ECLI:CZ:US:2019:3.US.2876.19.1
sp. zn. III. ÚS 2876/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Kupsy, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2019 č. j. 11 Co 168/2019-220 a č. j. 11 Co 169/2019-221, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Servatech s. r. o., sídlem Záběhlická 134/95, Praha 10 - Záběhlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 2. 9. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše citovaných usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dalších, jako přístup k soudu.
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
3. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva se považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či rozhodnutí (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
4. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po procedurální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že současně s touto stížností zasílá Nejvyššímu soudu dovolání proti daným rozsudkům (sc. usnesením), a to z těchto důvodů, "že již jednou mu byla ústavní stížnost zamítnuta z důvodů opožděnosti, jelikož stěžovatel čekel až jak rozhodne NS (v rámci vyčerpání všech možných postupů jak říká zákon o ústavním soudu, stěžovatel čekal až jak jak rozhodne NS a přesto mu byla ÚS stížnost zamítnuta - jako opožděná. Ovšem v druhé jiné ústavní stížnosti, byla tato odmítnuta jako předčasná (naprosto v souladu s daným zákonu o ústavním soudu) neb ještě nerozhodl NS, a tak je pochopitelné že stěžovatel jako lajk se těžko v tomto orientuje a proto aby předešel zmaru ve svém dožadování se spravedlnosti ať z kteréhkoliv důvodů, pojisťuje se takto:
" Ústavní soud dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 10 zjistil, že dne 3. 9. 2019 bylo tomuto soudu doručeno stěžovatelovo dovolání proti oběma usnesením městského soudu.
6. Podal-li stěžovatel proti usnesením napadeným ústavní stížností mimořádný opravný prostředek, je nezbytné toto dovolání považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Z uvedeného lze dovodit, že stěžovatelova ústavní stížnost je návrhem nepřípustným podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
7. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nadto není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Navíc je třeba poznamenat, že opačný postup soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny. Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji.
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomuto rozhodnutí nepovažoval Ústavní soud za nezbytné, aby stěžovatele vyzýval k odstranění vad ústavní stížnosti, zejména nedostatku předepsaného právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj