ECLI:CZ:US:2019:3.US.2990.19.1
sp. zn. III. ÚS 2990/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Helenou Mejvaldovou, advokátkou, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2019 č. j. 11 Co 98/2019-283, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a E. B., J. B. a nezletilé E. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") označený v záhlaví, neboť je názoru, že jím byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 26. 10. 2017 č. j. 42 Nc 46/2017-17 svěřil nezletilou vedlejší účastnici a vedlejšího účastníka (tehdy byl vedlejší účastník ještě nezletilý) do péče vedlejší účastnice, rozhodl o povinnosti stěžovatele přispívat na jejich výživu a o dlužném výživném. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 1. 2018 č. j. 100 Co 87/2017-163 změnil uvedený rozsudek tak, že výživné pro vedlejšího účastníka činí 10 000 Kč měsíčně a pro nezletilou vedlejší účastnici 9 000 Kč měsíčně.
3. Následně vedlejší účastnice podala návrh na zvýšení vyživovací povinnosti stěžovatele k jeho dětem, o němž zamítavě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 1. 2019 č. j. 20 P 80/2018-291. Obvodní soud dospěl k závěru, že od posledního rozhodnutí o výživném nedošlo k zásadní změně poměrů. Stěžovateli od té doby klesly příjmy, vedlejší účastnici naopak stouply, vedlejší účastník měl stále stejné náklady spojené se studiem na gymnáziu a nezletilé vedlejší účastnici mírně narostly výdaje, avšak její věk a stoupající náklady byly zohledněny již v posledním rozhodnutí krajského soudu o výživném.
4. K odvolání vedlejší účastnice uvedený rozsudek obvodního soudu změnil městský soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2019 č. j. 11 Co 98/2019-283 napadeným ústavní stížností tak, že výživné pro nezletilou vedlejší účastnici se od 1. 7. 2018 zvyšuje na částku 10 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2018 na částku 10 500 Kč měsíčně a od 1. 12. 2018 na částku 11 000 Kč měsíčně a výživné pro vedlejšího účastníka se zvyšuje od 1. 7. 2018 na částku 11 000 Kč a od 1. 12. 2018 na částku 11 500 Kč. Dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit nedoplatek na výživném ve výši 20 500 Kč pro nezletilou vedlejší účastnici a ve výši 15 500 Kč pro vedlejšího účastníka. Městský soud shledal, že došlo ke změně poměrů od poslední úpravy výživného. Stěžovatel již nehradil část výživného v částce 2 155 Kč pro každé ze svých dětí. Nezletilá vedlejší účastnice nastoupila na střední školu, což nemohlo být zohledněno při předchozím rozhodnutí o výživném, neboť šlo o skutečnost, jež nastala až po tomto rozhodnutí. Další změnu poměrů městský soud spatřoval v tom, že stěžovateli od 9. 11. 2018 ubyla vyživovací povinnost vůči nerozvedené manželce ve výši 3 000 Kč měsíčně. Nedošlo u něj k poklesu příjmů, neboť jeho daňovými přiznáními bylo prokázáno, že jeho základ daně činil v roce 2016 částku 1 200 199 Kč, v roce 2017 částku 1 292 671 Kč a v roce 2018 částku 1 227 801 Kč. Ani skutečnost, že stěžovatel byl v roce 2018 nemocen, se neodrazila na jeho příjmech. Nástup vedlejší účastnice (matky dětí) do zaměstnání neměl na vyživovací povinnost stěžovatele vliv. S ohledem na změnu poměrů městský soud rozhodl o zvýšení výživného pro každé z dětí o 1 000 Kč měsíčně. Pro nezletilou vedlejší účastnici dále výživné zvýšil o dalších 500 Kč od jejího nástupu na střední školu, k čemuž došlo dne 1. 9. 2018, a následně výživné zvýšil ještě o 500 Kč ode dne 1. 12. 2018, kdy stěžovateli ubyla vyživovací povinnost k nerozvedené manželce (dne 9. 11. 2018 bylo manželství stěžovatele a vedlejší účastnice rozvedeno). Pro vedlejšího účastníka z posledně zmíněného důvodu výživné zvýšil od 1. 12. 2018 rovněž o 500 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Dle stěžovatele městský soud kladl důraz jen na změnu poměrů u vedlejší účastnice a nezletilé vedlejší účastnice, změnu poměrů na jeho straně bagatelizoval a nijak přesvědčivě nezdůvodnil, proč jeho nemoc, věk a snížení příjmů nevedly ke snížení schopnosti hradit zvýšené výživné. Stěžovatel zmínil, že výdaje nezletilé vedlejší účastnice spojené se studiem na střední škole byly jednorázové (nákup batohu, učebnic a pracovního oděvu) a dosáhly celkové výše 5 800 Kč. Cestovné a výdaje za obědy nelze považovat za změnu poměrů, neboť jízdné je pro studenty minimální a obědy musely být hrazeny i dříve.
6. U vedlejší účastnice se od poslední úpravy výživného její příjem zvýšil o 10 000 Kč, neboť začala pracovat a pobírat hrubou mzdu ve výši minimálně 15 540 Kč měsíčně, s čímž se dle názoru stěžovatele městský soud nevypořádal. Městský soud vzal v úvahu, že se vedlejší účastnice přestěhovala ke své matce (babičce dětí) a přispívá jí částkou 6 000 Kč měsíčně na bydlení. Stěžovatel uvedl, že se mu odchodem vedlejší účastnice ze společné domácnosti nesnížily náklady na bydlení, stále hradí hypotéku, náklady na provoz domu i daň z nemovitých věcí. Městský soud se nezabýval tím, že před obvodním soudem vedlejší účastnice uváděla náklady na bydlení ve výši 4 000 Kč měsíčně, před městským soudem však tvrdila náklady ve výši 6 000 Kč. Nevypořádal se rovněž s tím, že ani jedno z dětí nemá o stěžovatele zájem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznesl proti rozsudku městského soudu dva okruhy námitek, jednak zpochybňuje některá skutková zjištění, jednak městskému soudu vytýká, že se nevypořádal s určitými tvrzeními a skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo.
10. K námitkám proti skutkovým zjištěním Ústavní soud konstatuje, že není jeho úkolem přehodnocovat hodnocení důkazů, k němuž dospěl obecný soud [nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 230/96 (N 27/7 SbNU 173); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. Do procesu utváření skutkových zjištění může Ústavní soud vstoupit v případě, kdy jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a jemu odpovídající skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 4178/18, bod 82.). Žádná taková pochybení Ústavní soud v napadeném rozsudku neshledal. Svůj závěr o tom, že výše stěžovatelových příjmů nedoznala v průběhu času výraznějších změn, městský soud náležitě objasnil. Porovnal totiž výši stěžovatelova základu daně z jeho daňových přiznání za roky 2016 (1 200 199 Kč), 2017 (1 292 671 Kč) a 2018 (1 227 801 Kč). Tím rovněž městský soud ozřejmil, že stěžovatelem tvrzená nemoc neměla vliv na jeho příjmy. Nejde proto o žádný exces při utváření skutkových zjištění. Ústavní soud rovněž není povolán revidovat skutkový závěr městského soudu, že se zahájením studia nezletilé vedlejší účastnice na střední škole se pojí nárůst potřeb nezletilé. Nic neústavního nelze spatřovat v náhledu, že zvýšení potřeb nezletilé v souvislosti se studiem na střední škole je dlouhodobá záležitost spojená s průběžným pořizováním školních pomůcek a hrazením dalších nákladů spojených se studiem s přihlédnutím k tomu, že ve zvýšené míře se tyto náklady projevují na počátku školního roku. Rovněž u zjištění městského soudu o výši nákladů vedlejší účastnice na bydlení ve výši 6 000 Kč nejde o exces. Zjištění o této částce městský soud čerpal z prohlášení matky vedlejší účastnice, u níž vedlejší účastnice pobývala.
11. Ke stěžovatelově námitce, že se městský soud nezabýval nástupem vedlejší účastnice do zaměstnání, Ústavní soud uvádí, že městský soud v bodě 9. svého rozsudku objasnil, že nešlo o skutečnost, která by měla vliv na jeho vyživovací povinnost k dětem. Takové vypořádání považuje Ústavní soud za dostatečné. Městský soud totiž rozhodoval o výživném pro stěžovatelovy děti, nikoli pro vedlejší účastnici. Dle §915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. V posuzované věci bylo zjištěno, že příjmy stěžovatele (otce) vysoce převyšují příjmy vedlejší účastnice (matky). Rozhodná tak byla v posuzované věci především životní úroveň stěžovatele, která byla určující pro určení výše výživného, a dále životní úroveň jeho dětí. Nic v rozporu s předpisy ústavního pořádku pak nelze spatřovat v tom, že se městský soud soustředil na hodnocení životní úrovně stěžovatele (včetně jeho příjmů) a životní úrovně jeho dětí včetně jejich odůvodněných potřeb.
12. Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv v tom, že městský soud při svém rozhodování nepřikládal váhu stěžovatelovu tvrzení o nezájmu jeho dětí o jeho osobu. I na rozhodování o výživném dopadá úprava v §2 odst. 3 občanského zákoníku, dle níž výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Korektiv dobrých mravů musí být při rozhodování o povinnosti rodiče vyživovat své nezletilé dítě zohledňován velmi citlivě s ohledem na dítě [Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§655-975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1040] a užití tohoto korektivu by mělo zůstat vyhrazeno pro zvlášť odůvodněné případy. Již obvodní soud popsal své zjištění ze zprávy opatrovníka (bod 6. jeho rozsudku), že nezletilá vedlejší účastnice má ke stěžovateli špatný vztah z důvodu jeho konfliktů s vedlejší účastnicí, které vygradovaly tím, že stěžovatel vedlejší účastnici bránil ve výjezdu z domu, vyndal baterii z auta, sundal z auta registrační značku, stěhoval nábytek apod. Z hlediska zachování stěžovatelových ústavně garantových práv popsané zjištění odůvodňuje postup městského soudu, který při určení výživného pro nezletilou vedlejší účastnici nepřikládal váhu stěžovatelovu tvrzení o jejím nezájmu o jeho osobu. Ústavní soud dodává, že dle zjištění obvodního soudu se rovněž vedlejší účastník společně s vedlejší účastnicí a nezletilou vedlejší účastnicí odstěhoval od otce pro jeho konflikty s vedlejší účastnicí. Ani u nezohlednění tvrzeného nezájmu u určení výživného pro vedlejšího účastníka proto Ústavního soud nespatřuje porušení stěžovatelových základních práv či svobod.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu