ECLI:CZ:US:2019:3.US.2899.19.1
sp. zn. III. ÚS 2899/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem, sídlem Jana Palacha 121/8, Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2019 č. j. 7 To 243/2019-3069 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. února 2019 č. j. 3 T 149/2015-3053, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 9. 2019 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 1, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2, čl. 3, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") bylo podle §30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnuto, že předseda senátu JUDr. Oldřich Rezek není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele vedené u okresního soudu pod sp. zn. 3 T 149/2015.
3. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Konstatoval, že důvod nezákonného procesu nespočíval v činnosti JUDr. Oldřicha Rezka jako předsedy senátu, nýbrž byl vázán na okolnosti, za nichž mu byla věc stěžovatele přidělena k projednání a rozhodnutí. Vychází-li pak stěžovatel z předpokladu, že tento soudce nebude schopen odlišit důkazy a skutečnosti provedené ve zrušeném řízení a důkazy, které budou teprve provedeny v novém řízení, v němž již bude konat jako zákonný soudce, tuto námitku označil krajský soud za hypotetickou, neboť až po provedeném dokazování a vyhlášení rozhodnutí bude moci být v případném odvolacím řízení přezkoumán postup rozhodujících soudců z hlediska dodržení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. K věcnému přezkumu rozhodnutí nalézacího soudu však prozatím nedošlo, a to ani v původním řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá obdobné námitky jako ve stížnosti, když je nadále přesvědčen, že mělo být rozhodnuto o "vyloučení" předsedy senátu JUDr. Oldřicha Rezka z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho věci vedené okresního soudu, a to s ohledem na jeho poměr k věci. Má v podstatě za to, že rozhodoval-li tento soudce, byť je nyní již v pozici zákonného soudce, o téže věci dříve v pozici nezákonného soudce, lze se domnívat, že nebude rozhodovat nestranně, neboť bude nepochybně ovlivněn původně provedeným dokazováním.
5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci (viz čl. 81, čl. 90 Ústavy).
7. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005, U 23/38 SbNU 587).
8. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jenž umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
9. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatel uplatnil ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno. Není tudíž vyloučena ani ta varianta, že bude nakonec rozhodnuto pro stěžovatele příznivě. Bude-li mít přesto v dalším průběhu řízení za to, že pro něho nepříznivé pravomocné meritorní rozhodnutí bylo vydáno soudcem podjatým, nic mu nebude bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí brojil novou ústavní stížností.
10. Je tak třeba uzavřít, že napadená usnesení, jakkoliv přímo proti nim nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť ten má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z dnes již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1558/19 ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3205/18 ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3535/18 ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 952/18 ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp.zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2676/16 ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nic takového stěžovatel ani netvrdí.
12. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že toto rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude předmětné řízení skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj