ECLI:CZ:US:2019:3.US.2901.19.1
sp. zn. III. ÚS 2901/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ivo Palkosky, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2019 č. j. 6 Cmo 184/2018-31 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2018 č. j. 77 Cm 50/2017-20, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků domu čp. 892 v Bubenči, společenství vlastníků jednotek, sídlem Rooseveltova 892/49, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 29. 3. 2018 č. j. 77 Cm 50/2017-20 odmítl stěžovatelův návrh, aby soud zakázal vedlejšímu účastníku jednat podle usnesení č. 2 a 4 přijatých na shromáždění vedlejšího účastníka, které se konalo dne 24. 11. 2016. Podaný návrh městský soud vyhodnotil jako návrh dle §1209 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), dle něhož může přehlasovaný vlastník jednotky navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek. Městský soud uvedl, že rozhodnutí o takovém návrhu je svou povahou rozhodnutím o předběžném opatření a soud o něm rozhoduje dle §102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s §1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."). Společně s návrhem na vyslovení dočasného zákazu jednat podle napadeného rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek (§1209 odst. 1 věta první občanského zákoníku) je nezbytné složit jistotu ve výši 10 000 Kč dle §102 odst. 3 ve spojení s §75b odst. 1 o. s. ř., jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2016 sp. zn. 26 Cdo 3645/2016 (uveřejněného pod č. 60/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupného z http://www.nsoud.cz). Stěžovatel však jistotu nesložil, a proto městský soud jeho návrh odmítl dle §75b odst. 2 o. s. ř.
3. Ke stěžovatelovu odvolání zmíněné usnesení městského soudu potvrdil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 17. 6. 2019 č. j. 6 Cmo 184/2018-31. Vrchní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že s návrhem na předběžné opatření dle §1209 odst. 1 věty první občanského zákoníku nelze požadovat složení jistoty. Žádná právní norma totiž nevylučuje odpovědnost člena společenství vlastníků jednotek, která by mohla vzniknout v důsledku jeho návrhu na vyslovení zákazu jednat dle napadeného rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek. Blokování činnosti společenství vlastníků jednotek je z principu spojeno s ochromením jeho činnosti, což přináší i vícenáklady. Jistota ve výši 10 000 Kč představuje základ, z něhož lze začít s úhradou škody, která by mohla vzniknout v důsledku vyhovění podanému návrhu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel poukázal na §1004 odst. 2 občanského zákoníku, který v případě rušení držby prováděním stavby výslovně upravuje jistotu u zatímního rozhodnutí soudu. Domnívá se proto, že §1004 občanského zákoníku je speciální ustanovení, které vylučuje použití §75b o. s. ř., shodně ho vylučuje §1209 odst. 1 občanského zákoníku. Vložil-li zákonodárce do občanského zákoníku §1209 s výslovnou úpravou možnosti domáhat se zákazu jednání dle napadeného rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek, pak tím hodlal vyloučit obecnou úpravu předběžného opatření v občanském soudním řádu.
5. Stěžovatel se neztotožnil s výkladem zaujatým vrchním soudem, který dle jeho názoru vyprázdnil novou úpravu v §1209 odst. 1 občanského zákoníku. Již podle předchozí právní úpravy bylo možno v souvislosti se žalobou o neplatnost rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek navrhnout vydání předběžného opatření dle občanského soudního řádu. Nová úprava v §1209 odst. 1 občanského zákoníku tak, jak ji soudy vyložily, by nepřinesla žádný posun od předchozí právní úpravy. Výklad zaujatý soudy představuje dle stěžovatele libovůli, neboť činí dané ustanovení nadbytečným, což nemůže být účinek, který zákonodárce zamýšlel.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, proto nemusí být v řízení před Ústavním soudem zastoupen jiným advokátem [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
8. Dočasné rozhodnutí o návrhu, aby soud zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek (§1209 odst. 1 věta první občanského zákoníku), resp. rozhodnutí o odvolání proti takovému rozhodnutí, je rozhodnutím, které Ústavní soud podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti, jemuž podléhají rozhodnutí o předběžných opatřeních (usnesení ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 3329/17, body 9. a 12.). Tento omezený test ústavnosti spočívá v prověření, zda má rozhodnutí zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527), bod 12.]. Důvod tohoto přístupu spočívá v pouhé zatímní povaze rozhodnutí a skutečnosti, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Zatímní povaha rozhodnutí nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy práv a povinností.
9. Napadená rozhodnutí měla zákonný podklad (§1209 odst. 1 věta první občanského zákoníku) a byla vydána k tomu příslušnými soudy, což stěžovatel ani nezpochybňuje.
10. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelovou argumentací, že by napadená usnesení byla výrazem libovůle. Stěžovatel tvrdí, že úprava dočasného zákazu jednat podle napadeného rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek v §1209 odst. 1 větě první občanského zákoníku vylučuje užití úpravy jistoty v §75b o. s. ř., případně celé úpravy předběžných opatření.
11. Dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, a dle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Soudní ochrany se lze domáhat stanoveným způsobem, přičemž je povinností zákonodárce upravit "stanovený způsob" domáhání se práva. Tímto způsobem se proces poskytování soudní ochrany stává předvídatelným, neboť se účastníci prostřednictvím právní úpravy mohou seznámit s tím, jak se svého práva před soudem lze domáhat a jaké požadavky to na ně klade. Současně jde o zákonné zakotvení mezí a způsobu, jakým se státní moc (zde její složka v podobě soudnictví) vykonává. Nedostatečné zákonné vymezení mezí, způsobů a případů, kdy lze státní moc vykonávat, představuje protiústavnost [srov. např. nálezy ze dne 5. 11. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 14/96 (N 114/6 SbNU 323; 3/1997 Sb.) a ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/04 (N 90/37 SbNU 241; 240/2005 Sb.), v nichž byla nedostatečná úprava správního řízení shledána protiústavní].
12. Obecné soudy vyšly z výše zmíněného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3645/2016, dle něhož podá-li vlastník jednotky v řízení o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek (spolu s žalobou, případně kdykoliv v dalším průběhu řízení) návrh podle §1209 odst. 1 věty první za středníkem občanského zákoníku, rozhodne soud o takovém návrhu podle §102 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §1 z. ř. s. V souladu s §102 odst. 3 o. s. ř. se tak použije mimo jiné i §75b o. s. ř. o povinnosti navrhovatele složit jistotu, soud rozhodne o návrhu bezodkladně, popř. nejpozději do sedmi dnů od podání návrhu (§75c odst. 2 o. s. ř.), usnesení účastníkům odešle ve lhůtě stanovené v §76c o. s. ř.
13. Ústavní soud nespatřuje v uvedeném závěru obecných soudů, který vychází ze zmíněného usnesení Nejvyššího soudu, nic neústavního. Samotná úprava dočasného zákazu jednat podle napadeného rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek zakotvená v §1209 odst. 1 větě první občanského zákoníku ponechává neřešených řadu otázek spojených s rozhodováním o takovém návrhu. V samotném §1209 odst. 1 občanského zákoníku nejsou upraveny procesní podmínky, okruh účastníků, který soud je věcně a místně příslušný k rozhodnutí, lhůta k rozhodnutí, vykonatelnost rozhodnutí, bližší vymezení průběhu řízení a otázek zjišťování skutkového stavu atd. Samotný §1209 odst. 1 občanského zákoníku proto dostatečně nevymezuje stanovený způsob domáhání se práva před soudem v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny a ani meze a způsob, jakým se státní moc vykonává (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). Obecné soudy plně s respektem k systematické výstavbě právního řádu dospěly k závěru, že bližší úprava dočasného zákazu jednat podle napadeného rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek je obsažena v občanském soudním řádu v ustanoveních, která pojednávají o předběžném opatření. Ve spojení s úpravou v občanském soudním řádu poskytuje §1209 odst. 1 občanského zákoníku dostatečný zákonný podklad, jakož i vymezení případů, mezí a způsobu uplatnění státní moci. Logickým a přesvědčivým způsobem přitom obecné soudy vyložily, že dočasné povaze zákazu v §1209 odst. 1 občanského zákoníku odpovídá procesní úprava stanovená pro předběžná opatření, která jsou dle zákonného vymezení rovněž dočasná.
14. Z hlediska ústavního proto nelze nic vytknout závěru, že na úpravu dočasného zákazu jednat podle napadeného rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek v §1209 odst. 1 větě první občanského zákoníku navazuje úprava předběžného opatření v §102 o. s. ř. a dalších ustanoveních, na která §102 odst. 3 o. s. ř. odkazuje a která lze s ohledem na povahu tohoto zákazu obdobně užít. Žádnou svévoli Ústavní soud nespatřuje ani v závěru, že mezi takto použitelná ustanovení patří i §75b o. s. ř. upravující jistotu.
15. Argumentace, v níž se stěžovatel s odvoláním na §1004 odst. 2 občanského zákoníku snažil zpochybnit, že by s návrhem na dočasný zákaz dle §1209 odst. 1 věty první občanského zákoníku nebyla spojena povinnost složit jistotu (bod 4.), nedosahuje ústavní úrovně. Na podústavní úrovni se s ní přitom vypořádal vrchní soud, který poukázal na skutečnost, že v §1004 odst. 2 občanského zákoníku je upraveno poskytování jistoty nejen žalobcem, ale i žalovaným a důsledky jednostranného poskytnutí jistoty jen žalovaným. Jde tedy o poměrně specifickou úpravu poskytování jistoty, která si vyžádala výslovnou právní úpravu. Její zakotvení v občanském zákoníku ovšem nijak nezpochybňuje použitelnost obecného vymezení jistoty v §75b o. s. ř. u jiného institutu zakotveného v §1209 odst. 1 občanského zákoníku.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu