ECLI:CZ:US:2019:3.US.3754.17.2
sp. zn. III. ÚS 3754/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti WAY MORAVA, s. r. o., Bohunická cesta 727/15, Moravany, zastoupené Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Moravské náměstí 629/4, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. října 2017 č. j. 8 Afs 87/2017-36 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. března 2017 č. j. 52 Af 54/2016-72, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Finančního úřadu pro Pardubický kraj, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, který měl spočívat v zahájení daňových kontrol týkajících se daně z přidané hodnoty u stěžovatelky; současně se stěžovatelka domáhala vyslovení zákazu provádět tyto kontroly. Nezákonnost postupu při daňové kontrole stěžovatelka spatřovala zejména v nesplnění zákonných podmínek pro uplatnění institutu dožádání, s čímž se však soud neztotožnil, když s odkazem na §7 a 17 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, konstatoval, že dožádání o provedení úkonů jiného správce daně je plně na úvaze místně příslušného správce daně.
3. Rozsudek krajského soudu stěžovatelka napadla kasační stížností, jež byla v záhlaví označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta jako nedůvodná. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu, přičemž i jeho odůvodnění vyhodnotil jako plně dostačující a přezkoumatelné a necítil potřebu s ním jakkoliv polemizovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. K porušení základních práv stěžovatelky mělo podle jejích tvrzení dojít v důsledku nesprávného výkladu a použití §17 daňového řádu správním orgánem při dožádání místně nepříslušného finančního úřadu k provedení daňové kontroly u stěžovatelky, jakož i při následné aprobaci tohoto postupu soudy v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Stěžovatelka je toho názoru, že místně příslušný finanční úřad se nevypořádal se zákonnými podmínkami, které by opravňovaly vykonat daňovou kontrolu dožádaným, místně nepříslušným finančním úřadem.
5. Stěžovatelka poukazuje na okolnosti uskutečnění daňové kontroly a absenci sdělení proč daňovou kontrolu nebyl schopen provést místně příslušný finanční úřad, příp. proč by toho byl schopen jen s obtížemi nebo vynaložením neúčelných nákladů, přičemž současně zdůrazňuje, že dle ní není rozhodné, "nakolik je pro dožádaného správce daně provedení určitého postupu (daňové kontroly) jednoduché, nýbrž nakolik je provedení tohoto postupu pro dožadujícího správce daně obtížné".
6. Kvůli nesplnění zákonných podmínek pro využití institutu dožádání byla podle stěžovatelky daňová kontrola provedena neoprávněně, čímž došlo k zásahu do jejího vlastnického práva.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že ani správní soudy se nevypořádaly dostatečně s vyřešením dle stěžovatelky stěžejní právní otázky - zda daňová kontrola byla místně nepříslušným finančním úřadem vykonávána neoprávněně a v rozporu s jejími ústavními právy, nebo zda daný postup místně nepříslušného finančního úřadu je aprobovatelný v rámci institutu dožádání podle §17 daňového řádu. Tím soudy porušily její právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému soudnictví, pročež do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by vydáním těchto rozhodnutí nastala v právní sféře stěžovatelky. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů Ústavnímu soudu nepřísluší. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - považuje být oprávněn posuzovat výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže v konkrétní věci extrémně vybočil z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
12. Stěžovatelka namítá porušení svého procesního základního práva podle čl. 36 Listiny. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je zpravidla vázáno na základní právo hmotné, v daném případě právo vlastnické zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavněprávní argumentace o zásahu do vlastnického práva stěžovatelky se opírá o čl. 11 odst. 5 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny. Namítáno je rovněž porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy. Ustanovení čl. 11 odst. 5 však podle názoru Ústavního soudu v dané věci porušeno nebylo, neboť není pochybnosti o tom, že zákonem je upravena jak daň z přidané hodnoty, tak i způsob jejího vyměření (doměření) a kontroly plnění povinností plátce daně, tj. kontrolní postupy správce daně (viz daňový řád). Stejně tak nemohl být porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť to, co je daňový subjekt povinen prokazovat, jakým způsobem a jak má správce daně při správě daní postupovat, stanoví rovněž zákon. Ústavní soud nezpochybňuje, že daňové právo procesní je součástí veřejného práva a uplatňují se v něm přísně principy vyjádřené v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, avšak stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích práv nespočívá v tom, že by správní orgány v daňovém řízení postupovaly způsobem neupraveným daňovým řádem (tj. např., že by uplatňovaly při výkonu veřejné moci institut, který vůbec není zákonem upraven), ale spornými, z pohledu stěžovatelky, jsou výlučně výklad a použití institutu dožádání, který je upraven daňovým řádem, tj. běžným zákonem.
13. Ústavní soud není povolán k výkladu či použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních věcí náležejí soudům. Právě Nejvyššímu správnímu soudu, na který se stěžovatelka obrátila s kasační stížností, přísluší výklad zákonů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i úprava podle §12 soudního řádu správního. V posuzované věci Ústavní soud považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho zásah. Vydáním napadených rozhodnutí nebyl porušen ani čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
14. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu