ECLI:CZ:US:2019:3.US.2870.19.1
sp. zn. III. ÚS 2870/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ABART, spol. s r. o., sídlem Štefánikova 2381, Zlín, zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem, sídlem tř. Svobody 645/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2019 č. j. 23 Cdo 1648/2019-130 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. února 2019 č. j. 59 Co 344/2018-101, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Servisní pojišťovna, a. s., sídlem třída T. Bati 532, Zlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem pro uznání ze dne 19. 9. 2018 č. j. 11 C 67/2018-41 uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku 111 675 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 2. 2019 č. j. 59 Co 344/2018-101 byl k odvolání vedlejší účastnice rozsudek okresního soudu změněn tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z úředního záznamu okresního soudu ze dne 10. 1. 2019 bylo zjištěno, že v době vydání napadeného rozhodnutí vedlejší účastnicí tvrzené nesouhlasné písemné vyjádření k žalobě, které bylo doručeno soudu dne 7. 9. 2018, včetně připojených listinných důkazů, nebylo do příslušného spisu založeno. Dodatečně bylo zjištěno, že uvedeného dne, tedy včas (bylo možno je podat do 14. 9. 2018), písemné vyjádření vedlejší účastnice, splňující požadavky §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), u příslušného soudu učiněno bylo. Bylo tedy prokázáno, že vedlejší účastnice se ve lhůtě jí dané kvalifikovanou výzvou řádně a včas k podané žalobě písemně vyjádřila. Nebylo proto možno vycházet z fikce uznání vedlejší účastnicí vůči ní žalobou uplatněného nároku. V dané věci proto nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání (§153a odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s §114b odst. 5 věty první o. s. ř.).
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 6. 2019 č. j. 23 Cdo 1648/2019-130 podle §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka svými námitkami brojí proti závěru krajského soudu o tom, že v posuzované věci nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §114b odst. 5 o. s. ř. Stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastnice nepodala ve lhůtě odůvodnění odporu, nýbrž pouze blanketní odpor, který však není dostatečný. Namítala, dále, že písemné nesouhlasné vyjádření vedlejší účastnice k žalobě ze dne 7. 9. 2018 bylo předloženo pouze s kopií razítka podatelny okresního soudu a zpochybnila zjištění krajského soudu o tom, že předmětné podání vedlejší účastnice skutečně bylo na podatelnu tohoto soudu řádně a včas doručeno. Nejvyšší soud dovodil, že těmito námitkami však stěžovatelka nezakládá přípustnost dovolání, neboť jejich prostřednictvím zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci založeného na zpochybňování skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a na kritice hodnocení důkazů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud pochybil, když po zjištění, že na okresním soudě se nenachází originál vyjádření vedlejší účastnice k žalobě, zhodnotil skutkový stav odlišně, než jak tento stav vyhodnotil okresní soud. Stěžovatelka poukazuje na to, že krajský soud neměl podklad ke skutkovému závěru, že podání vedlejší účastnice bylo zřejmě zaměstnanci soudu ztraceno, když okresní soud dospěl k názoru, že nebylo podáno. Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud měl hlouběji zkoumat jí namítanou pochybnost o pravosti dodané kopie podání, a nikoliv bez dalšího přijmout závěr, že bylo podání vedlejší účastnice ztraceno.
6. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud postupoval v rozporu s §115a o. s. ř., když ji vyzval k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. V tomto usnesení ani v jiném úkonu krajského soudu totiž účastníkům řízení nesdělil, že pro rozhodování bude vycházet z úředního záznamu dozorčího úředníka ze dne 10. 1. 2019, který si pořídil z vlastní iniciativy, a který nebyl jako důkaz navržen ani znám žádnému z účastníků. Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud nebyl za daných okolností (změny v důkazních prostředcích po opatření úředního záznamu dozorčího úředníka do spisu) oprávněn rozhodnout bez nařízení jednání a bez provedení dokazování, a to alespoň pokud jde o uvedený nový důkaz, který měl zásadní vliv na rozhodnutí soudu.
7. Stěžovatelka namítá, že postupem krajského soudu, který účastníky neseznámil s novým, jím pořízeným důkazem, a nedal jim tak možnost se k němu vyjádřit, byla zkrácena na svém právu vyjádřit se k provedeným důkazům, když formálně ani nový důkaz proveden nebyl, případně navrhovat další důkazy, či trvat na nařízení jednání ve věci krajským soudem.
8. Krajský soud tak podle stěžovatelky porušil zásady rovnosti, kontradiktornosti, ústnosti a přímosti. Stěžovatelka má za to, že postupem krajského soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále právo se vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
9. Stěžovatelka dále namítá, že pochybil i Nejvyšší soud, který její dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost a skutkovou povahu jejích námitek. Stěžovatelka v dovolání argumentovala tím, že krajský soud nesprávně použil §115a o. s. ř. a v důsledku toho dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že rozsudek pro uznání se nevydává. Ze znění §237 o. s. ř. stěžovatelka dovozuje, že dovolání je přípustné mj. vždy, když závisí rozhodnutí na procesní otázce, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu. V tomto případě však stěžovatelka namítala, že krajský soud se odchýlil od praxe Nejvyššího soudu v rámci postupu dle §115a o. s. ř. Odmítnutím podaného dovolání Nejvyšší soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
14. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v posuzované věci nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Podle §121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti. Jestliže se vedlejší účastnice ve lhůtě jí dané kvalifikovanou výzvou řádně a včas k podané žalobě písemně vyjádřila, nebylo možno vycházet z fikce uznání vedlejší účastnicí vůči ní žalobou uplatněného nároku. Postup krajského soudu, který za daných procesních podmínek rozhodl, že rozsudek pro uznání se nevydává, považuje Ústavní soud za ústavně souladný. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že nedostatky v činnosti soudní moci, jakým bylo v dané věci nenalezení písemného vyjádření vedlejší účastnice k žalobě, nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých práv a svobod [nález Ústavního soudu z 20. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 618/01 (N 20/25 SbNU 153)].
15. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil obsah jejího dovolání. Z přiloženého dovolání stěžovatelky Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v něm namítala, že rozsudek pro uznání byl v předmětné věci vydán oprávněně. Tuto námitku doplnila námitkami skutkového charakteru týkajícími se předmětné věci. Stěžovatelka namítala, že krajský soud rozhodoval věc bez nařízení jednání, přestože rozhodoval na základě nových důkazů, v jejichž důsledku dospěl ke změně skutkového stavu, a že postupem krajského soudu byla zkrácena na svých právech. Na základě uvedeného zjištění Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení posoudil přípustnost stěžovatelčina dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Závěr Nejvyššího soudu, že v dovolání uplatněnými námitkami stěžovatelka nezakládá přípustnost dovolání, neboť těmito námitkami zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, aniž přitom uplatňuje způsobilý dovolací důvod, považuje Ústavní soud za ústavně souladný.
16. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, pročež ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu