ECLI:CZ:US:2019:3.US.2890.19.1
sp. zn. III. ÚS 2890/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. Z., zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, sídlem Horní lán 1328/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2019 č. j. 30 Cdo 2041/2019-147, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 55 Co 345/2018-129 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. září 2018 č. j. 16 C 59/2017-117, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici domáhal přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v souvislosti s trestním řízením vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 T 5/2015. Usnesením obvodního soudu ze dne 27. 9. 2018 č. j. 16 C 59/2017-117 bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele, a to z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 11. 2018 č. j. 55 Co 345/2018-129.
3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž vymezil otázky procesního práva, které dosud neměly být Nejvyšším soudem vyřešeny, konkrétně zda je účastník řízení odpovědný za neuhrazení soudního poplatku v důsledku zadání čísla účtu ve správném desetimístném formátu, jedná-li podle pokynů soudu, v nichž je formát zkrácený, resp. v důsledku chyby v bankovnictví při rozpoznání použití zkráceného čísla účtu uvedeného pouze v národním zkráceném formátu.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2019 č. j. 30 Cdo 2041/2019-147 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že otázka, v jakém formátu má být uvedeno číslo účtu soudu u peněžního ústavu, na nějž má být k dodatečné výzvě uhrazen soudní poplatek, a otázka, zda může být účastník odpovědný za včasné neuhrazení soudního poplatku, byl-li ve výzvě nepřesně uveden účet, na nějž má být plněno, nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. K tomu doplnil, že formát čísla účtu byl v usnesení obvodního soudu ze dne 24. 8. 2018 č. j. 16 C 59/2017-116 uveden zcela správně a byl to výlučně stěžovatel, kdo pochybil při zadávání příkazu k úhradě prostřednictvím svého internetového bankovnictví, čímž zavinil nikoliv včasné uhrazení soudního poplatku. Nejvyšší soud uvedené námitky označil za skutkové. K otázce, zda mělo být číslo účtu uvedeno v mezinárodním a nikoliv národním formátu, doplnil, že stěžovatel je občanem České republiky s účtem vedeným u České spořitelny, a. s., není proto zřejmé, proč by měl soudní poplatek hradit prostřednictvím přeshraniční platby. V neposlední řadě Nejvyšší soud upozornil i na ustálené závěry Ústavního soudu (formulované např. v usnesení ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1335/18 nebo v usnesení ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1680/18; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že povinnost soudů vyzývat poplatníka k úhradě soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, neboť poplatková povinnost je stanovena zákonem a poplatníkovi zásadně nic nebrání v tom, aby ji řádně splnil již při podání žaloby.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud se nezabýval jím formulovanými otázkami a k jeho argumentům pouze odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu. S tím však stěžovatel nesouhlasí, neboť rozhodnutí Ústavního soudu, na něž Nejvyšší soud odkazoval, řešila liknavý přístup poplatníků, zatímco stěžovatel v nyní posuzované věci zadal příkaz k úhradě včas. Dodává, že k zaplacení poplatku užil moderní technologie, konkrétně internetové bankovnictví, a za tento postup je v konečném důsledku trestán. Opakuje, že při zadání platby soudního poplatku postupoval podle pokynů soudu a při zadání platby prostřednictvím internetového bankovnictví v prohlížeči mobilního telefonu došlo k chybnému spojení předčíslí a čísla účtu. Systém bankovnictví zadané údaje vyhodnotil jako jedno desetimístné číslo a platba se následně vrátila jako neuhrazená. Stěžovatel tvrdí, že kdyby bylo číslo uvedeno ve standardní podobě ve formátu předčíslí a číslo doplněné o nuly, nemohla by nastíněná situace nastat. Aplikací §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), mělo dojít k zásahu do jeho práva na soudní ochranu. Obecné soudy podle stěžovatele na něj kladly příliš vysoké nároky ohledně povinnosti zaplatit soudní poplatek, vyžadující specifické znalosti a vědomosti o zadávání zkrácené podoby čísla účtu v mobilním bankovnictví, a naopak opomněly, že soudní řízení má sloužit především k možnosti domoci se spravedlnosti. Domnívá se, že obecné soudy na něj měly hledět jako na osobu jednající v dobré víře. Stěžovatel závěrem upozorňuje na nedostatek ochrany osob neznalých pravidel tvorby čísel bankovních účtů žijících v dobré víře, že poplatek byl uhrazen.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k napadení rozhodnutí o zastavení řízení o žalobě pro nezaplacení soudního poplatku.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
9. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zastavením řízení o žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, který opírá o tvrzení, že číslo účtu zadal podle nesprávných informací obsažených ve výzvě obvodního soudu k zaplacení, resp. že k platbě nedošlo chybou internetového bankovnictví, které nerozlišilo předčíslí a číslo účtu. Je třeba zdůraznit, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je argumentací zaměřena pouze na usnesení Nejvyššího soudu, žádná konkrétní pochybení městského soudu nebo obvodního soudu, vyjma tvrzení o nesprávném formátu čísla, na nějž měl být zaplacen soudní poplatek, z ní nevyplývají. Jde-li o právní stránku nyní posuzované věci, je třeba vycházet z §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích, podle nějž poplatková povinnost vzniká podáním žaloby, a dále z §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, že v případě nezaplacení soudního poplatku při podání žaloby soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů, a že po marném uplynutí této lhůty bude řízení zastaveno. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že vznik poplatkové povinnosti, splatnost poplatku a následky nezaplacení jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou svěřeny výlučně obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Argumentace stěžovatele obecně není právní povahy, a i proto nedosahuje ústavní úrovně. Jako námitku ústavněprávní povahy lze označit pouze tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud se nezabýval jeho argumentací, z odůvodnění napadeného usnesení je však zřejmé, že tato námitka není opodstatněná. Nejvyšší soud v odůvodnění zdůraznil, že tvrzení stěžovatele jsou skutkové povahy a nemohou založit přípustnost dovolání. Řádně se rovněž zabýval tzv. národním a mezinárodním formátem čísla účtu u peněžního ústavu, kdy poukázal na okolnosti uskutečnění platby soudního poplatku v nyní posuzované věci, z čehož vyplynula neexistence důvodu uvádění čísla v mezinárodním formátu, nejde-li o přeshraniční platbu. K tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud odkázal na nepřiléhavá usnesení Ústavního soudu, je třeba uvést, že tak bylo učiněno až na závěr bez přímé souvislosti s konkrétními zjištěními, kdy Nejvyšší soud chtěl pouze poukázat na účel i znění zákona, jímž je placení poplatku společně s podáním žaloby, tedy bez výzvy a uvádění platebních údajů, přičemž výzvy a dodatečné lhůty v případě nezaplacení soudního poplatku jsou jistým beneficiem české právní úpravy.
10. Další argumentací stěžovatele se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť není právní povahy. Přesto však upozorňuje, že podle zjištění obecných soudů byly platební údaje obsažené ve výzvě uvedeny správně a k pochybení došlo výlučně u stěžovatele nesprávným vyplněním příkazu v internetovém bankovnictví. Tvrdí-li stěžovatel, že poplatek nebyl řádně zaplacen v důsledku chyby internetového bankovnictví, nemůže tuto skutečnost klást k tíži ani české právní úpravy ani obecných soudů rozhodujících v nyní posuzované věci.
11. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu, městského soudu ani obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu