ECLI:CZ:US:2019:3.US.2724.19.1
sp. zn. III. ÚS 2724/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Grézlové, zastoupené JUDr. Pavlem Cyrnerem, advokátem, sídlem Havlíčkova 2959/7, Prostějov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2018 č. j. 20 Co 226/2018-293 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. února 2018 č. j. 23 C 179/2013-266, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 8. 2. 2018 č. j. 23 C 179/2013-266 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po vedlejší účastnici (žalované) zaplacení částky 345 604 Kč s příslušenstvím. O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá na jejich náhradu právo a stěžovatelce dále uložil povinnost nahradit náklady řízení státu ve výši 14 057,54 Kč. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka byla dne 1. 8. 2009 při řízení osobního motorového vozidla účastnicí dopravní nehody, při níž utrpěla škodu na zdraví a na majetku. Nehodu zavinil řidič protijedoucího vozidla, jenž měl sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u vedlejší účastnice řízení, a který byl za své jednání pravomocně odsouzen v trestním řízení. Vedlejší účastnice řízení vyplatila stěžovatelce náhradu odpovídající jedné polovině z celkové výše vzniklé škody, ve zbylé části pak uplatněný nárok neshledala oprávněným vzhledem k polovičnímu spoluzavinění stěžovatelky na vzniku škody spočívajícím v tom, že nepoužila bezpečnostní pás. Obvodní soud vzal za prokázané (znaleckým posudkem, fotodokumentací z místa nehody), že stěžovatelka v době nehody, která byla způsobena řidičem protijedoucího vozidla, nebyla připoutána, čímž porušila povinnost vyplývající z §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a že jí v důsledku toho vznikla poranění podstatně závažnějšího charakteru, než jaká by utrpěla při řádném splnění svých povinností. Za daného skutkového stavu věci shledal adekvátním, aby si stěžovatelka nesla vzniklou škodu v rozsahu jedné poloviny ze svého.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 10. 2018 č. j. 20 Co 226/2018-293 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 600 Kč. Ztotožnil se, se skutkovými i právními závěry obvodního soudu, které shledal dostatečně podloženými zjištěným skutkovým stavem i přiléhavě odůvodněnými. Dovodil, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat připoutání bezpečnostním pásem v rozhodné době. Nepřipoutání pak přispělo k výraznému zvýšení rozsahu škody na zdraví stěžovatelky.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 25 Cdo 1022/2019-339 odmítnuto, neboť úvaha městského soudu o spoluzavinění stěžovatelky nebyla zjevně nepřiměřená. Nejvyšší soud k tomu dodal, že určení rozsahu spoluzavinění poškozeného podle ustálené judikatury není odvislé pouze od počtu okolností, jež mu lze v tomto směru přičítat, nýbrž i od toho, jak významným způsobem se každá z nich podílela na vzniku škody a její výši (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 25 Cdo 2740/2018). Není tedy vyloučeno, aby existence byť i jen jediné okolnosti přičitatelné poškozenému odůvodnila závěr o jeho spoluzavinění v míře srovnatelné s účastí primárního škůdce, podílela-li se na vzniku a celkové výši škody stěžejním způsobem.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Soudům vytýká, že se odpovídajícím způsobem nevypořádaly s jejími důkazními návrhy. Namítá, že se soudy nezabývaly rychlostí vozidel, což by podle stěžovatelky bylo zásadní zjištění, které mohlo mít vliv na posouzení věci. Podle jejího názoru, bylo rozhodující a převažující příčinou škody protiprávní a nezodpovědné jednání řidiče protijedoucího vozidla, přičemž skutečnost, že byla nebo nebyla připoutána bezpečnostními pásy, nebyla relevantní. Závěry vyplývající ze znaleckého posudku pak s ohledem na to, že nebyla zjištěna střetová rychlost, považuje za pouhou spekulaci. Rovněž nesouhlasí s tím, že jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, přestože byla osvobozena od placení soudního poplatku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když proti napadenému rozsudku městského soudu podala dovolání, jehož přípustnost mohla být založena z důvodu podle §237 o. s. ř. Není přitom podstatné, že ústavní stížnost nesměřuje i proti usnesení, jímž bylo toto dovolání odmítnuto. Je tomu tak z toho důvodu, že za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal uvedený důvod přípustnosti dovolání, má povahu rozhodnutí o posledním procesním prostředku (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, nejen odmítavé usnesení Nejvyššího soudu, nýbrž též rozhodnutí městského soudu, proti němuž dovolání směřovalo. Ústavní stížnost je tedy přípustná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2741/15 (N 83/81 SbNU 401), bod 21; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základní působností podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
8. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů s tím, že se při posuzování jejího spoluzavinění nezabývaly střetovou rychlostí vozidel, což by mělo podle jejího názoru zásadní vliv na výsledek rozhodnutí, neboť by muselo být zjištěno, že rozhodující pro rozsah škody byla rychlost protijedoucího vozidla a nikoliv nepřipoutání se bezpečnostními pásy. Na tomto místě Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatelky se pohybuje v rovině podústavní polemiky se zjištěným skutkovým stavem a s hodnocením důkazů provedeným městským soudem i obvodním soudem.
9. Jde-li o hodnocení důkazů, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Postupují-li soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané v §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z obsahu napadených rozhodnutí dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily. Jak obvodní soud, tak i městský soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.
10. V průběhu řízení bylo zpracováno a jako důkaz provedeno několik znaleckých posudků [posudek MUDr. Svatavy Duchaňové, předložený stěžovatelkou; posudek MUDr. Jiřího Fialky, k němuž přibral konzultanta Ing. Tomáše Rozlivku (znalce z oboru silniční dopravy) předložený vedlejší účastnicí řízení; posudek znaleckého ústavu Nemocnice Na Bulovce], které nebyly jednotné v tom, zda stěžovatelka byla či nebyla připoutána v době nehody, resp. v otázce vlivu nepřipoutání stěžovatelky bezpečnostními pásy na rozsah a vážnost jejích zranění. Z dalších důkazů (dopisem svědka nehody Michala Navrátila a fotodokumentací z místa nehody pořízené tímto svědkem) však obvodní soud dovodil, že stěžovatelka v době nehody připoutána nebyla, resp. nepodařil se jí prokázat opak. Co se týče znaleckých posudků a jejich hodnocení skutečnosti, že nepřipoutání stěžovatelky způsobilo horší následky, než v případě, že by připoutána byla, obvodní soud se přiklonil k závěrům znalce MUDr. Jiřího Fialky s přibraným konzultantem, neboť zbývající posudky se vyjadřovaly i k otázkám, které nespadaly do jejich oboru (konkrétně deformaci interiéru vozidla). Z pohledu výše provedených důkazů a jejich hodnocení tak nelze považovat právní závěry obecných soudů, které dospěly k závěru o spoluzavinění stěžovatelky na rozsahu a vážnosti jí vzniklé škody ve výši jedné poloviny z důvodu nepřipoutání se bezpečnostními pásy, za extrémně rozporné se zjištěným skutkovým stavem.
11. Stěžovatelka dále namítala, že soudy neprovedly dokazování ke zjištění střetové rychlosti vozidel, ačkoliv to navrhovala, tedy jinými slovy stěžovatelka vznáší námitku opomenutých důkazů a porušení práva na soudní ochranu. V této souvislosti pokládá Ústavní soud za nutné připomenout, že zásadu práva na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li návrhu na jejich provedení - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)]. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek (ve stěžovatelčině věci konkrétně znalecký posudek) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
12. S námitkou stěžovatelky, že nebyla zjišťována střetová rychlost vozidel, což mohlo ovlivnit závěr o vlivu nepřipoutání stěžovatelky na rozsah škody, se vypořádal městský soud, který jasně a srozumitelně vysvětlil na základě skutečností vyšlých v průběhu řízení najevo, proč je její úvaha o vyšší střetové rychlosti spekulativní a nepravděpodobná (s ohledem na místo nehody a charakter komunikace či na destrukci přední části vozidla). K tomu městský soud doplnil, že provádění znaleckého zkoumání střetové rychlosti vozidel v situaci, kdy brzdná dráha nebyla v době nehody měřena, by bylo neúčelné a nehospodárné i s ohledem na dobu uplynulou od nehody (9 let). Ani z tohoto pohledu nelze rozhodnutí obecných soudů považovat za rozporné s právem na soudní ochranu.
13. K námitce týkající se náhrady nákladů řízení Ústavní soud podotýká, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či usnesení ze dne 13. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech, jsou tedy spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá případná nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
14. Současně nelze přehlédnout, že povinnost k náhradě nákladů řízení uložená stěžovatelce byla ve výši 14 057,54 Kč za řízení před obvodním soudem, resp. 600 Kč za řízení před městským soudem. Svou výší jde tedy o částky, které mají v podstatě bagatelní charakter. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 aj.) dospěl k závěru, že v bagatelních věcech - s výjimkou extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní věci totiž nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13).
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o její ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu