ECLI:CZ:US:2019:3.US.2907.19.1
sp. zn. III. ÚS 2907/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Bohumily Rousové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. května 2019 č. j. 10 Co 235/2018-540, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejšího účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení svého základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložené kopie napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a jemu předcházejících usnesení Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 9. 2017 č. j. 9 C 456/2015-500 a ze dne 15. 5. 2018 č. j. 9 C 456/2015-515 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (v původním řízení žalobkyně) se v řízení vedeném u okresního soudu domáhala nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice řízení uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu v žalobě specifikovaných pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Řízení bylo následně z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno usnesením okresního soudem ze dne 18. 9. 2017 č. j. 9 C 456/2015-500 a stěžovatelka byla zavázána k náhradě nákladů řízení ve výši 2 400 Kč a ve výši 11 107,80 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky proti výrokům o povinnosti k náhradě nákladů řízení byla v dalším řízení předmětem sporu pouze otázka správnosti rozhodnutí o nákladech řízení. Usnesením krajského soudu ze dne 17. 4. 2018 č. j. 10 Co 391/2017-513 bylo usnesení okresního soudu v napadených nákladových výrocích zrušeno a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k novému projednání. V dalším řízení okresní soud usnesením ze dne 15. 5. 2018 č. j. 9 C 456/2015-515 opět rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč a ve výši 11 107,80 Kč.
4. K dalšímu odvolání stěžovatelky bylo v záhlaví označeným usnesením krajského soudu rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení potvrzeno a stěžovatelka byla rovněž zavázána k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 1 875,50 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. K porušení práv stěžovatelky mělo podle jejích tvrzení dojít rozhodováním soudů o nákladech řízení v rozporu s §142 a násl. občanského soudního řádu, když obecné soudy považovaly náklady řízení vedlejšího účastníka za účelně vynaložené. Postup krajského soudu a jeho nesprávné právní posouzení nároku na náhradu nákladů řízení pak mělo dle stěžovatelky za následek porušení jejího práva na soudní ochranu, jakož i dalších (stěžovatelkou ale v stížnosti blíže nespecifikovaných) ústavně zaručených práv.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti právnímu posouzení účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení vedlejšího účastníka řízení a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu zabývající se možností státu, resp. jeho organizační složky, nechat se v řízení zastoupit advokátem a účelností vynaložení nákladů takto vzniklých.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelka brojí toliko proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, jejichž výšku přitom možno označit za bagatelní. I když právní úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti nezná, je hodnota předmětu sporu v civilním řízení relevantním kritériem pro posouzení možnosti jeho ústavněprávního přezkumu. Závěry o bagatelnosti sporu přitom Ústavní soud dovozuje posouzením kvalitativního i kvantitavního hlediska. V předmětné věci je zřejmé, že z hlediska kvantitativního (co se týče výše sporné částky) jde o věc zjevně bagatelní, a to jak absolutně, kdy se žalovaná částka pohybuje pod hranicí stanovenou z hlediska přípustnosti dovolání, tak i relativně. Stěžovatelka v ústavní stížnosti totiž neuvádí žádné důvody, proč by měly být následky daného rozhodnutí pro její osobu fatální, a ani tuto skutečnost z ničeho vyvodit nelze. Napadené usnesení krajského soudu je nadto rozhodnutím výlučně o nákladech řízení, tj. rozhodnutím vyloučeným z přezkumu v dovolacím řízení bez ohledu na výši takových nákladů podle §238 písm. h) občanského soudního řádu. V případě připuštění věcného přezkumu takového rozhodnutí Ústavním soudem by tak byly na postup Ústavního soudu kladeny daleko vyšší nároky než na rozhodování obecného soudu. V zásadě tak platí, že Ústavní soud tato rozhodnutí nepřezkoumává [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)].
11. Za této situace zásah Ústavního soudu přichází do úvahy jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod, zpravidla tehdy, kdy věc z hlediska ústavnosti nějakým způsobem přesahuje kauzu samotnou (stěžovatelovy individuální zájmy). V případě zásahu do práva na soudní ochranu, které je stěžovatelkou namítáno, je pak předpokladem úspěšného uplatnění ústavní stížnosti existence extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci obecnými soudy rozhodující, přičemž Ústavní soud existenci ústavněprávně relevantní újmy na právech stěžovatelky neshledal.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu