ECLI:CZ:US:2019:3.US.2796.19.1
sp. zn. III. ÚS 2796/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. N., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupené Mgr. Adamem Novotným, advokátem, sídlem Pařížská 67/11, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2019 sp. zn. 44 To 269/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. května 2019 sp. zn. 44 Nt 810/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka byla usnesením policejního orgánu obviněna ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zločinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, odst. 3 písm. a) a b), odst. 4 písm. c), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, a zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 19. 9. 2018 č. j. 44 Nt 22/2018-27 rozhodl, že podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) tr. řádu se stěžovatelka bere do vazby.
4. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka instanční stížnost, o které rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 44 To 470/2018 tak, že podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. řádu napadené usnesení obvodního soudu zrušil v bodě jí se týkajícím a znovu rozhodl tak, že podle §68 odst. 1 tr. řádu se stěžovatelka bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) tr. řádu.
5. Vrchní státní zastupitelství v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2018 č. j. VZV 48/2018-1053 rozhodlo podle §73b odst. 4 tr. řádu ve spojení s §71 odst. 1 tr. řádu, že u stěžovatelky ve výkonu vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) tr. řádu pominul důvod vazby uvedený v §67 písm. b) tr. řádu.
6. Obvodní soud shora uvedeným usnesením rozhodl, že podle §72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatelka ponechává ve vazbě, neboť vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu trvá i nadále, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se písemný slib stěžovatelky ze dne 15. 5. 2019 nepřijímá, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario nelze účelu vazby u stěžovatelky dosáhnout dohledem probačního úředníka, podle §73 odst. 1 písm. d) tr. řádu a contrario nelze účelu vazby u stěžovatelky dosáhnout uložením žádného předběžného opatření či jiného institutu tr. řádu, podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nabídka peněžité záruky v konkrétně neuvedené výši, maximálně v řádu několika tisíc Kč, poskytnutá stěžovatelkou nepřijímá.
7. Městský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení obvodního soudu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy opakovaně nedostatečně odůvodňují svá rozhodnutí a nevypořádávají se s argumenty k její obhajobě. Soudy podle stěžovatelky nepřezkoumávají dostatečným způsobem trvání důvodů tzv. útěkové vazby a nezabývají se ani opakovanými a doplňovanými návrhy na nahrazení vazby jinými opatřeními. Obvodní soud část odůvodnění svého usnesení doslovně převzal z vlastního usnesení ze dne 18. 1. 2019, tj. rozhodnutí vydaného ve vztahu ke stěžovatelce o čtyři měsíce dříve.
9. Stěžovatelka má za to, že soudy nezohledňují faktor plynutí času a postupná oslabení důvodů, jimiž vazbu odůvodňovaly na jejím počátku, tedy téměř před jedním rokem.
10. Obecné soudy, dovozuje dále stěžovatelka, vazbu odůvodňují především hrozbou vysokého trestu, což není - zejména se zřetelem ke zmiňované časové rovině a k zásadě presumpce neviny - přípustné podle vnitrostátní ani mezinárodní judikatury. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 27. 8. 1992 ve věci Tomasi v. Francie, stížnost č. 12850/87, rozsudek ze dne 26. 7. 2001 ve věci Ilijkov v. Bulharsko, stížnost č. 33977/96, či rozsudek ze dne 9. 7. 2009 ve věci Kondratěv v. Rusko, stížnost č. 2450/04.
11. Podle stěžovatelky soudy vazbu používají jako bezprostředně uplatněný trest pro osobu obviněnou ze spáchání trestného činu, což za nepřijatelné označil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 1123/14 (N 180/74 SbNU 569).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupená v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. Pro úplnost se sluší uvést, že vzhledem k omezenému reviznímu principu, jímž je řízení o instanční stížnosti ovládáno (srov. §147 tr. řádu), Ústavní soud nevyvodil stěžovatelce nepříznivé důsledky závěrem o nepřípustnosti ústavní stížnosti z okolnosti, že instanční stížnost podala coby blanketní a nedoplnila ji o odůvodnění (srov. kupř. §249 odst. 1 tr. řádu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a)
Obecná východiska
14. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
15. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. citovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
16. Vazbě, jako ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
17. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázána jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].
18. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura ESLP, podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzký výklad slučitelný s cílem čl. 5 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
19. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Jestliže by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práv účastníka řízení na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).
IV. b)
Použití obecných východisek na posuzovanou věc
20. Ústavní soud na podkladě uvedených východisek a po zvážení vznesených argumentů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
21. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nález ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), nález ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), nález ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235) nebo nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) aj.].
22. I proces dokazování ve vazebních věcech se přitom řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) či nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Podstatou zásady volného hodnocení důkazů z ústavněprávního hlediska je, že nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavně zaručených základních práv a svobod, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný soud na základě shodně provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.
23. Jakkoli v řízení o instanční stížnosti není nutno výslovně uvést, proti kterému výroku usnesení se brojí ani v čem záleží procesní pochybení, případně zda a jak mohlo mít vliv na nesprávnost některého z výroků, je patrné, že stěžovatelka mohla právě odůvodněním své instanční stížnosti pozornost městského soudu "nasměrovat" k výhradám, které uplatnila posléze v ústavní stížnosti. Jak nicméně vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, skutkové závěry městského soudu ani obvodního soudu exces z mezí ústavního pořádku nevykazují. Městský soud i bez odůvodnění instanční stížnosti vystihl všechny relevantní aspekty jím posuzované věci.
24. Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že v souvislosti s trestním řízením, probíhajícím po určitý čas, zdůrazňuje Ústavní soud tzv. doktrínu zesílených důvodů. Při prvním rozhodování o vazbě se však tato doktrína [podrobněji zejména nálezy ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545), ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247) nebo ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (N 178/82 SbNU 727)] zpravidla neuplatní. V duchu této doktríny je však úkolem orgánů činných v trestním řízení postupně objasňovat všechny vazebně významné skutečnosti.
25. Soudy v nyní posuzovanou ústavní stížností napadených usneseních ústavněprávně souladným způsobem určily, že existují relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které ospravedlňují toto pokračující odnětí svobody [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina v. Rusko, stížnost č. 54071/00, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. V posuzovaném případě proto, ani s ohledem na délku vazebního řízení, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.
26. Soudy konstatovaly, že dosavadní poznatky dostupné v trestním řízení nasvědčují tomu, že stěžovatelka trestnou činnost páchala dlouhodobě, předpokládá se její výrazný podíl na trestné činnosti představovaný tím, že působila jako spojka mezi obviněným A. V. a svým partnerem a dalšími členy organizované zločinecké skupiny (přičemž mimo jiné nakupovala a vyzvedávala počítačové komponenty potřebné pro ovládnutí systému Visapoint i telefonní linky a zajišťovala odvozy zejména A. V. z a na letiště při jeho cestách do Vietnamu), legalizovala společně s dalšími osobami výnos z trestné činnosti organizované zločinecké skupiny, a to nákupem nemovitostí a investičních směnek. Organizované zločinecké skupině je policejním orgánem přičítáno, že v inkriminované době získala trestnou činností částku ve výši více než 750 000 000 Kč, když předpokládaný příjem rodiny V. (A., A. a N. V. a stěžovatelky, která je partnerkou obviněného A. V.) dosáhl částky nejméně 395 000 000 Kč, které tato rodina dílem investovala do investičních směnek (20 000 000 Kč) a dílem do nákupu nemovitých věcí nacházejících se na území České republiky - zejména bytů v P. a parcel v S. (45 000 000 Kč). Dostupné důkazní prostředky svědčí pro podezření, že shora popsaným způsobem organizovaná zločinecká skupina za úplatu zajistila některé z pobytových oprávnění na území České republiky celkem 2 038 žadatelům z řad vietnamských občanů, což je více než 21 % poskytnutých pobytových oprávnění pro osoby z Vietnamu za celé předmětné období let 2013 až 2018. Vrchní státní zastupitelství v Praze uvedlo, že z dosud získaných poznatků vyplývá, že počet vietnamských osob, kterým obvinění zajistili registraci v systému Visapoint, popřípadě prostřednictvím telefonní linky, je oproti usnesení o zahájení trestního stíhání výrazně vyšší - téměř o polovinu, což znamená, že s touto trestnou činností jsou spjaty výrazně vyšší výnosy, než bylo doposud předpokládáno.
27. Obvodní soud též upřesnil důkazní prostředky, z nichž obvinění vychází, tj. zejména odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu účastnických stanic užívaných obviněnými A. a A. V. a obviněnou N. V., jakož i stěžovatelkou. Z těchto důkazních prostředků dle dosavadních závěrů orgánů činných v trestním řízení vyplývá, že stěžovatelka byla opakovaně obviněným A. V. instruována k provedení finančních transakcí, zejména prostřednictvím anonymních platebních karet, k provedení vkladů hotovosti na účet, dále bylo ze záznamu telefonních hovorů mezi stěžovatelkou a obviněným A. V. zjištěno, že poté, co došlo k pozastavení činnosti systému Visapoint, stěžovatelka na pokyn obviněného A. V. přihlašovala konkrétní žadatele prostřednictvím telefonní linky - takto jich přihlásila nejméně 17, kdy následně stěžovatelka A. V. o úspěšném přihlášení žadatelů informovala a přeposílala mu seznam přihlášených žadatelů, přičemž o tom, že stěžovatelka a taktéž A. V. telefonicky registrovali do dne 2. 1. 2018 nejméně 34 žadatelů o termín pro podání žádosti o pobytové oprávnění (ode dne 8. 1. 2018, jak vyplynulo ze záznamu hovoru mezi A. V. a A. V. byla telefonická registrace žadatelů o pobyt prováděna výhradně najatými vietnamsky hovořícími osobami, vydávajícími se za žadatele) svědčí také zvukové záznamy hovorů na telefonní linku Velvyslanectví České republiky v Hanoji; dále z hovorů vyplývá, že stěžovatelka byla obviněným A. V. instruována k nákupu počítačové a telekomunikační techniky. Záznamy hovorů vypovídají také o tom, že obviněný A. V. instruoval stěžovatelku k nákupu investiční směnky za částku 10 000 000 Kč, že oba jmenovaní obvinění spolu řešili nové způsoby získávání pobytových oprávnění pro žadatele, zejména zajištění víz na Velvyslanectví Indie v České republice. Dále obvodní soud připomenul, že například v bytech užívaných A. V. a stěžovatelkou byly nalezeny zhruba dva tisíce SIM karet, řada pevných harddisků počítačů, GSM modemů, rozbočovačů, adaptérů, USB - portů, routerů, a více než 100 000 000 Kč v hotovosti v různých měnách.
28. Na základě blíže popsaných okolností soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka jednak disponuje dostatkem finančních prostředků pro útěk z České republiky (značná část peněžních prostředků dosud zajištěna nebyla), jednak má dostatečné zázemí v Rusku (stěžovatelka je státní občankou Ruské federace), dále se vyznačuje vztahem ke konkretizovaným společnostem zapsaným v daňových rájích, a to s netransparentním financováním. Ve vztahu ke stěžovatelce soudy tedy shledaly obavu, že by v případě propuštění z České republiky uprchla, aby se tak vyhnula trestnímu stíhání a trestu, přičemž stěžovatelka není v České republice k žádnému místu vázána natolik pevně, aby tato obava byla stále rozptýlena.
29. S ohledem na podezření, že organizovaná zločinecká skupina včetně stěžovatelky získala výnos v předpokládané výši nejméně 750 000 000 Kč, lze podle soudů rovněž u stěžovatelky uvažovat o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře blízké horní hranici zákonné trestní sazby, resp. minimálně ve třech čtvrtinách zákonné trestní sazby stanovené pro §361 odst. 1 tr. zákoníku. Podle soudů stěžovatelka má osobní vazby v Ruské federaci a její další osobní i majetkové vztahy k České republice nepředstavují důvody, jejichž význam nad dalšími okolnostmi, které jsou jí v této souvislosti nepříznivé, převažuje.
30. Argumentace obecných soudů tedy z ústavněprávních hledisek plně obstojí.
31. Není pochyb, že výše hrozícího trestu sama o sobě není dostatečná pro ponechání obviněného ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu v situaci, kdy vazba trvá již dlouhou dobu [srov. závěry nálezů ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517) a ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (N 178/82 SbNU 727)]; to ovšem není případ stěžovatelky. Jak Ústavní soud uvedl v poukazovaných nálezech, riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu. Takovými důvody jsou u stěžovatelky zmiňovaná mimořádná závažnost a škodlivost jednání, z něhož je obviněna, i jeho rozsah (včetně výše výnosů), dlouhodobost, technická sofistikovanost, a okolnost, že trestná činnost měla mít přeshraniční dosah, s čímž je spojena reálná hrozba útěku do zahraničí. Nelze proto úspěšně argumentovat ani postupným oslabováním tohoto vazebního důvodu plynutím času.
32. Soudy se nedopustily excesu ani o závěrech judikatury ESLP, který konkrétně ohledně vazby cizinců z důvodu absence vazeb k zemi, kde se nacházejí ve vazbě, shledal, že pouhá skutečnost, že stěžovatel byl cizincem a jeho rodina byla v zahraničí, i když je zcela relevantní při počátečním vzetí do vazby, již není dostatečným důvodem pro vazbu trvající čtyři roky (rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Tariq v. Česká republika, stížnost č. 75455/01, §92). O takovou situaci v případě stěžovatelky nejde, neboť jednak bylo o vazbě (opětovně) rozhodováno obvodním soudem přibližně
8 měsíců (městským soudem pak 9 měsíců) od jejího vzetí do vazby, jednak u stěžovatelky existuje řada dalších důvodů, které zmíněnou obavu dále podporují.
33. Soudy tudíž nepochybily ani v souvislosti s doktrínou tzv. zesílených důvodů, podle níž je při dlouhodobější vazbě trvání podezření podmínkou nutnou, nikoliv však postačující pro prodlužování vazby. Pro prodloužení vazby je třeba předložit další důvody, které pro prodloužení vazby svědčí [srov. např. nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545)], a to v době, kdy se o takovém prodloužení rozhoduje [nález ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247)]. Obecné soudy tak nesmí jen rekapitulovat závěry předchozího rozhodování o vazbě bez toho, aby zvážily, zda původní důvody pro vzetí do vazby neztratily časem na přesvědčivosti [nález ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 (N 170/74 SbNU 469)]. Současně je však třeba zaznamenat, že jsou-li přítomny stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, přičemž byla zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval; srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05.
34. Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce, že se soudy nevypořádaly s předloženým písemným slibem, návrhem na uložení dohledu probačního úředníka, nabídkou peněžité záruky a návrhem na uložení předběžného opatření. Z odůvodnění napadených usnesení se podává, že se navrženými opatřeními nahrazujícími vazbu zabývaly, s ohledem na osobu stěžovatelky, rozsah a povahu zvlášť závažné trestné činnosti, pro niž je stíhána, však shledaly, že vazební důvody nelze v současné době nahradit jinými instituty předpokládanými tr. řádem.
35. Uvedené představuje zároveň z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soudy shledaly vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným opatřením.
36. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatelky byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které městský soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat, odkazuje. Principy řádného procesu, uplatněné ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
37. Ústavní soud k tomu uzavírá, že všechny tyto závěry jsou řádně odůvodněny, nepůsobí a priori nelogicky či jinak neobhajitelně, a tedy je lze označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v konkrétních podmínkách pravomoc zakročit.
38. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K rozsahu, v jakém stěžovatelka zpochybňuje věcné důvody napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že se obvodní soud a městský soud nezpronevěřily žádné z ústavněprávních kautel, pročež je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
V.
Závěr
39. Jak bylo předznačeno, Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K stěžovatelčině žádosti o přednostní projednání Ústavní soud uvádí, že dle §39 zákona o Ústavním soudu nevydal samostatné usnesení, ale postupoval tak, aby věc byla posouzena s co největším urychlením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu