ECLI:CZ:US:2019:3.US.2951.19.1
sp. zn. III. ÚS 2951/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Kárimem Titzem, advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2019 sp. zn. 9 To 259/2019 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. června 2019 sp. zn. 70 Nt 1921/2019, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel byl usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno (dále jen "policejní orgán") ze dne 7. 3. 2019 č. j. NCOZ-9436-694/TČ-2016-417601 obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zvlášť závažného zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) a odst. 4 tr. zákoníku, zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1 a odst. 4 písm. a) a b) tr. zákoníku, vždy ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 9. 3. 2019 č. j. 70 Nt 3524/2019-14 rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 4. 4. 2019 č. j. 9 To 134/2019-32 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení městského soudu zamítl.
5. Městský soud nadepsaným usnesením rozhodl, že podle §72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel i nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. řádu, podle §71a tr. řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá a podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se nepřijímá písemný slib stěžovatele.
6. Krajský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení městského soudu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy vyložily a použily §67 písm. a) tr. řádu způsobem, který zakládá nepřijatelné ústavněprávní důsledky v podobě libovůle a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu zastávaného soudní praxí, jakož i zásad trestního práva a obecně sdílených zásad spravedlnosti. Odůvodnění soudů jsou podle stěžovatele povšechná, obecná, reflektující zcela nedostatečnou znalost spisového materiálu a nereagující na zevrubné a konkrétní argumenty obhajoby k okolnostem případu a jeho osobním poměrům, které vylučují (nebo alespoň významně zeslabují) důvodnost vazby dle §67 písm. a) tr. řádu, včetně její materiální podmínky.
8. Stěžovatel má za to, že napadaná rozhodnutí vykazují prvky zaujatosti a nectí princip presumpce neviny. Obecné soudy omezují jeho osobní svobodu na základě skutkových zjištění, která postrádají dostatečný stupeň jistoty (nejsou "mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost"), svá rozhodnutí staví na obecných úvahách, které nevyplývají z předložených důkazů a trestního spisu, a bez dalšího odkazují na závěry převzaté z předchozího vazebního řízení. Obecné soudy rovněž přehlížejí požadavek zdrženlivosti ve vazebních věcech a příkaz k maximální šetrnosti k právům obviněného, přičemž zákonné důvody pro omezení osobní svobody vykládají extenzivně, nikoliv v souladu s ústavně souladným restriktivním postupem. Soudy dle stěžovatele nezkoumají účelnost vazby a ani případné nahrazení vazby některým z dostupných zajišťovacích institutů, které na rozdíl od vazby nezasahují do práv obviněného tak výraznou mírou.
9. Stěžovatel namítá, že se soudy zpronevěřily závěrům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu, podle které samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující obviněného trestem odnětí svobody kolem osmi let nedovoluje rozhodnout o jeho vzetí do vazby či o ponechání ve vazbě bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem doprovázejícím každý posuzovaný případ.
10. Soudy vycházely z pouhých domněnek uvedených v úředním záznamu policejního orgánu ze dne 25. 2. 2019 sp. zn. NCOZ-9436-676/TČ-2016-417601, ze kterého se má podávat, že stěžovatel je připraven uprchnout do Švýcarské konfederace. Stěžovatel však již od počátku vazebního řízení opakovaně poukazuje na fakt, že úvahy obsažené v tomto úředním záznamu jsou nepřezkoumatelné (odkazují na nespecifikovanou operativně-pátrací činnost policejního orgánu), a především nepravdivé. Zejména ze způsobu argumentace krajského soudu popírajícího princip presumpce neviny vyplývá obava stěžovatele z jeho podjatosti. Stěžovateli přitom v rozporu se zásadou kontradiktornosti a rovnosti "zbraní" nebylo do dnešního dne umožněno nahlédnout do té části spisu, ze které se mají podávat skutková tvrzení obsažená v úředním záznamu. Namítá, že soudy na něj nepřípustně nahlížejí jako na již odsouzeného, který spáchal trestnou činnost a zároveň prostřednictvím této činnosti získal nemalé finanční prostředky, nyní ukryté pro potřeby spojené s útěkem.
11. Stěžovatel navrhoval současné užití všech institutů nahrazujících vazbu podle §73 tr. řádu (vyjma peněžité záruky, jelikož mu je zabaven veškerý majetek a v současnosti nedisponuje vlastními peněžními prostředky, jež by k tomuto účelu mohl použít), které však obecné soudy nepřijaly. Z jakého konkrétního důvodu nebylo možné dosáhnout účelu vazby těmito mírnějšími zajišťovacími prostředky, však již soudy neuvádějí, přičemž se omezují na jeho údajný vážný úmysl opustit území České republiky.
12. Stěžovatel zastává názor, že institut vazby je zneužíván k vyvíjení nátlaku na něj, jakož i na spoluobviněné. Stěžovatel poukazuje na své vztahy na území České republiky, ať už jde o jeho místo trvalého bydliště, ve kterém se vždy zdržoval, nutnost péče o své nemocné rodiče, existenci nezletilého syna, kterého má ve střídavé péči, či společný život s partnerkou, se kterou je zasnouben. Na tyto skutečnosti však soudy reagují pouze povšechnou a ryze spekulativní argumentací o rodinných vazbách a - navzdory přiložené zdravotní dokumentaci - odmítají zejména uznat potřebu péče o nemocné rodiče.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a)
Obecná východiska
14. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (čl. 7).
15. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. citovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
16. Vazbě, jako ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným nepříznivým dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
17. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázána jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].
18. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost zužujícího výkladu je obsažena již v samotném čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzký výklad slučitelný s cílem čl. 5 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
19. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné zjistit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně přijímaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Jestliže by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práv účastníka řízení na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).
IV. b)
Použití obecných východisek na posuzovanou věc
20. Ústavní soud na podkladě těchto východisek a po uvážení vznesených argumentů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
21. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nálezy ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), či ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) aj.].
22. I proces dokazování ve vazebních věcech se přitom řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jednou ze záruk její nezávislosti. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) či nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Podstatou zásady volného hodnocení důkazů z ústavněprávního hlediska je, že nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný soud na základě shodně provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.
23. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že v souvislosti s trestním řízením, probíhajícím po určitý čas, zdůrazňuje Ústavní soud tzv. doktrínu zesílených důvodů. Při prvním rozhodování o vazbě se však tato doktrína [podrobněji zejména nálezy ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545), ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247) nebo ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (N 178/82 SbNU 727)] zpravidla neuplatní. V duchu této doktríny je však úkolem orgánů činných v trestním řízení postupně objasňovat všechny vazebně relevantní skutečnosti.
24. Soudy v usneseních napadených nyní posuzovanou ústavní stížností ústavněprávně souladným způsobem určily, že existují relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které ospravedlňují toto pokračující odnětí svobody [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina v. Rusko, stížnost č. 54071/00, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. V posuzovaném případě proto, ani s ohledem na délku vazebního řízení, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.
25. Soudy konstatovaly, že dosavadní poznatky dostupné v trestním řízení nasvědčují tomu, že stěžovatel byl v podstatě nejdůležitějším článkem propracované trestné činnosti, která byla páchána dlouhodobě, vyšším počtem subjektů a s vysokými peněžními výnosy. S ohledem na tato podezření lze podle soudů v případě uznání stěžovatele vinným trestnými činy, pro které je trestně stíhán, uvažovat o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 10,5 až 16 let.
26. Soudy se zabývaly i stěžovatelovými rodinnými a osobními vazbami k území České republiky, přičemž není věcné opory pro závěr, že se dopustily svévole. Soudy stěžovateli vytkly, že neobjasnil, z jakých důvodů nelze zajistit pomoc jeho rodičům jinými příbuznými osobami. Dále udržitelně konstatovaly, že stěžovatelova třicetiletá dcera na něm není závislá, byť ji dle svého vyjádření finančně podporuje, a rovněž okolnost, že stěžovatel je otcem nezletilého syna, nevyvrací v daných souvislostech obavy předvídané v §67 písm. a) tr. řádu. Nic konkrétního stěžovatel neuvedl ani k uzavření manželství, které údajně plánuje.
27. Ke stěžovatelovým námitkám o odepření přístupu k úřednímu záznamu policejního orgánu, ze kterého se má podávat jeho plán uprchnout do zahraničí, lze konstatovat následující. Požadavek kontradiktornosti vazebního řízení je nutno uplatňovat v kontextu ostatních zásad trestního řízení, např. zásady vyhledávací, zásady hospodárnosti a zásady rychlosti řízení, proto může být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezen. V tomto smyslu může být obviněnému a jeho obhájci v souladu s §65 odst. 2 tr. řádu ze závažných důvodů odepřeno nahlížení do spisu. Zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je např. organizovaná kriminalita s mezinárodními prvky. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestně procesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení [srov. nález ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04 (N 80/33 SbNU 273)]. Ústavní stížností stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů byla založena na některých skutečnostech, které nejsou doložitelné a které obhajoba neměla možnost si jakkoliv ověřit, neboť jí nebylo umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu v předmětné věci. Stěžovatel však nedoceňuje, že krajský soud již tímto úředním záznamem neargumentoval a městský soud na něj nekladl zásadní důraz, přičemž se soustředil zejména k okolnostem vyšetřované trestné činnosti a odtud vyplývajícím rizikům zařaditelným pod §67 písm. a) tr. řádu.
28. Ke stěžovatelovým výhradám, že soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny, se sluší uvést, že Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 (N 15/80 SbNU 191) dospěl k závěru, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních. Především trestní soudci se tak musejí zdržet prohlášení, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, dokud o vině pravomocně nerozhodne příslušný soud. Existuje přitom zásadní rozdíl mezi vyjádřením, že určitá osoba je podezřelá ze spáchání trestného činu, a vyjádřením, že tento čin spáchala. Soudy musí ve svém rozhodování vycházet z toho, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních, tedy i v jiném řízení než v tom, v němž je příslušný trestný čin projednáván. I v těchto řízeních se musejí zdržet prohlášení, z nichž vyplývá, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, když o vině této osoby nebylo žádným soudem pravomocně rozhodnuto. Postup, který neodpovídá tomuto pravidlu, je neústavní pro rozpor s čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce neviny). Soudce, který ve svém rozhodnutí toto pravidlo nerespektuje, zpravidla bude v dalším rozhodování o osobě takto neprávem osočené považován za podjatého, a tudíž nebude nestranným soudcem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy se však těmto požadavkům nezpronevěřily a netvrdily ani, že má ukryté "nemalé finanční prostředky", využitelné pro úhradu nákladů souvisejících s útěkem. Argumentace obecných soudů tedy z ústavněprávních hledisek plně obstojí.
29. Není pochyb, že výše hrozícího trestu sama o sobě není dostatečná pro ponechání obviněného ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu v situaci, kdy vazba trvá již dlouhou dobu [srov. závěry nálezů ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517) a ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (N 178/82 SbNU 727)]; to ovšem není případ stěžovatele. Jak Ústavní soud uvedl v poukazovaných nálezech, riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu. Takovými důvody jsou v případě stěžovatele zmiňovaná mimořádná závažnost a škodlivost jednání, z něhož je obviněn, i jeho rozsah (včetně výše výnosů), dlouhodobost a relativní promyšlenost. Nelze proto úspěšně argumentovat ani postupným oslabováním tohoto vazebního důvodu plynutím času.
30. Soudy tudíž nepochybily ani v souvislosti s doktrínou tzv. zesílených důvodů, podle níž je při dlouhodobější vazbě trvání podezření podmínkou nutnou, nikoliv však postačující pro prodlužování vazby. Pro prodloužení vazby je třeba předložit další důvody, které pro něj svědčí [srov. např. nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545)], a to v době, kdy se o takovém prodloužení rozhoduje [nález ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247)]. Obecné soudy tak nesmí jen rekapitulovat závěry předchozího rozhodování o vazbě bez toho, aby zvážily, zda původní důvody pro vzetí do vazby neztratily časem na přesvědčivosti [nález ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 (N 170/74 SbNU 469)]. Současně je však třeba zaznamenat, že jsou-li přítomny stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, přičemž byla zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval; srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05.
31. Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce, že se soudy nevypořádaly s předloženým písemným slibem. Z odůvodnění napadených usnesení se podává, že se navrženým opatřením nahrazujícím vazbu zabývaly, avšak s ohledem na osobu stěžovatele, rozsah a povahu zvlášť závažné trestné činnosti, pro niž je stíhán, shledaly, že vazební stíhání nelze v současné době nahradit jinými instituty předpokládanými trestním řádem.
32. Uvedené představuje zároveň z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soudy shledaly vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným opatřením.
33. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které krajský soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat, odkazuje. Principy řádného procesu, uplatněné ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
34. Ústavní soud k tomu uzavírá, že všechny tyto závěry jsou řádně odůvodněny, nepůsobí a priori nelogicky či jinak neobhajitelně, a tedy je lze označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v konkrétních podmínkách důvod zakročit.
35. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K rozsahu, v jakém stěžovatel zpochybňuje věcné důvody napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že se městský soud a krajský soud nezpronevěřily žádné z ústavněprávních kautel, pročež je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
V.
Závěr
36. Jak bylo předznačeno, Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu