ECLI:CZ:US:2019:3.US.2923.17.1
sp. zn. III. ÚS 2923/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti T. L., zastoupeného Mgr. Ondřejem Trnkou, LL.M., advokátem, sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2017 č. j. 21 Cdo 1211/2017-223, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2016 č. j. 30 Co 295/2016-183 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. března 2016 č. j. 43 C 78/2015-94, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 90 Ústavy, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu se podává, že se stěžovatel žalobou podanou dne 17. 9. 2015 u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal určení, že "ke dni 26. 5. 2015 vznikl mezi žalobcem a žalovanou pracovní poměr na dobu neurčitou", a "pro případ, že by se soud neztotožnil s názorem žalobce, že se v dané věci lze domáhat nesplnění podmínek dle §39 odst. 2 až 4 pracovního poměru na dobu určitou, nebo pracovní poměr nevznikl z jiného důvodu" se domáhal určení, že "pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou trvá". Žalobu stěžovatel odůvodnil zejména tím, že dne 14. 5. 2009 uzavřel s vedlejší účastnicí pracovní smlouvu na dobu určitou od 18. 5. 2009 do 31. 12. 2009, přičemž dne 17. 12. 2009 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o změně pracovní smlouvy, jíž byla pracovní smlouva prodloužena na dobu čerpání mateřské dovolené Mgr. Moniky Čápové, a dne 17. 9. 2010 byla mezi účastníky uzavřena další dohoda o změně pracovní smlouvy, kterou byla nově sjednána délka pracovního poměru "na dobu trvání neplaceného volna Mgr. Martiny Němcové". Přestože stěžovatel dopisem ze dne 20. 5. 2015 oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, dne 17. 7. 2015 se ředitelka personálního odboru vedlejší účastnice pokusila předat stěžovateli oznámení o skončení jeho pracovního poměru s ohledem na žádost Mgr. Němcové o ukončení neplaceného volna ke dni 20. 7. 2015; toto oznámení nicméně odmítl stěžovatel převzít, neboť měl za to, že s ohledem na délku pracovního poměru na dobu určitou od účinnosti poslední dohody o změně pracovní smlouvy (4 roky 9 měsíců a 16 dnů), jež "přesáhla maximální lhůtu 3 let", s ním sjednala vedlejší účastnice trvání pracovního poměru na dobu určitou v rozporu s §39 odst. 2 až 4 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen "zákoník práce"). Rozpor s uvedeným zákonným ustanovením navíc spatřoval stěžovatel i v tom, že se Mgr. Němcová do práce fakticky nevrátila, a nebyla tedy "dočasně nepřítomným zaměstnancem, nýbrž zaměstnancem nepřítomným trvale". Jelikož se vedlejší účastnice ze stěžovatelova oznámení ze dne 20. 5. 2015 dozvěděla, že trvá na dalším zaměstnávání podle §39 odst. 5 zákoníku práce, nebyly podle stěžovatele "již dále splněny materiální podmínky pro existenci pracovního poměru na dobu určitou", neboť nastala "zákonná fikce" a "pracovní poměr na dobu určitou se transformoval na pracovní poměr na dobu neurčitou". Protože navíc vedlejší účastnice některé pracovní poměry "v tomto smyslu transformovala", nikoliv však stěžovatelův pracovní poměr, považoval stěžovatel skončení svého pracovního poměru rovněž za "přímý následek nerovného zacházení". Současně vyjádřil stěžovatel v žalobě přesvědčení, že doba trvání jeho pracovního poměru nebyla v dohodě ze dne 17. 9. 2010 uvedena dostatečně určitě tak, aby byla "navázána na objektivně zjistitelnou skutečnost", která je "zjistitelná přiměřenou dobu předem", nýbrž byla "navázána na libovůli jiného zaměstnance, resp. jeho právní jednání, které nemohla ani žalovaná předvídat", a proto i z tohoto důvodu nemůže podle stěžovatele jít o pracovní poměr na dobu určitou. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení přitom stěžovatel spatřoval v tom, že se "tzv. ze dne na den" ocitl bez možnosti opatřování si prostředků na obživu prací.
3. Podáním ze dne 7. 3. 2016 pak stěžovatel (se souhlasem obvodního soudu) změnil žalobu tak, že se domáhal již pouze určení, že pracovní poměr mezi ním a vedlejší účastnicí nadále trvá, přičemž zdůraznil, že vedlejší účastnici opakovaně oznamoval, že trvá na dalším zaměstnávání, nicméně že vedlejší účastnice "zůstala v právně relevantním ohledu pasivní", a nepodala vůči němu příslušnou žalobu, přestože na oznámení zaměstnance podle §39 odst. 5 zákoníku práce lze účinně reagovat pouze žalobou k soudu. Prizmatem závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3323/14 (N 205/79 SbNU 343) tak vedlejší účastnice podle názoru stěžovatele nezabránila nástupu účinků nyní již nevyvratitelné právní domněnky, že v předmětné věci jde o pracovní poměr na dobu neurčitou.
4. Obvodní soud rubrikovaným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl, když s poukazem na konstantní judikaturu dovolacího soudu dovodil, že doba trvání pracovního poměru byla v dohodě účastníků ze dne 17. 9. 2010 sjednána platně, neboť Mgr. Němcová byla podle §39 odst. 3 písm. b) zákoníku práce dočasně nepřítomnou zaměstnankyní, a proto po dobu jejího "neplaceného volna" byla vedlejší účastnice oprávněna sjednat se stěžovatelem pracovní poměr na dobu určitou, přičemž tato doba byla "vymezena objektivně zjistitelnými skutečnostmi, jejichž vznik byl nezávislý na obou účastnících pracovního poměru". Stěžovatel přitom podle názoru obvodního soudu "musel vědět, že jeho pracovní poměr může skončit ze dne na den v důsledku skutečnosti, že Mgr. Němcová opět nastoupí do práce", a podpisem dohody ze dne 17. 9. 2010 s tím vyslovil svůj souhlas. Za dané situace tak byly splněny podmínky §39 odst. 3 písm. b) zákoníku práce a nebylo možné na daný případ použít druhý odstavec téhož paragrafu, pročež je podle obvodního soudu irelevantní, jak dlouho stěžovatelův pracovní poměr trval. Jestliže účastníci sjednali trvání pracovního poměru na dobu určitou za současného splnění podmínky uvedené v §39 odst. 3 písm. b) zákoníku práce, oznámení stěžovatele podle §39 odst. 5 zákoníku práce, že trvá na tom, aby ho vedlejší účastnice dále zaměstnávala, nezpůsobilo, že se jeho pracovní poměr stal pracovním poměrem na dobu neurčitou, a pracovní poměr účastníků tak skončil "uplynutím neplaceného volna Mgr. Němcové", tedy dnem 20. 7. 2015.
5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví identifikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a zdůraznil, že nelze sdílet stěžovatelovu námitku, že žádný z účastníků nepodal ve dvouměsíční lhůtě podle §39 odst. 5 zákoníku práce žalobu o určení, zda byly splněny podmínky uvedené v §39 odst. 2 až 4 zákoníku práce pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou (za této situace pak podle městského soudu nelze vytýkat vedlejší účastnici, že žalobu taktéž nepodala, neboť její žaloba by musela být odmítnuta pro překážku litispendence). Z obsahu žaloby (zjevně podané v zákonné dvouměsíční lhůtě) totiž podle městského soudu vyplývá, že stěžovatel "s argumentací tam rozebranou jednoznačně namítá nesplnění podmínek pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou", a na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v průběhu řízení "vzal zpět" žalobu v rozsahu jednoho ze dvou uplatněných petitů, neboť tímto úkonem pouze odstranil vadu žaloby, která ji do té doby činila neprojednatelnou, skutkový základ žaloby se však nikterak nezměnil. Jestliže proto stěžovatel - s ohledem na skutkové vymezení žalobního návrhu - podal žalobu o určení, zda byly splněny podmínky uvedené v §39 odst. 2 až 4 zákoníku práce, "pak žalobní petit měl odpovídat právě tomuto skutkovému vymezení žalobního požadavku, tj. měl znít na určení, že podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou nebyly v tomto případě splněny". Domáhal-li se však stěžovatel určení, že pracovní poměr účastníků trvá, "pak tento žalobní petit skutkově vymezenému žalobnímu požadavku zjevně neodpovídá, a proto na takovém určení (již s ohledem na samotná skutková tvrzení žalobce) nemůže být dán naléhavý právní zájem".
6. Následné stěžovatelovo dovolání zamítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem; jelikož městský soud ve svém rozsudku řešil právní otázku, jaká je povaha žaloby na určení podle §39 odst. 5 zákoníku práce, zda (ne)byly splněny podmínky uvedené v §39 odst. 2 až 4 zákoníku práce, a jaký je vztah mezi touto žalobou a žalobou na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, v rozhodném znění (dále jen "o. s. ř."), tedy právní otázky, jež dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech řešeny, shledal Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání přípustným; současně však dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
7. Nejvyšší soud ve svém rozsudku v návaznosti na výklad §39 odst. 5 zákoníku práce provedený ve shora uvedeném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3323/14 uvedl, že tento výklad "ve svých důsledcích vyjadřuje, že tu neplatí zásada ´in favorem negotii´. Jestliže se zaměstnanec domnívá, že ujednání o době trvání pracovního poměru je v rozporu se zákonem, a jestliže zaměstnavateli písemně oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, je to - podle názoru Ústavního soudu - zaměstnavatel, který prokazuje (je povinen prokázat) platnost (soulad se zákonem) takového ujednání. Nepodá-li žalobu, nebude tu platit ´v pochybnostech pro platnost´, ale část smlouvy v ujednání o době trvání pracovního poměru se bude pokládat za neplatnou (odporující zákonu) proto, že to uvedl zaměstnanec a že zaměstnavatel se nedomohl pravomocného soudního rozhodnutí, které by určilo opak, tedy platnost takového ujednání. Kdyby měly takový závěr vyžadovat - jak ve prospěch svých úvah uvádí Ústavní soud - ´zásady chránící zaměstnance´, pak by stejné mělo být uplatňováno také ve sporech o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §72 zák. práce. Tedy dá-li např. zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru a oznámil-li zaměstnanec bez zbytečného odkladu písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, pak by měl - ve smyslu názoru Ústavního soudu - podávat žalobu ve věci platnosti výpovědi z pracovního poměru nikoliv zaměstnanec (domáhat se určení, že výpověď je neplatná), ale zaměstnavatel (domáhat se určení, že výpověď je platná). Takový přístup by ovšem znamenal, že v pracovněprávních vztazích zásady ´pacta sunt servanda´ a ´in favorem negotii´ neplatí tehdy, jestliže neplatnost právního úkonu (jednání) tvrdí zaměstnanec, a uplatňovaly by se, jen kdyby platnost právního úkonu (jednání) zpochybňoval zaměstnavatel. K takové asymetrii ovšem není podle názoru dovolacího soudu důvod. Zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance je vyjádřením ochranné funkce pracovního práva, nelze ji však chápat odtrženě od jiných základních právních principů a ani ji absolutizovat."
8. Podle Nejvyššího soudu platí, že "sjednání trvání pracovního poměru na dobu určitou je v rozporu s ustanovením §39 odst. 2 až 4 zák. práce, jen jestliže to bylo určeno pravomocným rozhodnutím soudu. Chce-li proto zaměstnanec dosáhnout změny pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou na základě fikce podle ustanovení §39 odst. 5 věty druhé zák. práce, nestačí pouze, aby zaměstnavateli písemně oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, ale musí též ve dvouměsíční prekluzívní lhůtě podle ustanovení §39 odst. 5 věty druhé zák. práce podat u soudu žalobu o určení, zda byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §39 odst. 2 až 4 zák. práce. Nebyla-li taková žaloba podána (nebo byla podána po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty), skončí pracovní poměr účastníků uplynutím sjednané doby, i kdyby trvání pracovního poměru na dobu určitou bylo skutečně sjednáno v rozporu s ustanovením §39 odst. 2 až 4 zák. práce."
9. V kontextu skutkových okolností posuzované věci Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelova žaloba "není žalobou podanou podle ustanovení §39 odst. 5 zák. práce, ale žalobou na určení ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. Řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je řízením, které je možno zahájit jen na návrh (§81 o. s. ř.). Žalobou je soud vázán a může rozhodovat jen o tom, čeho se žalobce domáhá (§153 odst. 2 o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že na základě žaloby, která byla v předmětném řízení podána, nebylo možno překročit žalobní žádání a posoudit, zda (ne)byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §39 odst. 2 až 4 zák. práce. Za této situace nebylo třeba směřovat řízení k této otázce." Ujednání o změně pracovní smlouvy ze dne 17. 9. 2010, podle kterého se pracovní poměr sjednává "po dobu trvání neplaceného volna paní Mgr. Martiny Němcové", přitom podle Nejvyššího soudu "dostatečně určitě (výslovně) vymezilo dobu trvání pracovního poměru mezi účastníky. Z hlediska ujednání účastníků, kterým bylo skončení pracovního poměru vázáno pouze na samotný návrat zastupované zaměstnankyně jako takový, je rovněž nerozhodná okolnost, že ´Mgr. Martina Němcová dne 17. 7. 2015 písemně oznámila ukončení svého neplaceného volna ke dni 20. 7. 2015, nicméně dne 21. července požádala o rozvázání pracovního poměru dohodou´ a že ´mezinárodní odbor civilní tak byl personálně oslaben o jedno pracovní místo´." Rozsudek městského soudu je proto podle Nejvyššího soudu "z hlediska uplatněného dovolacího důvodu - byť je založen na ne zcela přiléhavých důvodech - věcně správný."
II.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy všech stupňů v jeho věci porušily povinnost ústavně souladným způsobem vyložit §39 odst. 5 zákoníku práce, tedy v souladu se závěry přijatými v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3323/14 a ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 2703/15 (N 160/82 SbNU 513). Obecné soudy tak podle stěžovatele řádně nezohlednily Ústavním soudem přijaté závěry v tom smyslu, že "by nebylo v souladu se zásadami chránícími zaměstnance (když tyto našly nově i explicitní vyjádření v §1a zákoníku práce, ve znění zákona č. 303/2013 Sb.), musel-li by zaměstnanec, jsa přesvědčen o nesprávnosti postupu zaměstnavatele, kromě písemného oznámení zaměstnavateli iniciovat svým návrhem ještě soudní řízení umožňující mu dosažení účinků domněnky, kdežto zaměstnavatel by mohl zůstat po celou dobu pasivní", respektive že oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli v souladu s podmínkami §39 zákoníku práce, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával a nebyla-li ani zaměstnancem ani zaměstnavatelem podána ve stanovené dvouměsíční lhůtě speciální žaloba podle §39 odst. 5 zákoníku práce, pak nelze uzavřít jinak, než že v konkrétním případě jde o pracovní poměr na dobu neurčitou. Stejně tak žádný ze soudů podle názoru stěžovatele řádně nezohlednil skutečnost, že zaměstnavatel vystupuje v pracovněprávních vztazích jako strana silnější (pars potentior), zatímco zaměstnanec se nalézá ve slabším postavení, a že je úkolem nejen zákonodárce, ale též soudů, aby právní úpravou a jejím používáním byly eliminovány nežádoucí sociální důsledky této faktické nerovnováhy. Stěžovatel je proto přesvědčen, že inkriminovaný pracovní poměr je nutno považovat za pracovní poměr změněný na dobu neurčitou již jen z důvodu nástupu nevyvratitelnosti právní domněnky (fikce) podle §39 odst. 5 zákoníku práce.
11. Podle názoru stěžovatele jsou navíc napadená rozhodnutí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, respektive jsou zatíženy procesní vadou v podobě existence tzv. opomenutých důkazů. Dne 20. 7. 2015 totiž podle stěžovatele nenastala skutečnost, na jejímž základě mu vedlejší účastnice oznámila údajné skončení pracovního poměru, neboť tato skutečnost (tedy skončení neplaceného volna Mgr. Němcové) nastala nejpozději již dne 1. 8. 2014, když toto neplacené volno muselo v souladu s §199 odst. 3 zákoníku práce skončit nejpozději dne 31. 7. 2014. Přestože stěžovatel v předchozím řízení tuto skutečnost opakovaně namítal, obecné soudy se s jeho námitkou nikterak nevypořádaly. V této souvislosti se pak stěžovatel s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 988/08 (N 177/54 SbNU 225) domnívá, že mu bylo rovněž upřeno právo vyjádřit se k dané věci, a to právě proto, že se obecné soudy s touto podle stěžovatele klíčovou námitkou a s ní spojenou argumentací vůbec nevypořádaly.
12. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel nad rámec výše rekapitulované argumentace zdůraznil, že se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vědomě neřídil závěry ustálené judikatury Ústavního soudu, a tím odmítl přiznat právní ochranu slabšímu účastníkovi pracovněprávního vztahu, když nijak nevysvětlil, proč by měla tato zvýšená ochrana v dané věci ustoupit jím zdůrazňovaným zásadám pacta sunt servanda a in favorem negotii. V této souvislosti navíc stěžovatel namítá, že až Nejvyšší soud vnesl do řízení tento pro stěžovatele překvapivý argument, neboť obecné soudy nižších stupňů do té doby žádnou z uvedených zásad ve svých rozhodnutích nezmiňovaly. Nadto stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že napadená soudní rozhodnutí není možno považovat za spravedlivá, přičemž skutečnost, že se Nejvyšší soud ve svém rozsudku "otevřeně rozešel" s ústavně souladným výkladem §39 odst. 5 zákoníku práce, vyjádřeným ve shora uvedených nálezech Ústavního soudu, má podle stěžovatele destabilizující účinek a zásadní dopad do předvídatelnosti právního řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
15. Stěžovateli je možno v posuzované věci přisvědčit - jakkoli tuto námitku tímto způsobem doslova nekonceptualizuje - potud, že obecně vzato není žádoucí, když tak jako v posuzované věci soudy tří stupňů sice shodně dospívají k závěru, že žalobu je třeba zamítnout, neshodnou se již však na právním důvodu takového meritorního výroku. Stejně tak je možno stěžovateli přisvědčit i potud, že z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, respektive z určitých jeho pasáží, lze nabýt dojmu, že dovolací soud odmítl zohlednit Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 3323/14 přijatý a v nálezu sp. zn. III. ÚS 2703/15 převzatý ústavně souladný výklad §39 odst. 5 zákoníku práce.
16. Ani uvedené skutečnosti však z dále stručně pojednaných důvodů (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) nezakládají důvod pro kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů.
17. Je nepochybné, že nerespektování výkladu uvedeného v nálezu Ústavního soudu by v posuzované věci představovalo kasační důvod (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy), podle názoru třetího senátu Ústavního soudu však takový postup není v dané věci namístě. Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že stěžovatelem opakovaně v ústavní stížnosti zdůrazňovaný výklad §39 odst. 5 zákoníku práce přijal Ústavní soud v nálezu, kterým ústavní stížnost tamního stěžovatele zamítl, když - z obdobných důvodů jako v posuzované věci - dospěl k závěru, že obecné soudy sice zvolily ústavně nesouladný výklad §39 odst. 5 zákoníku práce, toto pochybení však nemělo za následek porušení jeho základních práv.
18. Prizmatem rozhodných skutkových i procesních okolností posuzované věci je přitom třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud sice na str. 7 napadeného rozsudku polemizuje se závěry přijatými v nálezu sp. zn. II. ÚS 3323/14, v konečném důsledku však není bez dalšího namístě konstatovat, že se dovolací soud od těchto závěrů nepřípustně odklonil, respektive že tyto závěry odmítl respektovat způsobem, jímž prokazatelně porušil stěžovatelova základní práva.
19. Nelze totiž přehlížet, že v nálezu sp. zn. II. ÚS 3323/14 Ústavní soud nepřijal pouze stěžovatelkou v ústavní stížnosti opakovaně citovaný ústavně souladný výklad §39 odst. 5 zákoníku práce, ale taktéž zdůraznil, že "[n]ávrh podle §39 odst. 5 zákoníku práce nelze zaměňovat s určovací žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. Je tomu tak nejen proto, že žaloba na určení podle zákoníku práce je ve vztahu speciality k určovací žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř., ale také proto, aby po uplynutí uvedené dvouměsíční lhůty - při splnění zákonem stanovených podmínek - mohla nastoupit domněnka o sjednání pracovního poměru na dobu neurčitou." Postačí tak na tomto místě připomenout, že se stěžovatel - po částečném zpětvzetí žaloby - v posuzované věci určovací žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. domáhal určení, že pracovní poměr mezi ním a vedlejší účastnicí nadále trvá, nikoliv určení, že ve věci nebyly splněny podmínky pro uzavření pracovního poměru na dobu určitou.
20. Nadto za situace, kdy stěžovatel svoji žalobu podal k soudu v průběhu případné dvouměsíční prekluzivní lhůty stanovené v §39 odst. 5 zákoníku práce, na kterémžto závěru mimo jiné stojí ratio decidendi napadeného rozsudku městského soudu (srov. argumentaci na str. 5 až 7 odůvodnění rozsudku), je shora diskutovaný názorový nesoulad odrážející se mezi výkladem §39 odst. 5 zákoníku práce provedeným ve stěžovatelem dovolávaných nálezech Ústavního soudu a výkladem uvedeným na str. 7 a 8 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu - z hlediska řešení otázky, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo některé stěžovatelovo základní právo - zcela procesně nevýznamný, neboť tento nesoulad zjevně nemohl mít efektivní vliv na meritorní rozhodnutí obecných soudů v posuzované věci.
21. Podle názoru Ústavního soudu proto z hlediska skutkových a procesních okolností stěžovatelovy věci není ústavně nesouladným závěr, podle kterého v daném případě nedošlo k transformaci pracovního poměru na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou.
22. V této souvislosti je třeba zmínit, že podstatná část námitek obsažených v ústavní stížnosti vychází ze stěžovatelova tvrzení, že rozpor ujednané doby trvání pracovního poměru představuje právě skutečnost, že v rozporu s §199 odst. 3 zákoníku práce měl nakonec stěžovatelův pracovní poměr na dobu určitou (po poslední dohodnuté změně) trvat nikoliv zákonem maximálně povolené čtyři roky, ale celkem 4 roky 10 měsíců a 20 dnů; od této tvrzené skutečnosti pak stěžovatel rovněž odvíjí námitku, že pro danou věc hmotněprávní rozhodující okamžik - tedy skončení neplaceného volna Mgr. Němcové - nastal nejpozději dne 1. 8. 2014. Pakliže by totiž bylo namístě stěžovateli v tomto ohledu přisvědčit, bylo by rovněž při zohlednění závěrů stěžovatelem dovolávaných nálezů sp. zn. II. ÚS 3323/14 a III. ÚS 2703/15 třeba uzavřít, že v takovém případě by právě přede dnem 1. 8. 2014 musel stěžovatel vedlejší účastnici oznámit, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, neboť takové oznámení představuje nutný předpoklad pro případnou transformaci pracovního poměru na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou.
23. Dospěl-li proto za této procesní situace Nejvyšší soud k závěru, že v dané věci je nutno zohlednit výklad stavějící do popředí (obecně v judikatuře Ústavního soudu konstantně zdůrazňovanou) zásadu in favorem negotii, pročež je na základě provedených důkazů třeba uzavřít, že stěžovatelův pracovní poměr uzavřený na dobu určitou skončil současně s ukončením neplaceného volna Mgr. Martiny Němcové, nepostupoval podle názoru Ústavního soudu způsobem, jímž by porušil stěžovatelova základní práva.
24. Za této situace pak nemá ústavněprávně relevantní důsledky ani skutečnost, že v řízení nebyla provedena celá řada stěžovatelem navrhovaných důkazů, neboť je zjevné, že tyto důkazy měly osvědčit skutečnost, že neplacené volno Mgr. Martiny Němcové trvalo déle, než umožňuje zákon, respektive že její návrat z neplaceného volna byl zcela formální. Dospěl-li totiž Nejvyšší soud k závěru, že případné překročení zákonné délky tohoto neplaceného volna je pro rozhodnutí dané věci nepodstatné (viz druhý odstavec na str. 11 rozsudku), vůči čemuž stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou potenciálně relevantní ústavněprávní oponenturu nepředkládá, nemohla tvrzená procesní pochybení soudů efektivně zasáhnout stěžovatelova základní práva. Ústavní soud tak nesdílí stěžovatelův názor, že napadená soudní rozhodnutí vykazují extrémní nesoulad s provedenými důkazy, ani tvrzení, že tato rozhodnutí jsou zatížena existencí tzv. opomenutého důkazu.
25. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že - aniž by hodlal precizovat výklad v dané věci použitých ustanovení zákoníku práce - uzavřel-li stěžovatel po poslední změně pracovní smlouvy pracovní poměr na dobu určitou, vymezený délkou trvání neplaceného volna Mgr. Martiny Němcové, věděl, že tento pracovní poměr, nedojde-li k právně relevantní změně, skončí nejpozději se skončením tohoto neplaceného volna.
26. Pakliže proto byla v předchozím řízení stěžovatelova žaloba zamítnuta, nedošlo tím k porušení jím dovolávaných ustanovení ústavního pořádku, když stěžovateli zjevně nevzniklo žádné "legitimní očekávání", že i po uplynutí této doby bude jeho pracovní poměr pokračovat. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že v daném kontextu relevantně nerezonuje jinak nezpochybnitelná skutečnost, že zaměstnavatel vystupuje v pracovněprávních vztazích jako silnější smluvní strana (pars potentior), a to právě proto, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že svobodně a vážně uzavřely pracovní smlouvu na dobu určitou, striktně vázanou na dobu čerpání neplaceného volna Mgr. Martiny Němcové.
27. Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud nemá - oproti očekávání stěžovatele - za to, že by napadená rozhodnutí obecných soudů byla ve zjevném rozporu se stěžovatelovými ústavně zaručenými právy nebo svobodami a se základními zásadami spravedlnosti.
28. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti, pročež podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu