ECLI:CZ:US:2019:3.US.2926.19.1
sp. zn. III. ÚS 2926/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Pavla Rašovského, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem Krkoškova 748/28, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2019 č. j. 44 Co 339/2016-830 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. února 2016 č. j. 54 C 400/2004-681, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Masarykova onkologického ústavu, sídlem Žlutý kopec 543/7, Brno, a 2) Fakultní nemocnice Brno, příspěvkové organizace, sídlem Jihlavská 340/20, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení I. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 4. 2019 č. j. 44 Co 339/2016-830 v rozsahu potvrzujícím IV. výrok rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 12. 2. 2016 č. j. 54 C 400/2004-681, II. výroku rozsudku krajského soudu v rozsahu ukládajícím povinnost uhradit náklady řízení vedlejší účastnici a IV. výroku rozsudku městského soudu s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel se u městského soudu žalobou proti vedlejším účastníkům domáhal náhrady újmy na zdraví ve výši 3 264 048 Kč s příslušenstvím. Část předmětu tohoto sporu ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím byla následně vyloučena k samostatnému řízení. Výrokem II. rozsudku městského soudu ze dne 12. 2. 2016 č. j. 54 C 400/2004-681 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto III. výrokem tak, že vedlejšímu účastníkovi se jejich náhrada nepřiznává, a IV. výrokem tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 106 964 Kč. Městský soud v odůvodnění IV. výroku odkázal na §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a na §7 ve spojení s §11 odst. 1 písm. a) a g) a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. Kromě napadení II. výroku o věci samé se stěžovatel soustředil rovněž na uložení povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. V odvolání konkrétně uvedl, že fakultní nemocnice nepochybně mají právo na právní zastoupení advokátem, nicméně je nepřípustné požadovat po neúspěšné straně sporu, aby hradila náklady s ním spojené, neboť fakultní nemocnice disponují vlastním právním oddělením, tedy i zaměstnanci s právním vzděláním. Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že vedlejší účastnice je největším zaměstnavatelem v Jihomoravském kraji a jde o organizaci navázanou na státní rozpočet a že nyní posuzovaná věc představuje spor, který je v její praxi obvyklý. K samotné činnosti právní zástupkyně vedlejší účastnice v řízení před městským soudem doplnil, že nepředložila jediné písemné podání a na jednáních se omezovala na několik jednovětých připomínek. Výrokem I. rozsudku krajského soudu ze dne 24. 4. 2019 č. j. 44 Co 339/2016-830 byl rozsudek městského soudu ve výrocích II. až VI. potvrzen. Výrokem II. byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč a vedlejší účastnici ve výši 106 964 Kč (dále mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 200 Kč pojišťovně vystupující na straně vedlejší účastnice). K argumentaci stěžovatele o povinnosti hradit náklady řízení a jejich výpočtu krajský soud závěrem odůvodnění uvedl, že celkové nákladové zatížení stěžovatele jako neúspěšného žalobce odpovídá jeho volbě počtu žalovaných i rozsahu s předmětem spojeného dokazování, resp. náročnosti skutkového a právního posouzení, do nějž se logicky musí zapojit i protistrana volící nákladné zastoupení. Typickým znakem sporného řízení je podle krajského soudu rovněž důkazní břemeno, tedy odpovědnost účastníka za výsledek. Únosnost nákladů uložených k náhradě protistraně sama o sobě nemůže být otázkou, kterou by soud iniciativně vyšetřoval, neboť je na účastníkovi odhadnout riziko jejich nesení již před podáním žaloby, resp. avizovat překročení jeho vlastních možností v návrhu podle §150 o. s. ř. Podle krajského soudu však stěžovatel žádný takový návrh neučinil a očividná neúnosnost uložených nákladů se z ničeho nepodává.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy většinou opakuje tvrzení obsažená již v odvolání. Poukazuje zejména na skutečnost, že vedlejší účastnice byla po převážnou část vedení řízení bez právního zastoupení, kdy jejím jménem jednala její zaměstnankyně. Ke změně došlo až v polovině roku 2015, kdy se vedlejší účastnice nechala zastoupit externí advokátkou. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na skutečnosti opět uvedené již v odvolání, že advokátka neučinila žádná písemná podání a na jednáních nebyla aktivní. Další obsah ústavní stížnosti se soustředí na účelnost vynaložených nákladů. Stěžovatel v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že při rozhodování o nákladech řízení nelze postupovat mechanicky, nýbrž je vždy třeba přihlížet ke všem okolnostem majícím na uložení povinnosti hradit náklady řízení vliv. Předmětem uložené povinnosti mohou být zásadně takové náklady, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Stěžovatel následně odkazuje na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu týkající se např. zastoupení Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky nebo České televize [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13 (N 229/75 SbNU 557) nebo ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193)], z nichž vyplývá, že za účelné nelze považovat náklady zastoupení subjektů, jež disponují vlastním právním oddělením nebo zaměstnanci s právním vzděláním. Obdobné závěry byly vysloveny i u zastoupení osob právně vzdělaných. Na typově totožný případ odkazuje v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473), kde se zkoumala účelnost nákladů právního zastoupení Fakultní nemocnice Olomouc. Na základě uvedeného se stěžovatel domnívá, že náklady vedlejší účastnice, jako jednoho z největších zaměstnavatelů v regionu, disponující vlastním právním oddělením, nelze považovat za účelně vynaložené ve smyslu účelu §142 odst. 1 o. s. ř. Zmocněním externí advokátky podle něj nijak nedošlo k navýšení aktivity vedlejší účastnice v řízení. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že krajský soud se uvedenými argumenty, obsaženými již v odvolání, nezabýval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, přiloženým odvoláním, jeho doplněním a napadenými rozsudky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
8. Podle §142 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že uložení povinnosti nahradit náklady řízení úspěšnému účastníkovi a určení jejich výše jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou svěřeny zásadně obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Argumentace stěžovatele obecně nedosahuje ústavní úrovně, vyjma námitky, že krajský soud nereagoval na tvrzení obsažená v odvolání.
9. Ústavní soud nijak nepopírá závěry vyslovené ve svých dřívějších rozhodnutích, na něž upozorňuje sám stěžovatel, že předmětem náhrady mohou být pouze náklady vynaložené účelně, resp. že u subjektů disponujících vlastním právním oddělením nebo zaměstnanci s právním vzděláním lze o možnosti přenášet nákladové zatížení na neúspěšnou protistranu zásadně pochybovat. Nyní posuzovaná věc se však od judikaturních příkladů, na něž stěžovatel odkazuje, odlišuje v podstatném bodě, a to, že vedlejší účastníci jsou v postavení žalovaných, nikoliv žalujících subjektů. Lze souhlasit, že i fakultní nemocnice se účastní soudních řízení, pro něž právní oddělení připravují podklady a fakticky jejich jménem jednají, nicméně právní oddělení vykonávají další agendy jako sledování plnění právních norem na pracovištích, uzavírání smluv, vyřizování oprávněných zájmů dalších osob vůči nim, řeší škody způsobené na majetku, evidují a vymáhají pohledávky apod. Jejich fungování, byť jak uvádí stěžovatel, úzce spjaté s veřejnými rozpočty, je tak zcela jistě podmíněno kapacitami, a to i personálními. Nelze rozumně předpokládat, že je zcela běžnou agendou právního oddělení fakultní nemocnice obrana v téměř patnáct let vedeném řízení, kdy je žalovaná neustále konfrontována novými a dalšími procesními návrhy žalobce, zatěžována reagováním na vývoj řízení, předvolávána na jednání, popř. vyzývána k účasti na jiném procesním úkonu apod. Lze proto akceptovat rozhodnutí vedlejší účastnice, která po jedenácti letech od zahájení řízení zmocnila k zastupování externí advokátku. Skutečnost, že advokátka nečinila v řízení písemná podání ani na jednání významněji aktivně nepůsobila, neznamená, že její zastoupení nemohlo být pro vedlejší účastnici přínosné. Vzhledem k tomu, že městský soud jako soud prvního stupně rozhodl již v roce 2016, lze předpokládat, že externí advokátka byla seznámena se stavem do roku 2015, kdy vývoj řízení po jedenácti letech musel naznačovat budoucí neúspěch stěžovatele. V tomto ohledu je naprosto běžné, že účastníci řízení nezatížení důkazním břemenem již nemají co nového tvrdit nebo navrhovat. V tomto duchu vyznívá i odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, který vycházel z možnosti stěžovatele jako žalobce ještě před podáním žaloby posoudit pravděpodobnost svého úspěchu ve věci včetně rizika případné povinnosti hradit náklady řízení v případě neúspěchu. Z rozhodnutí Ústavního soudu, na něž stěžovatel sám odkazuje, v žádném případě nevyplývá závěr, že ani fakultní nemocnici nelze přiznat náhradu nákladů právního zastoupení, resp. možnost účastníka očekávat, že ve sporech s fakultní nemocnicí jí nikdy nebude náhrada nákladů řízení přiznána. Je proto třeba konstatovat, že rozhodl-li obecný soud o nákladech řízení, byť odlišně od přesvědčení stěžovatele, přičemž však řádně zdůvodnil své závěry, jde o rozhodnutí nezávislého orgánu veřejné moci, do jehož rozhodovací pravomoci je zásah Ústavního soudu zásadně nepřípustný.
10. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu ani městského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu