ECLI:CZ:US:2019:3.US.3363.17.1
sp. zn. III. ÚS 3363/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Chvojana, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 147/12, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2017 č. j. 23 Cdo 5190/2016-761, II. výroku bodům 2 a 3 a III. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2016 č. j. 6 Cmo 79/2015-652, ve znění usnesení ze dne 22. dubna 2016 č. j. 6 Cmo 79/2015-689, a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. října 2014 č. j. 41 Cm 29/2010-598, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a JUDr. Jiřího Hartmanna, správce konkurzní podstaty úpadce Voseček - VOS, s. r. o., sídlem Bratří Štefanů 499/79, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, sídlem Malé náměstí 124/15, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. jejich označených výroků, a to pro porušení čl. 90 a 96 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 10. 2014 č. j. 41 Cm 29/2010-598 zamítl návrh stěžovatele jako žalobce na doplnění protokolu o jednání soudu dne 17. 10. 2014 (výrok I.), dále rozhodl, že vedlejší účastník jako žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli 516 371 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žalobu v části o zaplacení 8 463 621 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 754 169 Kč (výrok IV.). Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal proti vedlejšímu účastníkovi vydání rozsudku, kterým by mu soud uložil povinnost zaplatit 8 979 992 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Vedlejší účastník podle stěžovatele svévolně od 28. 11. 2007 bez právního důvodu užíval nemovitosti stěžovatele. K jeho obohacení došlo výkony (užíváním a poskytnutím služeb), proto stěžovateli náleží obvyklá náhrada (užitek a nájemné).
3. Proti výrokům I., III. a IV. rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 10. 2. 2016 č. j. 6 Cmo 79/2015-652 ve znění opravného usnesení ze dne 22. 4. 2016 č. j. 6 Cmo 79/2015-689 odvolání stěžovatele proti I. výroku rozsudku krajského soudu podle §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl (výrok I.), když konstatoval, že proti němu není odvolání přípustné. Dále byl rozsudek krajského soudu ve III. výroku: 1) v rozsahu částky 50 743,29 Kč změněn tak, že vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 50 743,29 Kč s příslušenstvím; 2) v rozsahu částky 86 487,10 Kč byl z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti zrušen a věc byla vrácena v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení; 3) ve zbytku byl jako správný potvrzen (výrok II.), když se vrchní soud ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými krajským soudem, která provedl po dostatečném dokazování a která učinil ze shodných tvrzení účastníků řízení. Opravným usnesením bylo do II. výroku bodu 2) rozsudku krajského soudu doplněno, že se zrušuje též výrok IV. rozsudku krajského soudu. Stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 104 059,35 Kč (výrok III.).
4. Proti výroku II. bodům 2) a 3) a výroku III. rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017 č. j. 23 Cdo 5190/2016-761 podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání, Nejvyššímu soudu nepředložil. Vznik bezdůvodného obohacení užíváním nemovitosti bez právního důvodu i způsob určení jeho výše Nejvyšší soud řešil v řadě svých rozhodnutí a vrchní soud se od judikatury těmito rozhodnutími reprezentované neodchýlil. Dospěl totiž k závěru, že rozsah bezdůvodného obohacení, kterého se vedlejšímu účastníkovi (resp. konkurzní podstatě) užíváním nemovitosti bez právního důvodu dostalo na úkor stěžovatele, odpovídá v místě a čase obvyklé ceně nájmu. Nejvyšší soud uvedl, že přípustnost dovolání nezakládají ani výhrady vůči způsobu, jímž krajský soud hodnotil provedené důkazy a vůči skutkovým zjištěním, která z nich učinil. Dovolání není podle Nejvyššího soudu přípustné ani k řešení několika otázek souvisejících se "vztahem rezervovaného příkonu a vlastnictvím trafostanice", které stěžovatel formuloval ve vazbě na požadavek na zaplacení částky 384 000 Kč odpovídající poplatku za rezervovaný příkon. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že v souvislosti s nárokem, který stěžovatel označil jako požadavek vydat výnosy z nájmu, jež vedlejší účastník neoprávněně získal, stěžovatel polemizuje se skutkovými a právními závěry krajského soudu, aniž by však formuloval konkrétní otázku hmotného práva, pro jejímž řešení by bylo dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné. K namítané absenci poučení podle §118a o. s. ř. Nejvyšší soud odkázal na své usnesení ze dne 27. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 121/2003, v němž uvedl mimo jiné, že byla-li žaloba zamítnuta (jako v projednávané věci) nikoli proto, že by účastníci (žalobce) neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle §118a o. s. ř. Postup podle §118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §§118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Nejvyšší soud uzavřel, že vrchní soud se od závěrů vyjádřených v citované judikatuře svým rozhodnutím neodchýlil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vedlejší účastník neoprávněně zahrnul jeho majetek do konkursní podstaty a neumožnil mu tak výkon vlastnického práva k jeho majetku a tento majetek neoprávněně sám užíval a z tohoto užívání bral užitky, které stěžovateli nikdy nevydal. Stěžovatel namítá, že v řízení před krajským soudem bylo porušeno jeho právo na řádné poučení soudem podle §118a odst. 1 o. s. ř. Krajský soud dále neprovedl důkaz listinami navrženými stěžovatelem v jeho podání ze dne 19. 9. 2014, v odůvodnění rozsudku jsou naopak uvedeny důkazy, které nebyly soudem provedeny. Stěžovatel namítá, že z protokolů o jednání krajského soudu je zřejmé, že neseznámil účastníky řízení se svým předběžným právním názorem na projednávanou věc, což je v rozporu s §6 o. s. ř., podle kterého je soud povinen postupovat v řízení předvídatelně. Stěžovatel dále namítá, že vrchní soud zpřístupnil účastníkům svůj názor, že nárok není v žádné části promlčen a že vrchní soud vycházel ze závěrů znaleckého posudku, který byl zadán krajským soudem. Protokol o jednání neobsahuje údaj, že by vrchní soud zpřístupnil účastníkům svůj názor na jakoukoli jinou okolnost, než je okolnost týkající se promlčení. Vrchní soud nezpřístupnil stěžovateli svůj názor na otázku týkající se nároků uplatněných v žalobě pod písm. d) tj. částka 384 000 Kč s příslušenstvím a e) tj. částka 7 657 535 Kč (celková výše pohledávky) s příslušenstvím, což je podle stěžovatele významnější než nepromlčené pohledávky. V řízení před vrchním soudem tedy stěžovatel nebyl řádně poučen podle §118a o. s. ř. a §213b o. s. ř. Stěžovatel dále namítá nepředvídatelnost rozhodnutí ve věci nároků uplatněných v žalobě pod písm. d) a e). Stěžovatel považuje rozsudek vrchního soudu za neurčitý a nepřezkoumatelný, když např. z něj není zřejmé, zda se zrušení rozsudku krajského soudu vztahuje i na příslušenství částky 86 487,10 Kč (vrchní soud ruší rozsudek krajského soudu pouze ohledně této částky, nikoliv i ohledně úroků z prodlení uplatňovaných stěžovatelem spolu s touto částkou a od jakého data by měly být takové úroky přiznány, když v rozsudku krajského soudu jsou zamítány úroky od 24. 4. 2009 do zaplacení z částky 2 311 647 Kč a od 18. 9. 2010 do zaplacení z částky 6 151 974 Kč) a co vše zahrnuje formulace "Ve zbytku se potvrzuje" ve vztahu ke III. výroku rozsudku krajského soudu. Stěžovatel dále namítá, že z usnesení Nejvyššího soudu nelze zjistit, zda byla splněna podmínka pro odmítnutí dovolání podle §243c odst. 2 o. s. ř. a zda jde o jednomyslné rozhodnutí všech tří členů senátu. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud se měl věcně zabývat podaným dovoláním, neboť dovolání stěžovatele obsahovalo konkrétní údaje o tom, které otázky hmotného práva má za dosud Nejvyšším soudem nevyřešené. Stěžovatel dále namítá, že dovolání nemělo být projednáno senátem č. 23, neboť předmětná věc patřila do agendy senátu č. 28. Stěžovatel konečně namítá, že jeho věc nepatřila do působnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně. Krajský soud tedy nebyl věcně příslušný k projednání žaloby jako soud prvního stupně a vrchní soud nebyl příslušný k projednání odvolání stěžovatele.
6. Ústavní soud ze stěžovatelova dovolání zjistil, že stěžovatel v něm namítal, že napadený rozsudek neodpovídá předmětu žaloby, že soudy nesplnily svoji poučovací povinnost a nesdělily v průběhu řízení svůj názor na projednávanou věc, stěžovateli byla odejmuta možnost skutkově i právně tvrdit. Stěžovatel dále uplatnil námitky ohledně k posouzení jednotlivých nároků soudy, přičemž uplatnil především námitky skutkového charakteru. Stěžovatel dále namítal, že v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla otázka rezervovaného příkonu a vlastnictví trafostanice, práva vlastníka trafostanice, resp. lokální elektrizační soustavy na rezervovaný příkon v souvislosti s požadavkem na zaplacení částky 384 000 Kč dosud řešena. Stěžovatel dále odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a dále namítal, že napadené rozhodnutí vrchního soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. otázek, které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny. Stěžovatel dále uplatnil řadu námitek týkajících se vad řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci ve vztahu k II. výroku bodu 2 rozsudku vrchního soudu a III. výroku rozsudku krajského soudu co do částky 86 487,10 Kč, jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že tomu tak není.
8. Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
10. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, veřejně dostupná na internetu v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
11. V nyní posuzované věci vrchní soud II. výrokem bodem 2) svého rozsudku ze dne 10. 2. 2016 č. j. 6 Cmo 79/2015-652, ve znění opravného usnesení, rozsudek krajského soudu ve III. výroku v rozsahu částky 86 487,10 Kč zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. U krajského soudu tedy bude probíhat v uvedeném rozsahu další řízení, ve kterém bude mít stěžovatel možnost plně využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, event. i včetně ústavní stížnosti. Ústavní stížnost směřující proti II. výroku bodu 2) rozsudku vrchního soudu a proti III. výroku rozsudku krajského soudu co do částky 86 487,10 Kč je proto za dané procesní situace předčasná a tedy nepřípustná.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení u zbývající části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v této části přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení
13. Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření ostatních účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti.
14. Nejvyšší soud ve svém vyjádření mimo jiné uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu není znám důvod rozporu mezi informacemi o složení senátu č. 23 vyplývajícími ze systému InfoSoud, týkajícími se dovolacího řízení sp. zn. 23 Cdo 5190/2016, kdy senát měl být dle těchto informací složen z JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a informacemi vyplývajícími z rozvrhu práce Nejvyššího soudu na dobu od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, ve znění od 1. 11. 2016, dle nichž členové soudního oddělení č. 23 jsou JUDr. Kateřina Hornochová, JUDr. Zdeněk Des, JUDr. Pavel Horák, Ph.D. a JUDr. Monika Vacková. Od 1. 10. 2016 byla do senátu č. 23 přidělena JUDr. Monika Vacková jako soudce stážista, jak vyplývá z rozvrhu práce Nejvyššího soudu na dobu od 1. 1.2016 do 31. 12. 2016 ve znění od 1. 10. 2016, přičemž Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. působil v senátu č. 23 jako soudce stážista do 31. 8. 2016, jak je seznatelné z rozvrhu práce ve znění od 1. 8. 2016 a ve znění od 1. 9. 2016. Ke dni předložení věci Nejvyššímu soudu (tj. k 4. 11. 2016) tak Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. již nebyl členem senátu č. 23. O tom, že složení jednotlivých senátů je zjistitelné z rozvrhu práce Nejvyššího soudu dostupného na internetových stránkách www.nsoud.cz., byl stěžovatel informován. K námitce porušení práva stěžovatele na projednání věci zákonným soudcem, tj. že předmětná věc nepatří do agendy senátu č. 23, nýbrž do agendy senátu č. 28, jelikož v řízení byly projednávány nároky stěžovatele posouzené obecnými soudy jako nároky vyplývající z bezdůvodného obohacení a zásadní spornou hmotněprávní otázkou byla záležitost bezdůvodného obohacení, uvedl Nejvyšší soud následující. Rozvrh práce Nejvyššího soudu účinný ke dni předložení věci Nejvyššímu soudu (tj. k 4. 11. 2016) stanovil, že senát č. 23 rozhoduje mj. o dovoláních ve věcech sporů z obchodních závazkových vztahů, sporů z pojištění i v neobchodních vztazích a sporů ze smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče, začíná-li firma (název) prvního dovolatele na písmena A - M, nenáleží-li věc soudnímu oddělení č. 25, 29, 32 nebo 33. Senát č. 28 pak dle uvedeného rozvrhu práce rozhoduje mj. o dovoláních ve věcech sporů z restitucí včetně sporů o neplatnost uzavřených dohod a ve věcech bezdůvodného obohacení (kromě věcí obchodních) s výjimkou věcí, o nichž rozhoduje senát č. 21 [viz senát č. 21 písm. a) a h)]. Stěžovatel se v předmětném řízení domáhal po vedlejším účastníkovi vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že vedlejší účastník od 28. 11. 2007 neoprávněně obsazoval a užíval podstatnou část nemovitostí stěžovatele a že dodával elektřinu do nemovitostí třetích osob z transformátorové stanice stěžovatele. Vrchní soud v dovoláním napadeném rozhodnutí na základě zjištěného skutkového stavu konstatoval, že v předmětné věci jde o obchodně závazkový vztah. Uvedený závěr vrchního soudu o obchodněprávní podstatě vztahu stěžovatel v dovolání nezpochybnil, a Nejvyšší soud z něj proto vycházel. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dovodil, že jestliže ve věci rozhodoval senát č. 23, k porušení práva na projednání věci zákonným soudcem nedošlo.
15. Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že byl dodržen procesní postup v řízení v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a ve zbytku odkázal na odůvodnění napadené části rozsudku tohoto soudu
16. Vedlejší účastník ve svém vyjádření odkázal na argumentaci, kterou ve vyjádření k ústavní stížnosti předložil Nejvyšší soud. Vedlejší účastník nepřisvědčil argumentaci uváděné v ústavní stížnosti ve vztahu k procesnímu postupu obecných soudů. Z obsahu protokolů o jednání před obecnými soudy je podle něj zřejmé, že se účastníkům dostalo vždy náležitého poučení i o tom, zda je některé z tvrzení dostatečně podpořeno navrženými či provedenými důkazy a jaké lze za daného stavu očekávat rozhodnutí z hlediska jeho předvídatelnosti. Neobstojí ani námitka o prověrce jednomyslnosti hlasování senátu Nejvyššího soudu o dovolání, ani o tom, zda věc rozhodoval správně ten či onen senát Nejvyššího soudu. Otázka věcné příslušnosti je rovněž řešena v dané věci obecnými soudy shodně s posuzováním věcné příslušnosti v obdobných věcech a není zde důvodu spatřovat v jejich postupu zásah do Ústavou chráněného práva stěžovatele na zákonného soudce. Proto vedlejší účastník shodně se stanoviskem Nejvyššího soudu navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
17. Krajský soud se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
18. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
20. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v přípustné části ústavní stížnosti, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
21. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
22. Z obsahu poměrně rozsáhlé ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ní uplatnil námitky, které nebyly obsahem jeho odvolání proti rozsudku krajského soudu a tedy předmětem přezkumu vrchním soudem (zejména jde o námitky nesplnění poučovací povinnosti obecnými soudy, neprovedení navržených důkazů, neseznámení stěžovatele s předběžným právním názorem obecnými soudy, nepříslušnost krajského soudu k projednání stěžovatelovy žaloby a tím i nepříslušnost vrchního soudu). Stěžovatel tak tyto námitky nepřípustně uplatňuje až v řízení před Ústavním soudem a Ústavní soud se proto jimi nemohl zabývat. Námitku nesplnění poučovací povinnosti obecnými soudy stěžovatel uplatnil i ve svém dovolání a Nejvyšší soud se uvedenou námitkou ve svém rozhodnutí, jak výše uvedeno, zabýval a dostatečným způsobem se s ní vypořádal.
23. Stěžovatel dále brojí proti usnesení Nejvyššího soudu a namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil jeho dovolání a z důvodu odmítnutí pro jeho nepřípustnost se nezabýval jeho věcnou stránkou. Ústavní soud však shledal, že Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi v dovolání předestřenými námitkami stěžovatele. Po přezkoumání obsahu dovolání stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení posoudil přípustnost jeho dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Závěr Nejvyššího soudu, že dovolání v předmětné věci není přípustné, považuje Ústavní soud za ústavně souladný.
24. K námitce týkající se hlasování při rozhodování senátu Nejvyššího soudu Ústavní soud připomíná, že požadavek, aby kromě členů senátu a zapisovatele nebyl nikdo jiný poradě senátu přítomen, je stanoven zákonem (srov. §243b a §37 o. s. ř.), přičemž z žádného ustanovení Listiny ani Úmluvy neplyne, že požadavky spravedlivého procesu nezbytně vyžadují veřejnost senátního rozhodování (k §37 o. s. ř. viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2000 sp. zn. IV. ÚS 25/2000, usnesení ze dne 26. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1088/17).
25. Pokud jde o námitku stěžovatele, že o jeho dovolání rozhodoval jiný senát Nejvyššího soudu, než který měl v jeho věci rozhodovat, odkazuje Ústavní soud v podrobnostech na vyjádření tohoto soudu k ústavní stížnosti, v němž je tato námitka dostatečně vyvrácena.
26. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
27. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti II. výroku bodu 2) rozsudku vrchního soudu ze dne 10. 2. 2016 č. j. 6 Cmo 79/2015-652, ve znění jeho opravného usnesení, a proti III. výroku rozsudku krajského soudu ze dne 24. 10. 2014 č. j. 41 Cm 29/2010-598 v části, ve které bylo rozhodnuto o částce 86 487,10 Kč, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; ve zbývající části ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu