neumožňuje posouzení, které je možné v řízení o žádosti o obnovu řízení. Ústavní stížnost tak sice bude v naznačeném případě přípustná, to však neznamená, že v ní budou potenciální stěžovatelé vůbec schopni uplatnit argumentaci, která svým charakterem nespadá právě pod institut obnovy řízení.
31. V posuzované věci se Ústavní soud nemohl věnovat argumentům, které stěžovatel uplatnil proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení. Stěžovatel zde zpochybňoval svůj souhlas se zaplacením pokuty (tvrdí, že dal souhlas s jiným přestupkem, než který je zaznamenán v bloku). Šlo tedy o situaci, kdy nelze ústavní stížnost bez dalšího odmítnout pro nevyčerpání procesních prostředků ochrany práva (viz bod 26.). Šlo ovšem o ústavní stížnost opožděnou v části, v níž směřovala proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení, neboť lhůta k jejímu podání se odvíjí od doručení tohoto rozhodnutí, k němuž došlo dne 13. 2. 2016 převzetím pokutového bloku. Posledním dnem dvouměsíční lhůty k jejímu podání dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu byla středa 13. 4. 2016. Ústavní stížnost je datována dnem 10. 8. 2019, kdy byla také doručena Ústavnímu soudu. Je tedy podána více než 3 roky po zákonem určené lhůtě.
III. C. Správní rozhodnutí o námitkách proti záznamu bodů do registru řidičů
32. Ústavní stížnost je nepřípustná v části, v níž směřuje proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 4. 4. 2016 č. j. MHMP 577587/2016 a rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 13. 2. 2019 č. j. 221/2019-160-SPR/4. Šlo o rozhodnutí o zamítnutí námitek proti záznamu bodů do registru řidiče (rozhodnutí magistrátu) a následné rozhodnutí Ministerstva dopravy o odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí námitek. Ústavní stížnost je v této části nepřípustná pro nevyčerpání procesních prostředků, které zákon stěžovateli poskytl k ochraně jeho práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Proti zmíněnému rozhodnutí Ministerstva dopravy je možné za podmínek stanovených v soudním řádu správním podat žalobu proti správnímu rozhodnutí (§65 a násl. s. ř. s.). Proti rozhodnutí správního soudu o takové žalobě je možno podat kasační stížnost (§102 a násl. s. ř. s.). Jak žaloba, tak kasační stížnost představují procesní prostředky k ochraně práva podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Vyčerpáním procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), se rozumí nejen jejich uplatnění, nýbrž i pravomocné rozhodnutí o nich. Stěžovatel ani netvrdí, že by správní soudy rozhodly o žalobě proti uvedenému rozhodnutí Ministerstva dopravy a návazně i o kasační stížnosti proti rozhodnutí o takové žalobě.
33. Ústavní soud shledal, že nejsou splněny podmínky ani pro to, aby dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu připustil ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva dopravy. Dle daného ustanovení lze připustit ústavní stížnost, která je jinak nepřípustná dle §75 odst. 1 daného zákona, přesahuje-li stížnost svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejenže stěžovatel pouze okrajově nastínil, proč je názoru, že zmíněná správní rozhodnutí porušila jeho základní lidská práva či svobody. Především však k základnímu hodnocení, z nějž Ministerstvo dopravy vycházelo (tj. že v řízení o námitkách proti záznamu bodů do registru řidičů již nelze prověřovat zákonnost a správnost rozhodnutí o přestupku, na jehož základě se body zaznamenávají), se již Ústavní soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 1109/16, bodu 14. Zde vyslovil, že správním orgánům dle zákona o silničním provozu nepřísluší, aby v řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů přezkoumávaly skutkový stav, posuzovaly skutkové okolnosti jednotlivých přestupků či jejich právní kvalifikaci. Správní rozhodnutí se tedy zabývala problematikou Ústavním soudem již řešenou. V podané ústavní stížnosti tudíž nelze spatřovat podstatný přesah zájmů stěžovatele. V úvahu nepřichází připuštění ústavní stížnosti ani dle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Závěr
34. Z důvodů výše vyložených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (část III. A.), dílem pro opožděnost dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu (část III. B.) a dílem pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (část III. C).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu