ECLI:CZ:US:2019:3.US.3032.19.1
sp. zn. III. ÚS 3032/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Renaty Müllerové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Suttnerem, advokátem, sídlem Střelničná 1861/8a, Praha 8 - Kobylisy, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2019 č. j. 55 Co 98/2019-100 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. ledna 2019 č. j. 5 C 317/2017-81, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 1. 2019 č. j. 5 C 317/2017-81 byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci částku 38 215 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Stěžovatelka vlastní bytovou jednotku v domě, jehož správu zajišťuje vedlejší účastník. S tím je spojena povinnost platit stanovené zálohy na služby a hradit případný nedoplatek z vyúčtování. Stěžovatelka neuhradila nedoplatek z vyúčtování služeb za rok 2015. Soud neměl pochybnosti o tom, že údaje o spotřebě, jež byly z vodoměru odečteny, odpovídají údajům uvedeným v protokolu o výměně vodoměru a následně ve vyúčtování. Soud vzal tak za prokázané, že spotřeba vody na předmětném vodoměru v bytové jednotce stěžovatelky v roce 2015 činila 463,449 m3 a stěžovatelce vznikl požadovaný nedoplatek. Byla zohledněna i skutečnost, že v bytě stěžovatelky bydleli nájemci a stěžovatelka tak ani nemohla mít představu, jak ti nakládali s vodou v kuchyni. Nebylo proto možno akceptovat její verzi v tom směru, že šlo o těžce uvěřitelnou spotřebu.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 5. 2019 č. j. 55 Co 98/2019-100 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat odebrání jiného množství vody, než jaké bylo uvedeno při výměně vodoměru a vzhledem ke všem dalším zjištěným skutečnostem lze považovat rozhodnutí obvodního soudu za věcně správné. U úvahy obvodního soudu o možných odchylkách při odečtech vodoměrů v bytech a na tzv. patním vodoměru považoval městský soud za nadbytečné, nicméně podle jeho názoru nezpůsobily věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a v důsledku toho byl vadně zjištěn skutkový stav. Stěžovatelka dále namítá, že právní závěry obecných soudů jsou v hrubém nepoměru s provedenými skutkovými zjištěními. Stěžovatelka poukazuje na to, že obvodní soud "zcela nekriticky" převzal tvrzení svědkyně Jitky Červeňákové, která uvedla, že rozdíl mezi spotřebou bytových vodoměrů a vodoměrem na patě domu je vždy cca 10 %, což zákon umožňuje. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, z čeho vyplývá povolená odchylka a jeho rozsudek je tak nepřezkoumatelný, porušuje princip právní jistoty a legitimního očekávání.
5. Stěžovatelka má též za to, že v právním vztahu s vedlejším účastníkem byla slabší stranou, mj. proto, že za vedlejšího účastníka jednala odborná společnost vykonávající správu společenství vlastníků jednotek, disponující odborným personálem. Její povinností bylo počínat si s odbornou péčí, tedy měla zachovat vodoměry až do doby, kdy uplyne zákonem stanovená lhůta k reklamaci vyúčtování. Soud nejenže neposkytl větší ochranu stěžovatelce jako slabší straně, ale dokonce poskytl větší ochranu straně, která disponovala odborným aparátem a postupovala tak, aby reklamace stěžovatelky nemohla být řádně vyřízena, tedy aby byla prokázána skutečná spotřeba vody.
6. Stěžovatelka dále namítá, že městský soud se nezabýval jejími námitkami a chybně a v rozporu se skutečností vyhodnotil jeden z důkazů, a to, že stěžovatelka při demontáži svým podpisem potvrdila, že zapsaná hodnota na protokolu o demontáži souhlasí se stavem uvedeným na vodoměru a že k tomu neměla žádné výhrady. Tím vzal městský soud za prokázané, že spotřebovanou vodu skutečně odebrala. Tímto vyhodnocením důkazu došlo k extrémnímu nesouladu skutkového zjištění soudu s významem protokolu, kdy stěžovatelka svým podpisem potvrdila, že souhlasí stav na vodoměru se zapsanou hodnotou v protokolu, nikoli, že vodu odebrala.
7. Stěžovatelka též namítá, že rozhodnutí soudů nejsou nedostatečně odůvodněna.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní stížnost představuje především polemiku stěžovatelky se skutkovými zjištěními soudů a následně i s jejich právními závěry.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
13. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
14. Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V posuzované nejde ani o takový případ.
15. Ústavní soud zjistil, že městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které představují její polemiku se skutkovými a právními závěry. Závěr městského soudu, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat odebrání jiného množství vody, než jak bylo uvedeno při výměně vodoměru, považuje Ústavní soud za ústavně souladný.
16. Ústavní soud konstatuje, že z hlediska obsahu a charakteru uplatněných námitek je posuzovaná ústavní stížnost pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního, a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
17. Ústavní soud uzavírá, že soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu