ECLI:CZ:US:2019:3.US.2982.19.1
sp. zn. III. ÚS 2982/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Heleny Nerglové, zastoupené JUDr. Ing. Karin Luftmanovou, advokátkou, sídlem Dušní 907/10, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019 č. j. 33 Cdo 1775/2019-300, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2018 č. j. 33 Cdo 1201/2017-225 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2018 č. j. 72 Co 293,294/2016-266, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, insolvenčního správce dlužníka Andrey Malárové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svého základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložených kopií napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jakož i z rozsudku městského soudu ze dne 26. 10. 2016 č. j. 72 Co 293,294/2016-188, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovatelce (v původním řízení žalované) byl vedlejší účastnicí řízení (v původním řízení žalobkyní) uplatněn před Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") nárok na zaplacení 272 362 Kč oproti vydání vodícího psa z důvodu povinnosti vrátit si plnění ze zrušené smlouvy (po odstoupení od smlouvy z důvodu vad). Obvodním soudem bylo žalobě nejdříve vyhověno a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 272 362 Kč proti vydání vodícího psa - feny bez průkazu původu, křížence retrievera a australského ovčáka jménem Magiee He+Pa, nar. 9. 11. 2010, a nahradit náklady řízení.
3. K odvolání stěžovatelky byl rozsudek obvodního soudu ze dne 21. 4. 2016 č. j. 28C 54/2014-147 změněn rozsudkem městského soudu ze dne 26. 10. 2016 č. j. 72 Co 293, 294/2016-188 tak, že žalobu městský soud v celém rozsahu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K dovolání vedlejší účastnice řízení byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018 č. j. 33 Cdo 1201/2017-225 rozsudek městského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání.
4. Městský soud po vrácení věci, vázán právním názorem Nejvyššího soudu stran posouzení délky prekluzivní lhůty k uplatnění (vytknutí) vad podle §599 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb. (dále jen "obč. zák."), rozsudkem ze dne 20. 12. 2018 č. j. 72 Co 293,294/2016-266 potvrdil výše uvedený rozsudek obvodního soudu a současně zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
5. Stěžovatelka jako další procesní prostředek obrany využila dovolání, které ale bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019 č. j. 33 Cdo 1775/2019-300 odmítnuto pro nepřípustnost, když dle závěrů dovolacího soudu stěžovatelka v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. K porušení práv stěžovatelky mělo podle jejích tvrzení dojít rozhodováním soudů o nárocích vedlejší účastnice z uplatněných vad vodícího psa, když stěžejní bylo posouzení délky lhůty pro prekluzi práva vytknout jeho vady. Stěžovatelka se neztotožňuje s posouzením vodícího psa pro účely uplatnění jeho vad jako (živé) věci, resp. kompenzační pomůcky, k níž je možno uplatnit vady v delší, a to šestiměsíční prekluzívní lhůtě. Dle stěžovatelky měl být uplatňovaný nárok vedlejší účastnice řízení posuzován jako uplatnění práva na vady zvířete, pro které platila kratší, šestitýdenní prekluzivní lhůta.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti právnímu posouzení vodícího psa jako věci, u níž by bylo možné vytknout vady nejpozději do šesti měsíců od jeho převzetí, přičemž upozorňuje, že za kompenzační pomůcku označuje vodícího psa jenom podzákonný právní předpis (vyhláška č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením), který nemůže mít za následek, aby se na něj "pohlíželo ze dvou odlišných zorných uhlů". Poukazuje též na skutečnost, že dovednosti vodícího psa nejsou získány jednou pro vždy, k jejich udržení je potřeba je aktivně používat a procvičovat, a proto nelze přisvědčit názoru Nejvyššího soudu, že dovednosti, které z něj činí vodícího psa, musí udržet po dobu šesti měsíců od jeho předání. Dle názoru stěžovatelky není možno na určité dovednosti pohlížet jako na věc. Současně zpochybňuje provedené znalecké dokazování a způsob, jakým se s námitkami vůči němu vypořádal odvolací soud.
8. V petitu ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí bez toho, že by se současně domáhala vyslovení porušení některého z jejích základních práv. V samotném obsahu ústavní stížnosti ale své podání v bodě III. odůvodňuje tím, že "napadenými rozhodnutími a především rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky č. j. Cdo 1201/2017-225 ze dne 25. ledna 2018 bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje právo každého na spravedlivý proces a možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel má rovněž za to, že napadená rozhodnutí porušují čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky postupem."
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Nepředstavuje další instanci v soustavě soudů, pročež do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutími soudů nastala v právní sféře stěžovatelky. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatelka brojí zejména proti právnímu názoru vyslovenému obecnými soudy o přípustnosti uplatnění vad vodícího psa v šestiměsíční lhůtě podle §599 odst. 1 obč. zák. Vyslovený právní názor soudů se však nejeví jako neústavní, nepřípustně postihující některé ze základních práv a svobod, případně pomíjející možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jako výraz zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu. Nejvyšší soud i městský soud dostatečně objasnily skutkový stav a srozumitelně vysvětlily, proč nároky z vad vodícího psa považují za včas uplatněné, když k vytknutí vad došlo v šestiměsíční prekluzivní lhůtě.
13. Stěžovatelka namítá porušení svého procesního základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či právními názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud rovněž předesílá, že případná existence vady v řízení před soudy sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu, toto je nezbytné posuzovat jako celek, a to především s ohledem na charakter vady a její potenciální vliv na výsledek řízení. V tomto kontextu nahlížel i na stěžovatelkou namítané zpochybňování provedení znaleckého dokazování, resp. odmítnutí jejich námitek proti znalci v nalézacím řízení.
14. Namítáno je rovněž porušení práv dle čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Tato ustanovení neuvádějí jednotlivá základní práva, ale stanovují základní pravidla uplatňování soudní moci. Samotný čl. 90 Ústavy subjektivní právo jednotlivce domáhat se ochrany základních práv a svobod nezakládá. Je zejména kompetenčním ustanovením zavazujícím zákonodárce, aby přijal takovou právní úpravu výkonu soudnictví, jež je s to efektivně ochranu právům jednotlivce poskytnout (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014). Základní právo jednotlivce na soudní ochranu je pak zaručeno v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Stejně tak principy rozhodování soudů stanovené v čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy se v rovině práv jednotlivce odráží v právu na soudní ochranu, které, jak již Ústavní soud výše uvedl, v řízení vedeném před soudy proti stěžovatelce porušeno nebylo.
15. Ústavní soud opět zdůrazňuje, že není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. V posuzované věci Ústavní soud považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho zásah. Žádnou jinou argumentaci, konkretizující namítaná porušení základních práv, než shora (sub II) uvedenou, stěžovatelka neuvádí, když další odůvodnění ústavní stížnosti je jen polemikou s právním názorem soudů k samotné podstatě sporu, tj. zda z hlediska použití §599 obč. zák. je vodící pes "pouze" zvířetem nebo (živou) věcí představující specifickou kompenzační pomůcku, jejíž vady je možné vytknout v šestiměsíční prekluzivní lhůtě.
16. Závěrem Ústavní soud připomíná, že přestože chápe stěžovatelkou vnímaný pocit nespravedlnosti dovozovaný z "rozdělení psa na dvě složky", tj. jeho posuzování jednak jako zvířete, a jednak jako kompenzační pomůcky, měla tato kritéria zřejmě význam i při určování ceny vodícího psa. Ta byla rovněž určena s ohledem na povahu psa jako kompenzační pomůcky pro nevidomé. Právě dovednosti zvířete, v důsledku kterých pes měl splňovat nároky kladené na takovouto kompenzační pomůcku, odůvodňovaly určení ceny odlišné (výrazně vyšší) od běžné ceny obdobného zvířete bez dovedností vodícího psa.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu