ECLI:CZ:US:2019:3.US.2681.19.1
sp. zn. III. ÚS 2681/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Nováka, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 - Dolní Chabry, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2019 č. j. 4 As 31/2019-29 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. prosince 2018 č. j. 30 A 239/2018-39, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 28. 2. 2017 č. j. 58/2017-110-SDNA/3 na základě odvolání stěžovatele snížil pokutu, kterou mu uložil Krajský úřad Plzeňského kraje rozhodnutím ze dne 22. 4. 2015 č. j. DSH/4848/15 za správní delikt podle §35 odst. 2 písm. h) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a to na částku 85.000 Kč (I. výrok), přičemž ve zbytku potvrdil prvoinstanční rozhodnutí (II. výrok).
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného vedlejšího účastníka (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že projednávané soudní řízení podléhá poplatkové povinnosti podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Poplatková povinnost vzniká podle krajského soudu podáním žaloby a poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti. Poplatek za žalobu v posuzované věci činil 3 000 Kč. Vzhledem k tomu, že soudní poplatek za žalobu nebyl zaplacen současně s jejím podáním, krajský soud vyzval stěžovatele, aby soudní poplatek zaplatil ve stanovené lhůtě. Lhůta k zaplacení soudního poplatku podle krajského soudu marně uplynula dne 26. 11. 2018. Dne 21. 11. 2018 stěžovatel krajskému soudu sdělil, že soudní poplatek za žalobu již uhradil dne 16. 10. 2018, což doložil výpisem ze svého bankovního účtu a požádal, aby krajský soud prověřil, zda byla platba připsána na jeho bankovní účet. Z předloženého výpisu krajský soud zjistil, že stěžovatel skutečně částku 3 000 Kč zaplatil, ovšem na jiný než určený bankovní účet. Stěžovatel tak podle krajského soudu nezaplatil soudní poplatek za podání žaloby ani v dodatečně ve výzvě stanovené lhůtě, neboť stěžovatelem deklarovaná platba se nedostala do dispozice krajského soudu. Vzhledem k těmto okolnostem krajský soud soudní řízení zastavil.
4. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší správní soud sice stěžovateli přisvědčil, že soudní poplatky jsou příjmem státního rozpočtu, kdy ve věci správního soudnictví rozhoduje o poplatku za řízení soud, který je věcně a místně příslušný k projednání a rozhodnutí věci. V tomto případě nebylo sporu, že věcně a místně příslušný k projednání žaloby byl Krajský soud v Plzni, a proto měl stěžovatel zaplatit soudní poplatek na účet právě tohoto soudu, o čemž jej krajský soud výslovně poučil. Na uvedených závěrech nic nemění podle Nejvyššího správního soudu ani jeho jiné stěžovatelem označené usnesení ze dne 3. 3. 2015 č. j. 9 As 290/2014-29, neboť toto usnesení se týkalo podle Nejvyššího správního soudu skutkově i právně odlišné situace. Nejvyšší správní soud se v odkazovaném usnesení vyjadřoval k placení soudního poplatku kolkovými známkami zaslanými jinému než věcně a místně příslušnému soudu prostřednictvím poštovního přepravce, přičemž konstatoval, že §8 odst. 4 zákona o soudních poplatcích tuto situaci výslovně neupravuje, a proto vyšel z obecných pravidel pro zachování lhůty pro podání podle §40 odst. 4 s. ř. s. (podle naposledy citovaného ustanovení přitom platí, že "[l]hůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit,
nestanoví-li tento zákon jinak"). V nyní posuzované věci však zákon o soudních poplatcích výslovnou úpravu obsahuje. Uvedený závěr pak podle Nejvyššího správního soudu potvrzuje jeho rozsudek ze dne 28. 3. 2018 č. j. 8 Afs 37/2018-51, podle něhož je z hlediska včasnosti splnění poplatkové povinnosti rozhodný ten den, kdy částka soudního poplatku byla skutečně připsána na účet soudu. Neexistuje tak podle Nejvyššího správního soudu žádný rozumný důvod měnit judikaturně ustálený závěr, že soudní poplatek hrazený na výzvu soudu je zaplacen v den, kdy je částka soudního poplatku skutečně připsána na účet soudu nebo kdy se kolky, jimiž je soudní poplatek zaplacen, dostanou do dispozice příslušného soudu. Stěžovatel přitom v právě posuzované věci nepotřeboval podle Nejvyššího správního soudu součinnost krajského soudu, aby zjistil porovnáním jeho usnesení obsahující výzvu k uhrazení poplatku a potvrzení o provedení platby, že platbu soudního poplatku provedl na nesprávný bankovní účet. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by za něj měl krajský soud povinnost provádět kontrolu jím provedené platby, popřípadě, že by měl jeho eventuální pochybení z vlastní úřední činnosti napravovat žádostí o předání platby na správný bankovní účet. Včasné a řádné zaplacení soudního poplatku stíhá podle Nejvyššího správního soudu v posuzované věci stěžovatele. Podle Nejvyššího správního soudu je tedy zřejmé, že stěžovatel bezhotovostním převodem platby soudního poplatku na bankovní účet jiného než věcně a místně příslušného soudu nesplnil poplatkovou povinnost, přičemž ze soudního spisu nevyplývá, že by jí v dodatečně stanovené lhůtě splnil jiným způsobem. Krajský soud proto podle Nejvyššího správního soudu nikterak nepochybil, když soudní řízení zastavil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se neztotožňuje se závěry obou soudů. Znovu odkazuje zejména na usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 290/2014-29, z něhož dovozuje, že příslušný soud nemůže řízení zastavit, byl-li poplatek zaplacen na účet nepříslušného soudu a příslušný soud o této skutečnosti byl informován (tak tomu bylo i v jeho případě). Opačný přístup stěžovatel považuje za neudržitelně formalistický.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
9. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že problematiku náhrady nákladů řízení - kam řadí i záležitosti týkající se soudních poplatků [srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 2296/17 nebo usnesení ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1599/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] - ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadená rozhodnutí nemají, a to už jen pro bagatelní výši nyní sporného poplatku (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 2779/17). Oba soudy svůj postup vysvětlily, přičemž z jejich odůvodnění se podává, že stěžovatel byl v řízení zastoupen, soudní poplatek splatný podáním žaloby nebyl zaplacen, ačkoli na titulní straně žaloby byla poznámka "SOP bude uhrazen bezhotovostně na účet soudu pod VS 6650", že výzva k úhradě obsahovala výslovně označení soudu ("Krajský soud Plzeň") a jeho číslo účtu; stěžovatel byl řádně poučen o následcích spojených s nezaplacením soudního poplatku ve stanovené lhůtě. Následky skutečnosti, že třetí subjekt (Motoristická vzájemná pojišťovna, družstvo), jehož prostřednictvím stěžovatel soudní poplatek uhradil, avšak na jiný bankovní účet, než označený účet, nese sám stěžovatel.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska přijatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu