ECLI:CZ:US:2019:3.US.2802.18.1
sp. zn. III. ÚS 2802/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Ondřejem Čechem Ph.D., advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2018 č. j. 16 Co 194/2018-182 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. dubna 2018 č. j. 43 C 50/2016-172, a o návrhu na zrušení §15 věty druhé zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž navrhuje zrušení §15 věty druhé zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích).
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. 4. 2018 č. j. 43 C 50/2016-172 stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 6. 2018 č. j. 16 Co 194/2018-182 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že podal žalobu proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 56 221 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout degradací jeho podniku spojeného s výkonem exekutorského úřadu v období od odvolání stěžovatele z funkce exekutora do jmenování nového exekutora, a to v důsledku nečinnosti vedlejší účastnice a Exekutorské komory České republiky. Žaloba byla rozsudkem obvodního soudu ze dne 3. 11. 2017 č. j. 43 C 50/2016-133 zamítnuta. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání a byl soudem vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 2 162 210 Kč. Následně požádal o osvobození od soudních poplatků, čemuž však nebylo vyhověno.
5. Zaprvé stěžovatel namítá nedostatek odůvodnění, neboť není zřejmé, jaké úvahy k nepřiznání osvobození soudy vedly. Poté, co obvodní soud shledal, že stěžovatel nedoložil své poměry, ve svém odvolání vysvětlil, že v zásadě ani žádný majetek nemá a není tedy, co by prokazoval, avšak městský soud přesto uvedl, že své poměry ani přes výzvu nedoložil.
6. Zadruhé pak stěžovatel nepovažuje za přiměřenou samotnou výši poplatku. Takovou částku si člověk může stěží vydělat, a bylo by obtížné na ni i získat půjčku. Důsledkem je pak popření samotného práva požadovat po státu náhradu škody. Bylo zasaženo do jeho práva na legitimní očekávání, neboť zaplatit poplatek má na základě změny právní úpravy, ke které došlo až během řízení u obvodního soudu. Proto také navrhuje zrušení věty druhé §15 zákona o soudních poplatcích, dle které "při odvolání nebo dovolání podaném po účinnosti tohoto zákona se však postupuje podle sazebníku, který je přílohou tohoto zákona".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě jen při nejzávažnějších pochybeních představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Úprava osvobození od soudních poplatků v §138 o. s. ř. je taková, že předseda senátu může "přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno".
10. Soudy obou stupňů uvedly, byť stručně, důvody, které je vedly závěru, že stěžovatel přes výzvu soudu dostatečně nedoložil své poměry a tedy ani naplnění prvé z uvedených podmínek. Úlohou Ústavního soudu není, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení jimi takto provedené. Důvody ke zrušení napadených rozhodnutí přitom nelze nalézt tím spíše, že soud shledal absenci naplnění i co do podmínky druhé, přičemž tak učinil s poukazem na zcela konkrétní skutečnosti, když uvedl, že stěžovatelem "požadovaná částka 56 221 000 Kč je mimořádně vysoká, a je zcela zjevné, že takový nárok nemohl z exekuční činnosti žalobci vzniknout, když i dle odvolacího senátu, který je mimo jiné i senátem s exekuční specializací, je zřejmé, že žalobcem dovozovaná 30% úspěšnost exekucí neodpovídá realitě a je výrazně nižší. Dále především exekutor dovozuje vznik škody až z následného jednání státu, které bylo vyvoláno právě jeho nezákonným postupem, když i odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce byl odsouzen pro trestný čin spáchaný právě při výkonu funkce soudního exekutora a zánik funkce exekutora byl i následkem tohoto odsouzení. Tvrzení žalobce o vzniku škody byla jen obecná a rovněž soud I. stupně postavil svůj závěr na neprokázání výše i samotné existence škody, když zákonný nárok žalobce na podíl z dosavadní exekutorské činnosti vykonané žalobcem byl uspokojen. Soud i poukázal na to, že sám žalobce fakticky bránil tomu, aby v exekuční činnosti mohlo být pokračováno v exekutorském úřadu jeho nástupci a z exekuční činnosti dosahován zisk."
11. Co se týče samotné výše poplatku, třeba konstatovat, že stěžovatel ústavní stížnost nepodal proti rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku či o odmítnutí vrácení poplatku, respektive rozhodnutí o opravném prostředku na taková rozhodnutí navazujícímu, která lze při nesouhlasu s výší soudního poplatku ústavní stížností napadnout (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 1679/17, veřejně dostupné na internetu na http://nalus.usoud.cz). Namísto toho žádá zrušení rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto toliko o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Těmito rozhodnutími však nebylo o samotné výši poplatku, respektive o zastavení řízení pro jeho nezaplacení či o nevrácení již zaplaceného poplatku, rozhodováno a tedy ani v řízení o proti nim směřující ústavní stížnosti není možno se této problematice věnovat (a to i při existenci nálezů Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18 a ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3283/18 - srov. podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 5/19).
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
13. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení §15 věty druhé zákona o soudních poplatcích, který Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu