ECLI:CZ:US:2019:3.US.2701.19.1
sp. zn. III. ÚS 2701/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ivana Houfka, Ph.D., advokáta, sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2019 sp. zn. 67 To 176/2019 a II. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. března 2019 sp. zn. 1 T 87/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 byla stěžovateli podle §151 odst. 2 a 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), přiznána za poskytnutou obhajobu odsouzeného M. S. odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 14 556,30 Kč. Stěžovateli nebyla přiznána náhrada cestovného a náhrada za promeškaný čas za cesty z jeho sídla do Vazební věznice Praha - Ruzyně k úkonům konaným ve dnech 17. 7. 2018, 18. 7. 2018 a 8. 11. 2018.
3. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy při výkladu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušálně odmítají ustanoveným advokátům přiznat náhradu za cestovné, je-li úkon činěn v obci sídla advokáta, přičemž nezohledňují individuální okolnosti (složitost veřejné hromadné dopravy, velikost obce apod.). Stejným způsobem, tedy přepjatě formalisticky, postupovaly soudy i v jeho věci, takže stěžovatel byl nucen poskytnout službu související s cestou za klientem bezúplatně. Vyslovuje přesvědčení, že paušalizované nepřiznávání některých nákladů právního zastoupení negativně zasahuje do samotného poskytování právní služby, která je tak fakticky poskytnuta zdarma.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, který podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/2015 (ST 42/79 SbNU 637) nemusí být zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým soudům. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. např. nález ze dne 20. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 615/01 (N 35/25 SbNU 276) nebo nález ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. IV. ÚS 343/04 (N 55/36 SbNU 581)].
7. Z argumentace stěžovatele je zřejmé, že daná věc se týká výkladu podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Současně jde o náhradu nákladů řízení, při jejímž posuzování Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě, neboť tato problematika je způsobilá dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821) či usnesení ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 4462/12, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. K takovému pochybení však v posuzované věci nedošlo.
8. Stěžovatel brojí proti nepřiznání náhrady za promeškaný čas a náhrady cestovného z jeho sídla do Vazební věznice Praha - Ruzyně v souvislosti se třemi uskutečněnými úkony.
9. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených usnesení dospěl k závěru, že argumentace soudů odpovídá závěrům formulovaným v rozhodnutích Ústavního soudu, na něž městský soud odkázal.
10. V poukazovaném usnesení ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 627/16 Ústavní soud podpořil názor obecných soudů, že §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu je na místě použít v návaznosti na konkrétní situaci vykazující mimořádnost, kdy by spojení k místu procesních úkonů představovalo pro obhájce zátěž nad běžnou, respektive očekávatelnou míru. Závěr, že se nahrazuje jen takový promeškaný čas, který představuje mimořádnou a neočekávatelnou zátěž, přitom shledal ústavně souladný. Ve věci stěžovatele, který má sídlo v centru Prahy, odkud je velmi dobrá dostupnost veřejnou hromadnou dopravou do jiných městských částí, proto soudy nepochybily, nepřiznaly-li důvodnost uplatněnému nároku na náhradu za promeškaný čas (srov. též usnesení ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 862/19].
11. Stejně tak lze souhlasit s názorem soudů, že i přiznání cestovních nákladů za dopravu osobním motorovým vozidlem je třeba vázat na přemístění do míst vzdálených nad míru obvyklou v posuzovaných místních poměrech, např. obtížné dopravní obslužnosti. Přepravu osobním motorovým vozidlem v hlavním městě Praze, které je protkáno hustou sítí městské hromadné dopravy, lze považovat za nadstandardní, přičemž použití takového vozu je na vůli advokáta, který si za to nese náklady sám (srov. usnesení ze dne 6. 1. 2010 č. j. II. ÚS 3363/09).
12. Ústavní soud nezjistil, že by v této zjevně bagatelní věci byl ve výkladu příslušných ustanovení trestního řádu a advokátního tarifu, jak jej provedly soudy, obsažen prvek svévole, či že by soudy obou stupňů extrémně vykročily z pravidel upravujících danou problematiku, což by jedině mohlo věc posunout do roviny ústavní.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu