ECLI:CZ:US:2019:3.US.3079.17.1
sp. zn. III. ÚS 3079/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti ROKOSPOL a. s., sídlem Krakovská 1346/15, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Erikem Janíkem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 966/14, Břeclav, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. června 2017 č. j. 60 Co 159/2017-249, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a Františka Tomaníka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označeného soudního rozhodnutí, kterým měl být porušen čl. 1 odst. 1, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 5 C 611/2009 se podává, že vedlejší účastník podal dne 26. 11. 2009 žalobu, kterou se na stěžovatelce domáhal zaplacení částky 77 366 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla uzavřena dne 20. 8. 2008 smlouva o nájmu, jejímž předmětem byly v této smlouvě specifikované nebytové prostory, přičemž žalovaná částka představovala souhrn nezaplacených nájemných a ceny stěžovatelkou spotřebované elektrické energie.
3. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud"), poté co Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 1. 2016 č. j. 60 Co 454/2015-165 žalobě v rozsahu částky 52 785 Kč, tedy v rozsahu uplatněného nájemného, žalobě vyhověl, a ve zbývajícím rozsahu ohledně částky 24 571 Kč s příslušenstvím dřívější zamítavý rozsudek okresního soudu ze dne 21. 9. 2015 č. j. 5 C 611/2009-142 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 20. 2. 2017 č. j. 5 C 611/2009-208 žalobu vedlejšího účastníka (opět) v plném - zbývajícím - rozsahu zamítl.
4. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 24 571 Kč; ve zbývajícím rozsahu, týkajícím se žalovaného příslušenství, krajský soud zamítavý výrok rozsudku okresního soudu potvrdil.
5. Okresní soud žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastník neprokázal množství elektrické energie, jež měla stěžovatelka v rozhodném období spotřebovat, když podle jeho názoru pro vedlejšího účastníka příznivé svědectví svědka Jindřicha Doležela (zaměstnance vedlejšího účastníka) vyvrací svědectví svědka Václava Charváta (zaměstnance stěžovatelky). S tímto závěrem se však krajský soud neztotožnil, neboť jednak shledal výpověď Jindřicha Doležela věrohodnou, jednak konstatoval, že výpověď Václava Charváta obsah svědecké výpovědi Jindřicha Doležela nezpochybňuje. Současně krajský soud zdůraznil, že okresním soudem akcentovaná skutečnost, že stěžovatelka nebyla nikdy přizvána ke kontrole elektroměru, nemá žádný vliv na správné vyúčtování elektrické energie, neboť stěžovatelka měla k odpočtovému elektroměru, jenž byl v jejím vlastnictví, přístup a mohla si kdykoliv stav odpočtené elektrické energie zkontrolovat. Stěžovatelka tedy podle krajského soudu musela vědět, jaký byl počáteční stav elektroměru, přičemž nikdy nezpochybňovala provedené vyúčtování a účtované odpočty. Ze svědecké výpovědi Jindřicha Doležela ve spojení s jeho záznamem a vyúčtováním provedeným fakturami vedlejšího účastníka stěžovatelce proto podle krajského soudu jasně vyplývá, že žalovaný nárok je důvodný.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadený rozsudek je nesprávný, nezákonný a protiústavní. Krajský soud se totiž podle mínění stěžovatelky dopustil závažných procesních pochybení při dokazování, jež měla "fatální dopad pro správné zjištění skutkového stavu" dané věci. Stěžovatelka přitom krajskému soudu v prvé řadě vytýká, že zcela překvapivě označil od počátku mezi účastníky řízení spornou skutečnost, tedy otázku, kdo z účastníků byl vlastníkem předmětného elektroměru, "za nespornou", a navíc bez splnění zákonných důvodů provedl při veřejném zasedání důkaz výslechem vedlejšího účastníka, aniž by tento svůj postup jakkoli odůvodnil. Postup krajského soudu, jenž vedlejšímu účastníkovi umožnil, aby neunesení důkazního břemene v případě spotřebované energie "zhojil" opětovným tvrzením a předložením důkazů, považuje stěžovatelka za nepochopitelný a zmatečný. Podle názoru stěžovatelky tak krajský soud zatížil své rozhodnutí extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními; postup krajského soudu proto považuje stěžovatelka za "soudcovskou svévoli". V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že okresní soud v odůvodnění rozsudku ze dne 20. 2. 2017 správně uvedl, že v řízení rozporovala, že by nějaký podružný elektroměr byl vůbec někdy nainstalován. Není proto podle stěžovatelky jasné, z čeho krajský soud dovodil, že tato "skutečnost" je mezi účastníky řízení nesporná, navíc krajský soud podle stěžovatelky v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 3645/10 (N 189/63 SbNU 199) řádně neodůvodnil, proč dospěl k odlišnému závěru, než okresní soud. Stěžovatelka se proto domnívá, že se vedlejšímu účastníkovi nepodařilo v řízení prokázat počáteční stav elektroměru tak, jak vyplynulo z předchozího částečně kasačního rozhodnutí krajského soudu. Podle stěžovatelky tedy krajský soud postupoval v rozporu se závěry přijatými v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 386/12 (N 21/68 SbNU 265), neboť označil podle §120 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") za nesporné skutečnosti, jež naopak měly být v řízení teprve - vedlejším účastníkem - prokázány. Proces dokazování počátečního stavu elektroměru tak krajský soud podle názoru stěžovatelky nahradil svojí chybnou "úvahou", že musela vědět, jaký byl stav elektroměru v době jeho montáže. Krajský soud tak podle stěžovatelky porušil napadeným rozsudkem princip právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena dle §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
9. K posuzované ústavní stížnosti je třeba nejprve zdůraznit, že napadený rozsudek krajského soudu nemohl být podroben případnému přezkumu Nejvyššího soudu, neboť stěžovatelčino dovolání by bylo "pro bagatelnost" podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné. Za této situace, kdy stěžovatelkou rozporovaný rozsudek nemohl být přezkoumán dovolacím soudem, by stěžovatelkou tvrzená pochybení krajského soudu musela dosahovat roviny "zjevné svévole", aby byly splněny podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť by odporovalo základní procesní logice, pakliže by Ústavní soud mohl rušit rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu "běžné nezákonnosti" za situace, kdy tato možnost není svěřena Nejvyššímu soudu, a to právě z důvodu, že daný spor nepovažuje zákonodárce za dostatečně závažný proto, aby byly "vytěžovány" kapacity Nejvyššího soudu.
10. Prvky svévole, jež by odůvodňovaly (či ospravedlňovaly) kasační zásah do rozhodovací činnosti soudů, přitom Ústavní soud v napadeném rozsudku krajského soudu neshledal.
11. Klíčovou námitku stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje tvrzení, že krajský soud ve svém rozhodnutí označil za nespornou skutečnost, jež byla "od počátku mezi účastníky řízení spornou". V tomto ohledu však nelze stěžovatelce v úplnosti přisvědčit, neboť z vyžádaného soudního spisu jasně vyplývá, že otázka, který z účastníků řízení je vlastníkem předmětného elektroměru, převážnou část soudního řízení vůbec v jednotlivých procesních úkonech ani během jednání nerezonovala (srov. např. č. l. 75, 76, 106, 107; srov. též str. 5 rozsudku okresního soudu č. j. 5 C 611/2009-142), naopak bylo "nesporné", že stěžovatelka nechala v předmětných nebytových prostorech zhotovit mimo jiné novou elektroinstalaci (srov. např. její vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka na č. l. 157 a 158), přičemž v tomto stádiu řízení stěžovatelka vůbec nezpochybňovala existenci tohoto podružného elektroměru (srov. protokol o jednání před krajským soudem na č. l. 162); poprvé totiž stěžovatelka zpochybňuje samu existenci předmětného elektroměru (a tím pádem i své vlastnictví k němu) až v replice k vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 13. 4. 2016 (na č. l. 185), při jednání před okresním soudem dne 29. 6. 2016 nicméně právní zástupce stěžovatelky existenci tohoto elektroměru nerozporuje, přičemž současně konstatuje, že se nemůže vyjádřit k tvrzení vedlejšího účastníka (resp. svědka Doležela), že podružný elektroměr dodala skutečně stěžovatelka (viz č. l. 199 verte; srov. též vyjádření stěžovatelky k odvolání vedlejšího účastníka na č. l. 236). Podle názoru Ústavního soudu se proto nejeví být zřejmým, že od počátku řízení bylo mezi stranami sporné vlastnictví předmětného elektroměru.
12. Nadto vlastnictví předmětného elektroměru podle mínění Ústavního soudu není pro výsledek řízení jakkoli určující. Ratio decidendi napadeného rozsudku krajského soudu se totiž zjevně neodvíjí od závěru, že předmětný elektroměr byl ve vlastnictví stěžovatelky, nýbrž od závěru, že stěžovatelka měla podle provedených důkazů k tomuto elektroměru přístup, pročež mohla kdykoliv zpochybnit jí vystavované faktury, což však nikdy neučinila. Ústavněprávní nedostatky přitom neshledává Ústavní soud ani v závěru, že tyto skutečnosti - oproti postoji okresního soudu - vyplývají z provedených důkazů, zvláště pak z výpovědi Jindřicha Doležela (srov. č. l. 244), jejíž obsah v potřebné míře nezpochybňuje ani svědecká výpověď Václava Charváta (srov. č. l. 205 a 205 verte).
13. Namítá-li stěžovatelka, že v řízení před krajským soudem nebyly splněny podmínky pro účastnickou výpověď vedlejšího účastníka, postačí připomenout, že jeho účastnickou výpověď předtím provedl i okresní soud (viz č. l. 205 verte); zopakoval-li ji krajský soud, postupoval řádně a striktně podle zásady bezprostřednosti dokazování.
14. Jakkoli je tedy možno stěžovatelce přisvědčit v tom, že v řízení striktně vzato nikdy nevznikl procesní stav, na jehož základě by krajský soud mohl v případě vlastnictví předmětného elektroměru postupovat podle §120 odst. 3 o. s. ř., podle názoru Ústavního soudu nemohla mít tato skutečnost za následek porušení stěžovatelkou dovolávaných základních procesních práv, neboť rozhodnutí krajského soudu zjevně nezávisí na této "nesporné skutečnosti"; ze stejného důvodu pak nejsou přiléhavé ani shora uvedené nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že z ústavněprávních pozic neshledal žádné relevantní nedostatky na napadeném rozsudku krajského soudu, z jehož logicky konzistentního odůvodnění srozumitelně vyplývá, proč dospěl k závěru, že vedlejší účastník prokázal existenci žalovaného nároku; naopak za projev nepřípustného formalismu by mohlo být namístě považovat případný závěr, že provedené důkazy existenci takového nároku neprokazují, respektive přiznání žalované částky neodůvodňují.
16. Ústavní soud ze shora zaznamenaných důvodů konstatuje, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena výše uvedená ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, neboť je zjevné, že napadené soudní rozhodnutí nevybočuje z mezí ústavnosti; Ústavní soud tak dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu