ECLI:CZ:US:2019:3.US.2737.19.1
sp. zn. III. ÚS 2737/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Radima Šimary a Jany Šimarové, zastoupených JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2019 č. j. 20 Cdo 1828/2019-862 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. ledna 2019 č. j. 18 Co 433/2018-825, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Simona Roberta Thomase a Nicholase Hugha O´Reillyho, ze společnosti Moorfields Corporate Recovery LLP, sídlem Wood Street 88, EC2V 7RS Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno zejména jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 9. 11. 2018 č. j. 11 EXE 7026/2016-768 zamítl námitku své místní nepříslušnosti.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením napadeným ústavní stížností usnesení okresního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že soudkyně Mgr. Monika Nečasová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci (II. výrok). Podjatost jmenované soudkyně měla podle stěžovatelů spočívat v tom, že rozhodovala v předcházejícím řízení usnesením o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu, v důsledku čehož nemůže podle nich objektivně a nezaujatě rozhodovat o návrzích na zastavení exekuce. Krajský soud však shledal, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování dané věci, neboť nerozhodovala o této věci u soudu vyššího stupně, ani nerozhodovala o žalobě pro zmatečnost proti svému rozhodnutí. Naopak okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, nemohou být samy o sobě důvodem pro vyloučení.
4. Následné dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatelé podle Nejvyššího soudu dostatečně nevymezili jeho přípustnost.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé setrvali na tom, že by shora jmenovaná soudkyně měla být vyloučena z projednávání a rozhodování v jejich věci. Odkázali přitom na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 448/04 (N 51/36 SbNU 543), na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1995 sp. zn. 7 Cdo 69/92 a na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 1994 sp. zn. Nco 170/93.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Zákon o Ústavním soudu rozeznává podle §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Dojde-li takto Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
8. Důvody pro odmítnutí - jak shora popsány - jsou v právě posuzovaném případě splněny. Krajský soud správně uvedl, že okolnost spočívající v postupu soudce v řízení není sama o sobě důvodem pro vyloučení. Odkazují-li stěžovatelé v této souvislosti na nález sp. zn. III. ÚS 448/04, pak jeho závěry nelze bez dalšího uplatnit na věc stěžovatelů; sám Ústavní soud zde ostatně explicitně zdůraznil vztah mezi soudcem a správcem konkursní podstaty, jenž má podle něj specifickou povahu a není zcela neutrální. O takový typ řízení ve věci stěžovatelů nejde. Jmenovaná soudkyně rovněž procesně nepůsobila v řízení prvostupňového soudu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cdo 69/92 a contrario); nic takového stěžovatelé v ústavní stížnosti ani věcně netvrdí. Jmenovaná soudkyně konečně ve věci stěžovatelů nerozhoduje o škodě, kterou by způsobila svým nesprávným úředním postupem nebo rozhodnutím v jiné věci (srov. k tomu usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Nco 170/93).
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelům ústavním pořádkem garantovaná, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu