ECLI:CZ:US:2019:3.US.2949.19.1
sp. zn. III. ÚS 2949/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem, sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2019 sp. zn. 30 Nd 223/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu a namítá, že v řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Nejvyšší soud rozhodl tak, že ve výroku jmenovaní soudci Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp zn. UL 25/2019. Toto rozhodnutí bylo vydáno v souvislosti s řízením ve věci péče soudu o nezletilé děti stěžovatele vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 0 P 35/2012. Stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost směřující proti blíže neoznačenému rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, sp. zn. 28 Co 233/2018. Věc byla Městským soudem v Praze předložena vrchnímu soudu s návrhem stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétní úkon, jenž by měl být proveden, však stěžovatel neoznačil. O tomto návrhu přísluší rozhodnout vrchnímu soudu, konkrétně soudnímu oddělení 14 Cmo ve složení JUDr. Olga Římalová, Mgr. Ing. David Bokr, Mgr. Kateřina Horáková a JUDr. Michaela Janoušková. V průběhu řízení u vrchního soudu stěžovatel namítl podjatost soudců senátu 14 Cmo vrchního soudu, o čemž rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím, jak výše uvedeno. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k pochybnostem o nepodjatosti dotčených soudců vrchního soudu, a tedy žádný důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci.
3. Dříve, než Ústavní soud mohl přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto zkoumání Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Ústavní soud akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení, nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: jednak rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
5. Uvedeným způsobem Ústavní soud ve své konstantní judikatuře přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2188/19 ze dne 30. 7. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1613/19 ze dne 28. 6. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 4079/17 ze dne 20. 2. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 3005/17 ze dne 13. 10. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 359/16 ze dne 18. 1. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016 či usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Námitka podjatosti tak může být argumentem stěžovatele i v dalších fázích soudního řízení, respektive v řízeních o opravných prostředcích. Ústavní soud pak může přistoupit k přezkumu ústavnosti postupu obecných soudů až v okamžiku, kdy bude jimi vedené řízení ukončeno. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými lze tvrzené pochybení napravit.
6. Tento závěr se plně uplatní i v posuzovaném případě, kdy je ústavní stížností napadeno rozhodnutí Nejvyššího soudu o nevyloučení soudců vrchního soudu. Je přitom nerozhodné, že podstata argumentace v ústavní stížnosti spočívá nikoli v polemice s posouzením Nejvyššího soudu v otázce namítané podjatosti soudců vrchního soudu, nýbrž v kritice způsobu přidělení věci u Nejvyššího soudu a vůbec projednání věci senátem č. 30 Nejvyššího soudu. Z pohledu ústavního přezkumu a subsidiarity ústavní stížnosti je podstatné, že stěžovatel namítá určitá pochybení na straně Nejvyššího soudu rozhodujícího k jeho námitce podjatosti; toto rozhodnutí ovšem nelze považovat za konečné, řízení ve věci stále pokračuje a stěžovateli jsou k dispozici další procesní prostředky, kterými je napravitelné případné pochybení v otázce obsazení soudu (a to především odvolacího soudu, u nějž by případné nesprávné obsazení bylo způsobilé zasáhnout do stěžovatelových ústavně zaručených práv).
7. Závěrem Ústavní soud konstatuje, tak jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 2946/19 ze dne 17. 9. 2019 vydaném v obdobné věci stěžovatele, že přestože stěžovatel formálně v ústavní stížnosti navrhl jednak vyslovit porušení svého základního práva postupem Nejvyššího soudu, vrchního soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 v označených řízeních vedených v souvislosti s opatrovnickou věcí stěžovatele, respektive jeho dětí; a jednak zrušit rozhodnutí vydaná Nejvyšším soudem, vrchním soudem a Městským soudem v Praze i další na ně navazující rozhodnutí; Ústavní soud podle obsahu ústavní stížnosti shledal, že směřuje toliko proti v záhlaví označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, které také jako jediné bylo přiloženo k ústavní stížnosti. Nadto pokud by snad stěžovatel mínil ústavní stížností brojit i proti jiným rozhodnutím jiných soudů, Ústavní soud podotýká, že tato rozhodnutí nijak blíže nekonkretizoval, ani údajem o dni jejich vydání či čísle listu, ani popisem jejich podstaty či obsahu; navíc není ani zřejmé, že ve stěžovatelem zmíněných řízeních, vyjma řízení před Nejvyšším soudem, již vůbec došlo k vydání nějakých rozhodnutí způsobilých ústavního přezkumu. Ústavní stížnost rovněž neobsahuje žádnou argumentaci k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v řízení před jiným soudem než Nejvyšším soudem. Naopak pokud stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti rozporuje postup městského soudu, Ústavní soud konstatuje, že ani ze samotné ústavní stížnosti, ani z jiných listin předložených stěžovatelem není zřejmé, že by již městský soud provedl jakýkoli úkon, který by byl s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatele.
8. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána předčasně a je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nebyly splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2019
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj