ECLI:CZ:US:2019:3.US.3544.18.1
sp. zn. III. ÚS 3544/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Pavlíny Prešinské, zastoupené JUDr. Martinem Krumichem, advokátem, sídlem Politických vězňů 427/19, Kolín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2018 č. j. 58 Co 292/2018-129, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. června 2018 č. j. 26 C 74/2016-121 a ze dne 3. května 2018 č. j. 26 C 74/2016-115 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. ledna 2018 č. j. 26 C 74/2016-99, a o návrhu s ní spojeném na zrušení položky 22 bodu 2 Sazebníku poplatků, přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 3 odst. 3, čl. odst. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud z důvodu neústavnosti zrušil položku 22 bod 2 Sazebníku poplatků, přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen "zákon o soudních poplatcích").
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 1. 2018 č. j. 26 C 74/2016-99 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 4 850 810 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala konstatování, že "návrhy na exekuce majetku žalobkyně podávané státem a soudem způsobují těžkou újmu žalobkyni a dále o konstatování způsobené těžké újmy žalobkyni v souvislosti se soudními procesy vedenými pod sp. zn. 12 C 59/2005, sp. zn. 18 C 86/2008 u Obvodního soudu pro Prahu 1 a rozsudky vydávanými v těchto hlavních soudních procesech jsou souběžně porušována základní ústavní práva a svobody jednoho účastníka soudního procesu, mimo jiné právo na vlastnictví, nelze považovat za ústavně konformní". Výrokem III. byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 300 Kč.
4. Proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Usnesením obvodního soudu ze dne 3. 5. 2018 č. j. 26 C 74/2016-115 byla stěžovatelka vyzvána, aby do 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek za podání odvolání, který činí podle položek 22, 1 a 4 Sazebníku poplatků 244 541 Kč. Stěžovatelka byla dále m.j. poučena, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno. Uvedené usnesení obsahovalo poučení, že proti němu není odvolání přípustné.
5. Proti uvedenému usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 8. 2018 č. j. 58 Co 292/2018-129 bylo podle §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odvolání stěžovatelky odmítnuto. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání proti usnesení, kterým byl účastník vyzván k zaplacení soudního poplatku, není přípustné [§202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
6. Usnesením obvodního soudu ze dne 25. 6. 2018 č. j. 26 C 74/2016-121 bylo odvolací řízení ve věci odvolání proti rozsudku obvodního soudu ze dne 23. 1. 2018 č. j. 26 C 74/2016-99 podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Uvedené usnesení obsahovalo poučení, že proti tomuto usnesení je možno podat odvolání do patnácti dnů od jeho doručení.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obvodní soud před vydáním rozsudku ze dne 23. 1. 2018 č. j. 26 C 74/2016-99 nerozhodl o její námitce podjatosti vůči soudkyni JUDr. Henzelové. Soud se dále v tomto řízení nezabýval námitkou stěžovatelky o porušení rovnosti stran před zákonem.
8. Stěžovatelka dále uvádí, že JUDr. Henzelová uvedla do protokolu z jednání ze dne 23. 1. 2018 nesprávné údaje, a to, že stěžovatelka souhlasí s projednáním a vynesením rozsudku bez její přítomnosti. Obvodní soud vydal dne 23. 1. 2018 rozsudek č. j. 26 C 74/2016-99 bez přítomnosti stěžovatelky. Stěžovatelce tak byla odňata možnost přístupu k obvodnímu soudu, neměla možnost vyjádřit se k prováděným důkazům či důkazy předkládat.
9. Stěžovatelka se domnívá, že obvodní soud v usnesení ze dne 3. 5. 2018 č. j. 26 C 74/2016-115, kterým jí uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 244 541 Kč, porušil princip legitimního očekávání. Stěžovatelka dne 23. 3. 2016 podala žalobu z důvodu odpovědnosti za nesprávný úřední postup a očekávala, že soudní poplatek bude stanoven dle zákona o soudních poplatcích platného k 23. 3. 2016, podle kterého se soudní poplatek za přístup k soudu prvního a druhého stupně za žalobu o odškodnění podanou v režimu zákona č. 82/1998 Sb. do 30. 9. 2017 nehradil. Požadavkem soudu uhradit soudní poplatek ve výši 244 541 Kč bylo stěžovatelce zabráněno v přístupu k městskému soudu, a tím i porušeno její právo na soudní ochranu. Stěžovatelka namítá, že v napadených usneseních schází jakákoliv argumentace, ve které by se soudy s jejími námitkami ve věci důvodnosti či nedůvodnosti hrazení soudních poplatků vypořádaly či samy zvážily podání návrhu na zrušení příslušných částí novelizovaného Sazebníku poplatků k Ústavnímu soudu pro rozpor s ústavně zaručenými právy. Obvodní soud ani nehodnotil, zda se novelizovaný Sazebník poplatků nedostal do rozporu s právem Evropské unie.
10. Stěžovatelka dále tvrdí, že obvodní soud a městský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 26 C 74/2016 porušily její právo na zákonného soudce, které je zaručeno čl. 38 odst. l Listiny, když obvodní soud vydal rozsudek, aniž by položil předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie a aniž by objasnil "proč se nebude řídit právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora a též neobjasnil, proč neposkytne odškodnění za ušlý zisk (za platovou a pracovní diskriminaci) za nesprávné použití a implementaci práva EU členským státem v kontextu volného pohybu osob, ačkoliv důkazy o porušení práva EU byly doloženy, konkrétní výpočet doplatku proveden na základě doložených listin a kritéria závažného porušení práva EU splněna".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že ve vztahu k usnesením obvodního soudu ze dne 25. 6. 2018 č. j. 26 C 74/2016-121 a ze dne 3. 5. 2018 č. j. 26 C 74/2016-115, jakož i rozsudku obvodního soudu ze dne 23. 1. 2018 č. j. 26 C 74/2016-99 tomu tak není.
12. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
13. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
14. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, veřejně dostupná na internetu na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
15. V předmětné věci usnesení obvodního soudu ze dne 25. 6. 2018 č. j. 26 C 74/2016-121, kterým bylo odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, obsahovalo poučení, že proti tomuto usnesení je možno podat odvolání. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka odvolání podala. Ústavní stížnost proti uvedenému usnesení obvodního soudu je proto nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
16. Ústavní stížnost proti rozsudku obvodního soudu ze dne 23. 1. 2018 č. j. 26 C 74/2016-99 je rovněž nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, když proti uvedenému rozsudku bylo přípustné odvolání, avšak jak bylo výše uvedeno, nezaplacením soudního poplatku stěžovatelka způsobila, že odvolací řízení muselo být zastaveno.
17. Pokud jde o usnesení obvodního soudu ze dne 3. 5. 2018 č. j. 26 C 74/2016-115, kterým soud stěžovatelku vyzval, aby do patnácti dnů od doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek za podání odvolání, Ústavní soud poukazuje na to, že ve své předchozí judikatuře se opakovaně zabýval přípustností ústavní stížnosti proti výzvě soudu k zaplacení soudního poplatku a svůj postoj k této otázce sjednotil stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl.ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859, č. 124/2013 Sb.), jímž dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti výzvě soudu k zaplacení soudního poplatku je nepřípustná, neboť tímto rozhodnutím jsou jen deklarována práva účastníka řízení a ten má ještě další možnosti, jak se bránit, podrobně popsané v uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu. Ústavní soud veden právním názorem svého pléna v posuzovaném případě posoudil stěžovatelčinu ústavní stížnost v části směřující proti uvedenému usnesení obvodního soudu jako nepřípustnou, pročež se již nezabýval zkoumáním dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí.
18. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení v části ústavní stížnosti směřující proti usnesení městského soudu ze dne 27. 8. 2018 č. j. 58 Co 292/2018-129 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona zákon o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti usnesení městského soudu je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
19. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
20. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu ze dne 27. 8. 2018 č. j. 58 Co 292/2018-129, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
21. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
22. Napadeným usnesením městského soudu bylo podle §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto odvolání stěžovatelky proti usnesení obvodního soudu ze dne 3. 5. 2018 č. j. 26 C 74/2016-115, neboť městský soud dospěl k závěru, že odvolání proti usnesení, kterým byl účastník vyzván k zaplacení soudního poplatku, není přípustné [§202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. O tom, že proti usnesení obvodního soudu, kterým byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku, není odvolání přípustné, byla stěžovatelka v tomto usnesení obvodním soudem poučena. Ústavní soud proto konstatuje, že městský soud postupoval v souladu s výše uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
23. Ústavní soud dodává, že podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. O výzvě ve smyslu tohoto ustanovení rozhoduje soud usnesením, v němž kromě jiného uvede částku ve výši poplatku, resp. jeho doplatku, kterou má poplatník zaplatit, dále mu určí lhůtu, do kdy tak má učinit, a poučí ho o tom, že v případě nezaplacení soud řízení zastaví. V části, ve které určuje výši poplatku, má usnesení povahu deklaratorního rozhodnutí. Nedochází jím totiž ke vzniku poplatkové povinnosti, nýbrž toliko k její individualizaci. Jako celek pak usnesení pouze upravuje vedení řízení, v důsledku čehož proti němu není přípustné odvolání [§202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 35/13).
24. Ústavní soud konstatuje, že postup městského soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci městského soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Městský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím městského soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
25. Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení městského soudu ze dne 27. 8. 2018 č. j. 58 Co 292/2018-129 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesením obvodního soudu ze dne 25. 6. 2018 č. j. 26 C 74/2016-121 a ze dne 3. 5. 2018 č. j. 26 C 74/2016-115, jakož i rozsudku obvodního soudu ze dne 23. 1. 2018 č. j. 26 C 74/2016-99, Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
26. Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení položky 22 bodu 2 Sazebníku poplatků. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání spolu s ní podaného návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351) či ze dne 24. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2162/13]. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho použití bylo v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhlo do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Návrh na zrušení položky 22 bodu 2 Sazebníku poplatků Ústavní soud proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu