ECLI:CZ:US:2019:3.US.2655.19.1
sp. zn. III. ÚS 2655/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele E. G., zastoupeného Mgr. Jiřím Topkou, advokátem, sídlem Huťská 1294, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019 sp. zn. 3 Tdo 329/2019, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2018 sp. zn. 9 To 366/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. září 2018 sp. zn. 6 T 94/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu.
2. Stěžovatel sice výslovně nenapadá v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku městského soudu, z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že na ně poukazuje a počítá od něho i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08; ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1683/16, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00, dostupný v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int), podrobil ústavnímu přezkumu i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vady jeho podání.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným ze spáchání přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl podle §214 odst. 2 tr. zákoníku a §62 odst. 1 téhož zákona odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Dále bylo podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o uplatněné škodě.
4. O odvolání stěžovatele a o odvolání státní zástupkyně podaném v jeho neprospěch rozhodl městský soud dalším napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu rozhodnutí obvodního soudu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání jednak přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, jednak přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 téhož zákona, a odsoudil ho podle §205 odst. 3 tr. zákoníku a §62 odst. 1 a 3 téhož zákona k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Dále rozhodl o škodě uplatněné poškozeným. Současně podle §256 tr. řádu zamítl odvolání stěžovatele.
5. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu dovolání opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud usnesením označeným v záhlaví podle §265i odst. 1 písm. b) téhož zákona odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že byl obžalován pro přečin krádeže, následně, aniž by ho obvodní soud poučil o možné změně právní kvalifikace, ho uznal vinným ze spáchání přečinu podílnictví, přičemž k odvolání státního zástupce byl městským soudem uznán vinným dle obžaloby, tedy přečinem krádeže. Má za to, že došlo-li dvakrát ke změně právní kvalifikace, aniž na to byl upozorněn, bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť nevěděl, proti jaké právní kvalifikaci má vést svoji obhajobu.
7. Nad rámec uvedeného se stěžovatel domnívá, že spravedlivý proces byl porušen i při hodnocení důkazů, neboť byl uznán vinným na základě jednoho nepřímého důkazu. Dle jeho názoru stopa DNA nalezená na řadící páce předmětného vozidla svědčí o tom, že se nejspíše nacházel na místě činu, nikoliv však o tom, že předmětné vozidlo odcizil. Vina mu tak nebyla bez důvodných pochybností prokázána.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v tomto rozsahu přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
9. Jde-li však o napadený rozsudek obvodního soudu, který byl v celém rozsahu zrušen městským soudem, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a usiluje tak o revizi skutkových zjištění a právních závěrů. Takto postavenou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve, a k nimž se soudy podrobně ve svých rozhodnutích vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců dle čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena v §2 odst. 6 tr. řádu. Do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať už jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - obecnými soudy proto není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16, bod 23 odůvodnění (N 106/85 SbNU 739)]. Výjimku z tohoto pravidla lze učinit až tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný [srov. např. nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185); nález ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73)].
12. Čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává poukazem na porušení svého práva na soudní ochranu a zásady in dubio pro reo, vyžaduje mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem. Účelem uvedeného ustanovení Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140).
13. Z výsledků provedeného a řádně zhodnoceného dokazování bylo možné vyvodit průběh skutkového děje, který se obhajobě nepodařilo vyvrátit. Za situace, kdy stěžovatel nedokázal vysvětlit, jak se mohl jeho profil DNA ocitnout na řadící páce odcizeného vozidla, resp. kdy se zcela nesmyslně hájil tím, že se na místě činu často pohyboval a trousil DNA všude kolem, takže ji nějaká osoba musela přenést do vozidla, soudy důvodně vyšly ze zjištění, že vůz byl nastartován pomocí vytržených drátů, při jízdě musela být použita řadicí páka, přičemž se ve vozidle našly biologické stopy pouze tzv. domácí osoby a stěžovatele; stopy žádné jiné třetí osoby nebyly nalezeny ani jiné zjištěné okolnosti nesvědčí pro závěr, že s vozidlem manipulovala další osoba. Závěr o vině stěžovatele přitom není postaven toliko na stopě DNA stěžovatele, ale je podporován dalšími důkazy a vyplývá též ze všech okolností případu, které jsou v rozhodnutí městského soudu podrobně a logicky popsány.
14. Z posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti z obsahu soudních rozhodnutí nevyplývá podklad pro závěr, že městský soud pochybil ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Soud předestřel přiměřený popis jednání stěžovatele, který založil na řádně zhodnocených důkazech. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, takže k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. K takovému závěru ostatně nedospěl ani Nejvyšší soud, proti jehož rozhodnutí stěžovatel žádné argumenty nevznáší.
15. Vyslovuje-li stěžovatel přesvědčení, že jestliže byla dvakrát změněna právní kvalifikace skutku, aniž na to byl upozorněn, bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu, neboť nevěděl, proti jaké právní kvalifikaci má vést svoji obhajobu, stejnou námitku vznesl i v dovolání a Nejvyšší soud se jí ve svém rozhodnutí zabýval a ústavně konformně se s ní vypořádal. Podstatné je, že obžaloba byla podána pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, přičemž městský soud věc posoudil stejně, tedy nikoliv v rozporu s omezením uvedeným v §259 odst. 5 písm. b) tr. řádu. Po podání obžaloby stěžovatel tedy jistě vedl svoji obhajobu proti možné právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu krádeže. Uznal-li ho obvodní soud, který není vázán právním posouzením skutku v obžalobě, vinným toliko přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neporušil tím §225 odst. 2 tr. řádu. Stěžovatel pak byl nepochybně seznámen s názorem státní zástupkyně vysloveným v odvolání, v němž trvala na právní kvalifikaci skutku dle obžaloby, takže k tomu mohl svou další obhajobu zaměřit.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by postupem a rozhodnutími městského soudu a Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu. Proto ústavní stížnost odmítl zčásti (ohledně rozsudku obvodního soudu, který byl již v celém rozsahu zrušen rozhodnutím městského soudu) podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a dílem (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu