ECLI:CZ:US:2019:3.US.2649.19.1
sp. zn. III. ÚS 2649/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele: Trieu Doan, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2019 č. j. 30 Cdo 529/2019-143, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 8. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel byl účastníkem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 EC 297/2010 a posléze (po rozhodnutí o věcné příslušnosti) u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 97 ECm 1/2012. V jeho rámci se žalobou domáhal zaplacení částky 164 530 Kč s příslušenstvím po žalované obchodní společnosti, jež byla jako on členem společenství vlastníků jednotek ve stejném domě, a to z titulu náhrady škody vzniklé následkem uzavření nevýhodné smlouvy na správu domu na členské schůzi tohoto společenství. Řízení bylo zahájeno na základě žaloby podané dne 28. 8. 2010 a pravomocně skončilo po více než 7 letech dne 31. 10. 2017. V průběhu této doby došlo k průtahům v řízení, neboť jen nařízení prvního jednání ve věci trvalo déle než 4 roky. Stěžovatel proto u vedlejší účastnice uplatnil nárok na náhradu škody. Následně se žalobou domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci").
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 2. 2018 č. j. 7 C 294/2016-67 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 123 625 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ohledně částky 76 375 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok III.). Stěžovatel i vedlejší účastnice podali proti tomuto rozsudku odvolání, načež městský soud změnil jeho výrok I. rozsudkem ze dne 14. 8. 2018 č. j. 21 Co 180/2018-116 tak, že se žaloba co do částky 44 691,40 Kč s příslušenstvím zamítá a ve zbytku tento výrok potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
4. Obvodní soud při úvahách o výši odškodnění a zohlednění jednotlivých kritérií podle §31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci vyšel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (č. 58/2011 Sb. NS), podle něhož poskytované odškodnění v penězích musí být přiměřené uvedeným kritériím a nelze je stanovit mechanickým vynásobením určité částky a počtu roků, po které řízení trvalo. Podle obvodního soudu je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za každý rok řízení. Za prvé 2 roky řízení bylo přitom možné tuto částku přiznat pouze v poloviční výši, protože v tomto období byla tato újma nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstala. Tímto způsobem obvodní soud určil zadostiučinění za řízení o délce 7 let a 2 měsíců. Současně zohlednil složitost řízení a dlouhodobou absenci procesních úkonů směřujících k vydání meritorního rozhodnutí ve fázi řízení před odnětím věci původnímu soudci, jež představovala průtahy v řízení. V těchto skutečnostech obvodní soud shledal důvod podle §31a odst. 3 písm. d) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci pro navýšení částky vypočteného odškodnění ve výši 107 500 Kč o 15 %, tedy na celkovou částku 123 625 Kč.
5. Uvedený výpočet výše zadostiučinění změnil městský soud. Ten považoval částku 16 000 Kč za správnou výši základní částky odškodnění za 1 rok nepřiměřeně dlouhého řízení, což ve vztahu k období 7 let a 2 měsíců činilo přibližně 98 667 Kč. Městský soud ale dospěl k závěru, že věc byla obtížná a složitá, v důsledku čehož základní částku snížil o 20 %. Kromě toho nesouhlasil se závěrem, že zvýšení částky opodstatňoval nesprávný úřední postup soudu. Za stejný postup je stěžovateli poskytováno zadostiučinění, a tudíž nemůže jít současně o okolnost, pro kterou by mělo být toto zadostiučinění zvýšeno. Z hlediska kritéria podle §31a odst. 3 písm. d) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je třeba zkoumat, zda postup orgánu veřejné moci v řízení odpovídá procesním pravidlům, tedy okolnosti odlišné od nesprávného postupu, za který je žalobci poskytováno odškodnění. Jinak by se totiž stěžovateli dostalo odškodnění z téhož důvodu dvakrát. Výše základního odškodnění ve výši 98 667 Kč, snížená o 20 %, činila přiznaných 78 933,60 Kč. Co do částky 121 066,40 Kč nebylo žalobě vyhověno.
6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 16. 7. 2019 č. j. 30 Cdo 529/2019-143, neboť nebyl dán žádný z důvodů jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu. Dovolací soud zdůraznil, že při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií podle §31a zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k použití tohoto ustanovení na konkrétní případ zjevně nepřiměřená. V rámci svého přezkumu tak posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně použití toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.
7. V podrobnostech se pak dovolací soud vyjádřil k jednotlivým stěžovatelem formulovaným otázkám, které se týkaly právě uvedených kritérií. V této souvislosti uvedl, že městský soud nekladl k tíži stěžovatele oprávněné podávání opravných prostředků, ani nespatřoval v jeho chování důvod, na jehož základě by zvyšoval či snižoval zadostiučinění. Kompenzace stavu nejistoty, do něhož byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden, je samotným smyslem odčinění takto způsobené nemateriální újmy podle §31a zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Obdobně jako u nestandardního významu řízení se může i míra nejistoty v průběhu řízení měnit. Pokud tedy stěžovatel měl za to, že v průběhu posuzovaného řízení došlo k nestandardnímu zvýšení míry jeho nejistoty ohledně výsledku řízení, podle dovolacího soudu ho tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní pokud jde o takové skutečnosti. Stěžovatel však takovéto tvrzení v řízení před městským soudem a obvodním soudem neuplatnil.
III.
Argumentace stěžovatele
8. Podle stěžovatele se dovolací soud v napadeném usnesení vůbec nezabýval námitkou, že průtahy v řízení jsou skutečností podle §31a odst. 3 písm. d) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, mající vliv na přiznání výše zadostiučinění. Napadené rozhodnutí je podle stěžovatele projevem nekvalitní práce dovolacího soudu, který místo toho, aby v rámci principu právní jistoty sjednocoval rozhodování, svým postupem bezprecedentně nabourává svou sjednocovací úlohu v rámci obecných soudů. Stěžovatel ve svém dovolání jasně vymezil, v čem spatřuje rozpory mezi rozhodnutím městského soudu a judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud již v minulosti vytkl městskému soudu pochybení soudu, pokud průtahy zapříčiněné nesprávným postupem orgánu veřejné moci považoval za vlastní základ nároku dovolatele a nepřihlédl k nim při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, ačkoli dovolatel v žalobě spojil svou újmu s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 30 Cdo 5440/2015). Nerespektování své vlastní judikatury dovolacím soudem zakládá podle řady rozhodnutí Ústavního soudu, na které stěžovatel odkazuje, porušení jeho práva na soudní ochranu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, přiloženými rozhodnutími obecných soudů a dalšími podáními, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že se dovolací soud nezabýval otázkou, zda při posuzování výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení lze přihlédnout k průtahům v tomto řízení jako ke skutečnosti podle §31a odst. 3 písm. d) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, mající vliv na přiznání výše zadostiučinění. Z dovolání stěžovatele ovšem nevyplývá, že by v této právní otázce spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, ani že by její nesprávné posouzení mělo zakládat dovolací důvod. Stěžovatel pouze poukázal na to, že se v této otázce rozsudek obvodního soudu a rozsudek městského soudu liší, v důsledku čehož považuje posléze uvedený rozsudek za překvapivé rozhodnutí. V dovolání obsažený poukaz na rozpor závěrů městského soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4987/2009 by navíc ani při přihlédnutí k obsahu tohoto rozsudku neumožňoval závěr, že se tím uplatňuje takovýto dovolací důvod, respektive vymezuje důvod přípustnosti dovolání. Za dostatečně určité vymezení některé z těchto dvou náležitostí dovolání nelze označit ani v dovolání uvedený poukaz stěžovatele na nesoulad rozsudku městského soudu s některými rozhodnutími Nejvyššího soudu, který kromě citace části těchto rozhodnutí není blíže vysvětlen.
13. Za této situace nelze dovolacímu soudu vytknout, že se zabýval pouze v dovolání výslovně formulovanými otázkami, od nichž stěžovatel odvíjel své tvrzení o přípustnosti dovolání. S těmito otázkami se dovolací soud v napadeném usnesení řádně vypořádal a stěžovatel jeho závěry v ústavní stížnosti dále nerozporuje. Dovolací soud nepochybil, pokud jen na základě v dovolání uvedeného poukazu na některá jeho předchozí rozhodnutí nedomýšlel další úvahy stěžovatele o přípustnosti dovolání či jiné dovolací důvody. Odmítnutím dovolání pro nepřípustnost proto nemohlo dojít k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadeného usnesení.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu