ECLI:CZ:US:2019:3.US.2704.19.1
sp. zn. III. ÚS 2704/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Morávka, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, sídlem Sladkovského 13, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2019 č. j. 21 Cdo 1389/2019-283, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2018 č. j. 23 Co 20/2018-222 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. září 2017 č. j. 13 C 167/2013-129, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Toyota Peugeot Citroën Automobile Czech, s. r. o., sídlem, Na Hradbách 126, Kolín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu zdraví podle čl. 31 věty prvé Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatel se po žalované vedlejší účastníci domáhal zaplacení částky 210 947 Kč za ztrátu na výdělku, dále zaplacení bolestného, ztížení společenského uplatnění a přiznání pravidelné renty ve výši 22 000 Kč za období v žalobě uvedené. Svůj nárok odůvodňoval tím, že byl zaměstnancem vedlejší účastnice za definované období, kdy následně mu vedlejší účastnice dala výpověď z pracovního poměru, neboť stěžovatel ze zdravotních důvodů nemohl nadále vykonávat svoji práci a následně došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru. Vedlejší účastnice podle stěžovatele nedodržovala zákon o bezpečnosti práce, neboť nedocházelo ke střídání prací stěžovatele a stěžovatel byl i více než 4 hodiny na jednom pracovišti. V důsledku toho stěžovatel onemocněl nemocí z povolání a byl v pracovní neschopnosti. Žaloba stěžovatele však byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. U vedlejší účastnice totiž nebyly podle okresního soudu prokázány takové hygienické podmínky, aby stěžovatelovo onemocnění mohlo v důsledku jím vykonávané práce vzniknout.
3. K odvolání stěžovatele byl rozsudek okresního soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") potvrzen a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud doplnil dokazování zprávou Krajské hygienické stanice Středočeského kraje, z níž vyplynulo, že u stěžovatele postižená část tělesného aparátu nebyla namáhána dostatečně dlouhou dobu za trvání směny, aby z výkonu takové práce stěžovatelem mohly být dovozovány důsledky poškození jeho zdraví. Proto krajský soud po takovém doplnění dokazování dospěl ke shodnému závěru jako okresní soud, tedy že onemocnění stěžovatele nelze posoudit jako onemocnění nemocí z povolání a nelze ani učinit závěr, že ke škodě na zdraví stěžovatele došlo porušením povinností vedlejší účastnicí.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel totiž podle Nejvyššího soudu řádně nevymezil přípustnost svého dovolání, a proto muselo být odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména opakuje svoji tezi, že kvůli svému menšímu tělesnému vzrůstu byla pro něj určená práce (některé její úkony) příliš namáhavá a došlo tedy u něj k poškození zdraví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
10. Stěžovatelova stížnostní argumentace neobsahuje žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci, když v ústavní stížnosti setrvává na rekapitulaci skutkového stavu, z něhož vyvozuje vlastním odborným znaleckým zkoumáním nezjištěné závěry. Za této situace tedy ani Ústavní soud - stejně jako Nejvyšší soud - neshledal porušení základních práv stěžovatele, když nedodržení podmínek přípustnosti dovolání posuzoval ve stěžovatelově případě v souladu se zákonem příslušný senát Nejvyššího soudu, nikoliv samosoudce, jak plyne ze samotného ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu