ECLI:CZ:US:2019:3.US.330.19.1
sp. zn. III. ÚS 330/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. K., t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha - Pankrác a L. B., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupených JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2018 sp. zn. 6 Tdo 989/2018-78, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2017 sp. zn. 5 To 36/2015 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2014 sp. zn. 40 T 9/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze, P. Z., G. P. a D. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé byli (spolu s vedlejším účastníkem P. Z.) ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu. Stěžovatelům byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Poškození G. P. a D. P. byli se svým nárokem odkázáni na civilní řízení.
2. Odvolání stěžovatelů i státního zástupce byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 5 To 36/2015.
3. Na základě dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 6 Tdo 1772/2016, zrušil shora uvedené rozhodnutí vrchního soudu ze dne 14. 10. 2015 v té části výroku, kterou bylo zamítnuto odvolání státního zástupce, a to proti výrokům o trestech uložených stěžovatelům.
4. Vrchní soud tak o odvolání státního zástupce v části směřující proti výrokům o trestech opětovně rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, a to tak, že rozsudek městského soudu byl ve výrocích o trestech zrušen a bylo znovu rozhodnuto, že stěžovatelé byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s dozorem.
5. Dovolání stěžovatelů, v němž namítali nepřiměřenost uložených trestních sankcí a extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů Nejvyšší soud ústavní stížností napadaným usnesením ze dne 1. 11. 2018 odmítl.
II. Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále, že jim byl uložen trest, který je s ohledem na povahu a závažnost trestného jednání krutý a nelidský, čímž bylo porušen článek 7 odst. 2 Listiny.
7. Stěžovatelé dále popisují trestní jednání, za něž byli odsouzeni, tvrdí, že skutkové závěry nalézacího soudu jsou nesprávné a v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Zejména byla pominuta míra zavinění stěžovatelů, podle nichž nese hlavní míru zavinění poslední obviněný (vedlejší účastník P. Z.).
8. Dále namítají neprovedení některých navržených důkazů, přičemž soudy návrhy stěžovatelů zamítly bez patřičného zdůvodnění (či s obecným odkazem na rychlost a hospodárnost řízení), dále poukazují na nesprávné tendenční vyhodnocení písemných důkazů, či účelovou argumentaci nalézacího soudu.
9. Dále tvrdí, že uložený trest odnětí svobody v trvání pěti let je nezákonný a nepřiměřený. Vrchní soud dle stěžovatelů pochybil, když bez dalšího přejal argumentaci Nejvyššího soudu ze zrušovacího rozhodnutí 6 Tdo 1772/2016-43 ze dne 31. 1. 2017, aniž by znovu přezkoumal všechny okolnosti případu či poměry pachatelů. Stěžovatelé k tomu uvádějí, že uplatňování trestních sankcí musí být v souladu s požadavky humanismu a ekonomie trestní hrozby. Trestními sankcemi má být dosaženo odpovídajícího pozitivního účinku a musí odpovídat hlediskům spravedlnosti a přiměřenosti. Stěžovatelé zmiňují zásadní aktuální princip trestního práva, a to princip depenalizace, jakož i to, že trest odnětí svobody nutno chápat jako ultima ratio sankčního systému.
10. Uložené tresty dle stěžovatelů nenaplňují své účely. Podrobně je pak popsán zdravotní stav stěžovatele K., kterému je 72 let, přičemž stěžovatel tvrdí, že uloženým nepodmíněným trestem byla porušena zásada humanity sankcí, která zakazuje ukládání krutých, nelidských a nepřiměřených sankcí.
11. Stěžovatelé dále tvrdí, že došlo k nesprávné aplikaci §58 odst. 1 trestního zákoníku zakotvujícího institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody, jakož i to, že vrchní soud svým nedostatečným postupem bez zohlednění všech souvislostí uložil stěžovatelům takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
12. Stěžovatelé konečně postup vrchního soudu, který po zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu uložil stěžovatelům nepodmíněné tresty, považují za překvapivý a porušující princip dvojinstančnosti.
13. Nejvyšší soud pak podle stěžovatelů nijak nereflektoval dovolací argumenty stěžovatelů, čímž též porušil právo na spravedlivý proces.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu se zákonem o Ústavním soudu.
15. Ústavní stížnost je však zčásti nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
16. Konkrétně se Ústavní soud nemůže zabývat tou částí argumentace stěžovatelů, která se týká výroku o vině (hodnocení a provádění důkazů, nesprávnost závěrů soudů). Tuto argumentaci totiž stěžovatelé řádně neuplatnili před dovolacím soudem, neboť proti prvnímu rozhodnutí vrchního soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 5 To 36/2015, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, sami dovolání nepodali (srov. stanovisko Pl. ÚS-st. 38/14).
17. Stěžovatelé sice argumentaci směřující do výroku o vině uplatnili později, a to v dovolání směřujícímu proti v pořadí druhému rozhodnutí vrchního soudu ze dne 31. 5. 2017. Uvedené rozhodnutí vrchního soudu se však již nezabývalo otázkou viny stěžovatelů, ale již jen uloženým trestem, neboť o něm byl vrchní soud povinen opětovně rozhodnout po prvním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, které bylo vydáno na základě dovolání nejvyššího státního zástupce. Proto též Nejvyšší soud v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí odmítl dovolání stěžovatelů v části směřující proti výroku o vině jako nepřípustné. Bylo by v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti, aby se Ústavní soud zabýval tou částí argumentace stěžovatelů, která nebyla řádně uplatněna před obecnými soudy.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní stížnost je ve zbytku zjevně neopodstatněná.
19. Stěžovatelé vedle vad řízení zpochybňujících výrok o vině, napadají též uložený trest, konkrétně namítají nezákonnost, nepřiměřenost a krutost trestu.
20. Stěžovatelům byl uložen trest za trestný čin, u něhož je sazba trestu odnětí svobody stanovena v rozmezí od pěti do deseti let. Byl tak uložen v zákonných mezích ve smyslu čl. 39 Listiny, přičemž byl uložen na dolní hranici trestní sazby. Pokud stěžovatelé tvrdí, že zde byly dány podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 trestního zákoníku, je nutno uvést, že je v prvé řadě věcí obecných soudů, aby s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci a poměry pachatelů rozhodovaly jak o výši trestu, tak případném použití ustanovení o mimořádné snížení trestu. Své závěry musí dostatečně zdůvodnit a vyhnout se případné libovůli.
21. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech již konstantně uvádí, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
22. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2013). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
23. Jak již bylo shora uvedeno, ve vztahu k výroku o vině se Ústavní soud argumentací stěžovatelů nemůže zabývat. Pokud by však tvrzená pochybení soudů při zjišťování skutkového stavu mohla mít případně vliv i na výrok o trestu, uvádí Ústavní soud, že jakékoli pochybení soudů při zjišťování skutkového stavu neshledal.
24. Otázkou uloženého trestu se navíc dostatečně zabýval Nejvyšší soud v prvním rozhodnutí ze dne 31. 1. 2017 (body 16-24), přičemž vytknul vrchnímu soudu právě chybnou aplikaci §58 trestního zákoníku týkající se mimořádného snížení trestu. Vrchní soud vzal následně v napadeném rozhodnutí v potaz jak §39 (stanovení druhu a výměry trestu), tak zmíněný §58 trestního zákoníku a dále vyšel z kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, jehož právními závěry byl v dalším řízení vázán.
25. Ústavní soud nemůže po konfrontaci unesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017 a tam obsažené argumentace týkající se pochybení soudů při ukládání trestu stěžovatelům, jakož i následného postupu vrchního soudu ústícího do uložení nepodmíněných trestů odnětí svobody, konstatovat jakékoli pochybení.
26. Vrchní soud zdůvodnil, že ty okolnosti, které považoval původně za důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, nebyly shledány Nejvyšším soudem jako relevantní, přičemž dále jasně uvedl, že jiné okolnosti, které by mimořádné snížení trestu odnětí svobody mohly zdůvodnit, již neshledává. Uvedený postup nenese znaky jakékoli svévole, závěr soudu byl jasně a přehledně odůvodněn. Nebylo tím ani jakkoli zasaženo do práva na druhou instanci, neboť druhem a výší uloženého trestu se opakovaně zabýval jak vrchní soud, tak Nejvyšší soud.
27. Stejně tak nelze spatřovat jakékoli pochybnosti v právních názorech Nejvyššího soudu obsažených ve zrušovacím unesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, kterými Nejvyšší soud zavázal pro další řízení vrchní soud. Nelze přisvědčit stěžovatelům, že by se soudy otázkou uloženého trestu dostatečně nezabývaly. Z popsaného procesního vývoje případu je zřejmé, že opak je pravdou.
28. Stěžovatelům pak nelze přisvědčit ani v tom, že s ohledem na věk stěžovatele Krause, či jeho zdravotní stav, by bylo možno považovat uložený trest za krutý či nelidský a v důsledku protiústavní. Případné zdravotní problémy při výkonu trestu je možno řešit jinými předvídanými nástroji, o což ostatně stěžovatelé usilují (tvrzená žádost o odklad, resp. odpuštění výkonu trestu ze dne 30. 11. 2017).
29. Stejně tak nelze stěžovatelům přisvědčit, že by se jejich argumentací dostatečně nezabýval Nejvyšší soud. Nejvyšší soud se dostatečně zabýval napadeným výrokem o trestu, přičemž ve vztahu k výroku o vině shledal dovolání oprávněně nepřípustným, jak již bylo shora uvedeno.
30. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelům, že by napadená rozhodnutí porušila jejich ústavně zaručená práva.
31. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu