ECLI:CZ:US:2019:3.US.373.18.1
sp. zn. III. ÚS 373/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha -Pankrác, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 13 To 163/2017-1514 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2017 č. j. 45 T 5/2012-1502, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovateli, pravomocně odsouzenému za zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, bylo napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") na základě §152 odst. 1 písm. b) a §155 odst. 1 trestního řádu uloženo, aby nahradil státu odměnu a hotové výdaje uhrazené státem ustanoveným obhájcům ve výši 79 271,60 Kč.
3. Stěžovatel usnesení městského soudu napadl stížností, o níž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl tak, že ji jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy pochybily, když nezajistily, aby byl dodržen zákonný postup podle §38 odst. 1 trestního řádu při ustanovení obhájce stěžovateli. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že mu nebylo umožněno si obhájce zvolit, nýbrž že mu byl obhájce vnucen. Stěžovateli opakovaně nebyla orgány činnými v trestním řízení poskytnuta lhůta ke zvolení obhájce a ani nebyl informován o tom, že mu byl obhájce ustanoven.
5. Stěžovatel se dále domnívá, že v rámci trestního řízení měl nárok na bezplatnou obhajobu podle §33 odst. 2 a 3 trestního řádu, kdy namítá, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly otázkou, zda splňuje podmínky pro uplatnění tohoto institutu. Stěžovatel v kontextu námitky uvedené pod bodem 4 taktéž dovozuje, že není povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené obhájci státem, když orgány činné v trestním řízení při zajišťování obhajoby stěžovatele postupovaly v rozporu se zákonnými ustanoveními, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 To 16/91.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Námitka nezákonnosti ustanovení obhájce, tedy krácení práva obhajoby v trestním řízení, byla již předmětem přezkumu obecných soudů v řízení o meritu věci, jakož i přezkumu v řízení před Ústavním soudem, v němž byl usnesením ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 3341/17 (veřejně dostupném na internetu v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz) tehdejší návrh byl odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud k nynější stěžovatelově věci odkazuje na závěry napadeného usnesení vrchního soudu, který se splněním zákonných podmínek bezplatné obhajoby podrobně zabýval. Vrchní soud zdůraznil, že pro přiznání bezplatné obhajoby je nutné, aby obviněný osvědčil svou nemajetnost, případně obecný soud může sám k závěru o nemajetnosti obviněného dojít na základě již shromážděných důkazů. K tomu je třeba podotknout, že rozhoduje-li soud o nároku podle §33 odst. 2 a 3 trestního řádu, neshromažďuje s ohledem na zásadu hospodárnosti trestního řízení ex offo důkazy osvědčující nemajetnost obviněného. Jakkoli je tedy nutno přisvědčit poukazu stěžovatele na to, že soud má při zjišťování nemajetnosti postupovat z úřední povinnosti, děje se tak jen do té míry, že soud z úřední povinnosti toliko přezkoumává, zda ze shromážděných důkazů lze dovodit nemajetnost obviněného. Jsou-li v soudním spise indicie vedoucí k závěru, že by obviněný mohl naplňovat podmínky dle §33 odst. 2 a 3 trestního řádu, vyzve soud obviněného k doložení těchto skutečností, což se stalo i v případě stěžovatele, který však na výzvy soudu nereagoval a důkazy osvědčující jeho nemajetnost nepředložil. Z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu vyplývá, že stěžovatel, byť byl opakovaně o možnosti vznesení návrhu k uplatnění bezplatné obhajoby poučen, tento návrh v průběhu řízení výslovně nevznesl. Toliko vágně poukazoval na svou insolventnost, kterou však spíše spojil s výhradou vůči svým obhájcům a zároveň tuto skutečnost důkazně nepodložil, byť k tomu byl řádně vyzván. Dle závěrů vrchního soudu tedy nedošlo k naplnění podmínek, jež stanoví §33 odst. 2 a 3 trestního řádu pro obhajobu bezplatnou či obhajobu za sníženou odměnu.
11. Stěžovatel argumentuje, že lze v jeho případě uplatnit závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 1991 sp. zn. 1 To 16/91, kde právní věta uvádí, že pokud byl v rozporu s ustanovením trestního řádu obviněnému ustanoven obhájce, aniž mu byla dána možnost si obhájce zvolit, není povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem. K této námitce Ústavní soud uvádí, že je též zjevně neopodstatněná, neboť je třeba náhradu nákladů řízení v projednávané věci posuzovat v souvislosti se skutečností, že stěžovatelovy námitky o případném krácení práv obhajoby byly - jak již shora uvedeno - podrobeny přezkumu před Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 3341/17. Za této situace tedy nelze závěry předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu na posuzovanou věc uplatnit, neboť se presumuje, že při ustanovování obhájců nedošlo k pochybení.
12. Lze tedy konstatovat, že z hlediska rozsahu provedeného dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo v postupu obecných soudů k žádným podstatným vadám, jež by měly za důsledek porušení základních práv stěžovatele, která není možno vykládat tak, že garantují úspěch v řízení či zaručují právo na rozhodnutí, které odpovídá stěžovatelovým představám.
13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu