ECLI:CZ:US:2019:3.US.2643.19.1
sp. zn. III. ÚS 2643/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem, sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2 - Nové Město, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019 č. j. 13 To 121/2019-3933 a ze dne 6. června 2019 č. j. Nt 1053/2019-3957 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. ledna 2019 č. j. 14 T 7/2014-3886 a proti postupu v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 1053/2019 a u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 7/2014, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků, takto:
v
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým Ústavní soud vysloví, že postupem orgánu veřejné moci spočívajícím v přidělení jiného než zákonného soudce ve věci vedené u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. Nt 1053/2019 a u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 14 T 7/2014 bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále kterým vysloví, že soudci Lucie Černá, Helena Kuthanová, Eva Holasová a Jitka Drábková nebyli v předmětné věci přiděleni stěžovateli v souladu se zákonem a ústavním pořádkem, a jímž rozhodnutí vydaná krajským soudem pod sp. zn. 0 Nt 1053/2019 a okresním soudem pod sp. zn. 14 T 7/2014 zruší.
2. Z obsahu připojeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. 7 Td 49/2019 a dále z rozhodnutí krajského soudu ze dne 6. 6. 2019 č. j. Nt 1053/2019-3957, které si Ústavní soud vyžádal, se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 2. 2018 sp. zn. 14 T 7/2014 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 4. 2018 sp. zn. 13 To 112/2018 byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) téhož zákona a za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 1 T 14/2014 a rozsudkem téhož soudu ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. 3 T 67/2014, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soudu usnesením ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 7 Tdo 90/2019 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. Dne 13. 9. 2018 podal stěžovatel návrh na obnovu uvedeného řízení. Veřejné zasedání o tomto návrhu konané dne 9. 5. 2019 bylo odročeno na neurčito za účelem provedení procesních úkonů (mimo jiné k předložení spisu krajskému soudu k vyřízení stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů advokáta). Napadeným usnesením okresního soudu bylo totiž v mezidobí, dne 8. 1. 2019, pod č. j. 14 T 7/2014-3886 rozhodnuto podle §151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), že se obhájci stěžovatele JUDr. Pavlu Bergerovi přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové částce 104 278 Kč, přičemž ohledně částky 11 471 Kč byl návrh zamítnut. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud usnesením ze dne 23. 5. 2019 č. j. 13 To 121/2019-3933 podle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu zamítl jako opožděnou.
4. Po doručení rozhodnutí krajského soudu dne 30. 5. 2019 podal stěžovatel žádost o navrácení lhůty k podání opravného prostředku s tím, že důležité důvody spatřuje v tom, že na prvním i druhém stupni rozhodoval a stále rozhoduje nezákonný a vyloučený soudce. Napadeným usnesením krajského soudu ze dne 6. 6. 2019 č. j. Nt 1053/2019-3957 byla žádost stěžovatele podle §61 odst. 1 tr. řádu o navrácení lhůty k podání stížnosti zamítnuta. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatel ve své žádosti nenabídl žádný důvod, natož důležitý důvod, pro který lhůtu k podání opravného prostředku zmeškal. Jeho laxnost vůči přebírání korespondence důvodem pro navrácení lhůty být nemůže. Nadto o navrácení lhůty nepožádal ani v zákonné lhůtě tří dnů od pominutí překážky, neboť stížnost podal dne 1. 2. 2019 a o navrácení lhůty požádal až po téměř čtyřech měsících. V uvedeném usnesení se krajský soud vyjádřil i ke stále se opakující námitce stěžovatele, že v jeho věci rozhoduje nezákonný soudce, respektive senát. Tuto námitku však označil za irelevantní. Shledal, že ji stěžovatel vznesl již dne 31. 7. 2018 a bylo o ní rozhodnuto usnesením krajského soudu ze dne 31. 7. 2018 č. j. 13 To 207/2018-3746 tak, že senát složený z předsedkyně Lucie Černé a soudkyň Evy Holasové a Heleny Kuthanové není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 14 T 7/2014 a u krajského soudu pod sp. zn. 13 To 207/2018, přičemž stížnost stěžovatele byla usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 1. 10. 2018 sp. zn. 1 To 10/2018 jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá zásadní vadu řízení o jeho návrhu na navrácení lhůty k podání stížnosti proti nepřiznání bezplatné obhajoby a nákladům obhajoby, který krajský soud usnesením ze dne 23. 5. 2019 zamítl, a to přidělení soudce v rozporu se zákonnými předpisy. S rozhodnutím krajského soudu, kterým nebylo vyhověno jeho žádosti o navrácení lhůty, nesouhlasí a tvrdí, že se krajský soud nezabýval otázkou, zda je zákonným senátem, ač na to byl ve stížnosti upozorněn. Jednání krajského soudu tak označuje jako denegationis iustitiae. Stěžovatel je dále přesvědčen, že jeho trestní věc byla přidělena soudkyni Jitce Drábkové do senátu 14 T okresního soudu v rozporu s §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), a platným rozvrhem práce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 6. 6. 2019 a jemu předcházejícím souvisejícím rozhodnutím krajského soudu ze dne 23. 5. 2019 a okresního soudu ze dne 8. ledna 2019 byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
7. Navrhuje-li však stěžovatel, aby Ústavní soud svým výrokem vyslovil, že soudci Lucie Černá, Helena Kuthanová, Eva Holasová a Jitka Drábková nebyli v předmětné věci přiděleni stěžovateli v souladu se zákonem a ústavním pořádkem, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud za popsané procesní situace příslušný [viz §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc a příslušnost Ústavního soudu vymezuje čl. 87 odst. 1 Ústavy. Rozhodovací pravomoc Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti stanoví §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z uvedeného vyplývá, že nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu, aby nahrazoval pravomoc obecného soudu a sám rozhodl o tom, že soudci okresního a krajského soudu rozhodující jeho věc nebyli přiděleni v souladu se zákonem. Opakovaně totiž ve své judikatuře zdůrazňuje, že se s jeho pravomocemi neslučuje, aby vůči obecným soudům vystupoval v postavení hierarchicky nadřízené, "superrevizní" nebo kontrolní instance.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí, jímž okresní soud rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů jeho obhájce, a jímž krajský soud zamítl jeho stížnost jako opožděně podanou a poté nevyhověl jeho žádosti o navrácení lhůty k podání stížnosti. Námitky však nevznáší proti důvodům, o něž krajský soud opřel své závěry o opožděné stížnosti i o opožděně podané a nedůvodné žádosti o navrácení lhůty. Důležité důvody pro vyhovění ústavní stížnosti totiž spatřuje v tom, že na prvním i druhém stupni rozhodovali nezákonní soudci.
10. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve své žádosti o navrácení lhůty k podání stížnosti neuvedl žádný, natož důležitý důvod, pro který zmeškal lhůtu k podání opravného prostředku, a o navrácení lhůty ani nepožádal v zákonné lhůtě, lze plně odkázat na odůvodnění napadeného usnesení, jímž krajský soud žádost zamítl, a které je rozhodnutím o posledním procesním prostředku stěžovatele ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Krajský soud se v něm ústavně konformně vypořádal s důvody, pro něž nebylo možné stěžovatelově žádosti vyhovět. Stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by splnil zákonné podmínky pro navrácení lhůty uvedené v §61 odst. 1 tr. řádu.
11. Jediným argumentem stěžovatele je tvrzení, že v jeho věci rozhodoval a rozhoduje nezákonný soudce, resp. senát, což krajský soud ve svém rozhodnutí neřešil.
12. Z napadeného usnesení se však podává, že krajský soud se se stále opakujícím argumentem stěžovatele zabýval, jeho námitky však shledal irelevantními. Odkázal přitom na příslušný rozvrh práce, obsahující konkrétní pravidla pro určení, který soudce nebo který senát a v jakém složení bude rozhodovat, přičemž vysvětlil konkrétní postup při rozdělení věcí do jednotlivých senátů tak, aby se zcela vyloučilo jakékoliv ovlivnění přidělení věci. Nejde tedy o svévoli senátu 13 To, jak se domnívá stěžovatel, ale o přidělení jeho věci podle předem daných, schválených a zveřejněných, tudíž předvídatelných pravidel, v souladu s ústavní zásadou, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
13. Tvrzením stěžovatele o údajném nedodržení základních podmínek pro přidělování agendy v rozvrhu práce okresního soudu a námitkami o nezákonném soudci se opakovaně zabýval Nejvyšší soud v řízeních vedených pod sp. zn. 7 Td 7/2016, sp. zn. 7 Td 36/2016, sp. zn. 7 Td 53/2016, sp. zn. 7 Td 7/2018 a na základě dovolací námitky stěžovatele proti odsuzujícím rozhodnutím v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Tdo 90/2019. V usnesení ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 7 Tdo 90/2019, jímž podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání odmítl, zdůraznil, že stěžovatel staví své námitky na subjektivní pochybnosti o tom, zda byla jeho trestní věc přidělena zákonnému soudci (senátu 14 T okresního soudu, jemuž předsedá Jitka Drábková), tyto námitky však byly v průběhu dosavadního trestního řízení řešeny a pochybnosti stěžovatele byly vyvráceny, když mu byl opakovaně odůvodňován způsob přidělení věci v souladu s rozvrhem práce na konkrétní rok. Skutečnost, že se stěžovatel s řádně odůvodněnými závěry Nejvyššího soudu neztotožňuje, a tuto otázku znovu otevírá v rámci tzv. porozsudkové agendy, v souvislosti s rozhodováním okresního soudu o odměně a náhradě hotových výdajů obhájce, nemůže věc posunout do ústavní roviny.
14. Toliko nad rámec uvedeného lze doplnit, že naposledy řešil obdobné námitky stěžovatele Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. 7 Td 49/2019, jímž k návrhu stěžovatele v řízení o povolení obnovy řízení podle §25 tr. řádu neodňal věc okresnímu soudu. Shrnul v něm všechna dosavadní podání stěžovatele týkající se tvrzeného porušení práva na zákonného soudce i podstatné důvody rozhodnutí, kterými vrchní soud i Nejvyšší soud na uvedené námitky reagovaly, přičemž poukázal na usnesení vrchního soudu ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. 1 Ntd 1/2016, jímž poprvé s odkazem na šetření provedené okresním soudem i krajským soudem nebyla věc okresnímu soudu odňata s tím, že trestní věc byla senátu 14 T přidělena v souladu s rozvrhem práce okresního soudu a ve správném pořadí. Následovala-li poté řada stejných návrhů, lze z toho usoudit, že podávání námitek podjatosti a návrhů na delegaci patří k běžnému procesnímu postupu stěžovatele, a to i v řadě jeho jiných soudních řízení trestních i civilních, což je i Ústavnímu soudu známo z předchozích podání stěžovatele. Ústavní soud považuje za nadbytečné, aby argumenty a závěry užité v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019 opakoval, a plně na ně odkazuje, neboť i námitky v nyní posuzované ústavní stížnosti jsou obdobné.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal v napadených usneseních pochybení, které by bylo způsobilé porušit tvrzená ústavní práva stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti nim mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ve zbytku ji pak podle §43 odst. 1 písm. d) tr. řádu odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu