ECLI:CZ:US:2019:3.US.3867.16.1
sp. zn. III. ÚS 3867/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Jana Lukovského, advokáta, sídlem Svobodova 138/5, Praha 2 - Vyšehrad, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 7. října 2016 sp. zn. 4 KZV 11/2013 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality ze dne 1. srpna 2016 č. j. KRPT-41135-3313/TČ-2011-070081, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhuje zrušení výše označených rozhodnutí, kterým měl být porušen čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") byla stěžovateli, jako obhájci v trestním řízení, přiznána zkrácená odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 128 298 Kč.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajské státní zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství") zamítlo napadeným usnesením, když se ztotožnilo s názorem policejního orgánu, dle kterého je namístě určité zkrácení stěžovatelovy odměny. Na stěžovatelův případ je totiž podle krajského státního zastupitelství možno použít zkrácení odměny o 20 % podle §12a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Podle §151 odst. 6 trestního řádu se totiž §151 odst. 2 trestního řádu, upravující výpočet odměny ustanovenému obhájci podle advokátního tarifu, přiměřeně užije i na rozhodování o odměně obhájci, který byl zvolen na základě plné moci obviněným, jenž má nárok na bezplatnou obhajobu. Krajské státní zastupitelství proto potvrdilo správnost krácení stěžovatelovy odměny.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávnost použití uvedených ustanovení v případech, kdy je obviněnému přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, resp. obhajobu za sníženou odměnu. Napadená rozhodnutí představují podle mínění stěžovatele extrémní vybočení ze standardů právního výkladu a obsahují zjevné prvky svévole, v jejímž důsledku došlo ke zkrácení stěžovatelovy odměny zhruba o 16 100 Kč, což podle něj "představuje nemalou částku". Jelikož navíc stěžovatel považuje judikaturu v této oblasti za rozkolísanou, měl by Ústavní soud podle jeho názoru zasáhnout. Ustanovení §151 trestního řádu totiž neupravuje podle stěžovatele výši odměny obhájce v trestním řízení, tu upravuje pouze §12a odst. 1 advokátního tarifu. Snížení této odměny o 20 % se však podle stěžovatele v případech zvoleného obhájce neuplatní, neboť nejde o obhájce ustanoveného. Výčet situací pro snížení sazby je taxativní a nelze jej rozšiřovat pomocí analogie. Napadenými rozhodnutími proto orgány činné v trestním řízení podle stěžovatele nepřípustně nahradily činnost zákonodárce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel jako advokát nemusí být zastoupen jiným advokátem (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637). Jelikož stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), je včas podaná ústavní stížnost přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost. Tak je tomu z níže stručně uvedených důvodů rovněž v posuzované věci.
7. V napadených rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení byl proveden výklad §151 trestního řádu a §12a advokátního tarifu, který podle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska plně obstojí. Ke stejnému závěru ostatně dospěl Ústavní soud již v nálezu ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2301/16 (N 96/85 SbNU 611), který se dokonce týkal totožného trestního řízení. V tomto nálezu Ústavní soud výslovně uvedl, že v souvislosti s námitkou "směřující proti krácení odměny a náhrady hotových výdajů o 20 %, nezjistil, že by v interpretaci příslušných ustanovení trestního řádu a advokátního tarifu byl obsažen prvek svévole či že by orgány činné v trestním řízení extrémně vykročily z pravidel upravujících danou problematiku" (viz bod 23. odůvodnění nálezu). Tamní stěžovatel v ústavní stížnosti polemizoval s právními závěry policejního orgánu a stížnostního státního zastupitelství, které však v tehdy posuzované věci shledal Ústavní soud ústavně souladnými a uvedl k tomu, že §151 odst. 6 trestního řádu výslovně stanoví, že "pro určení výše odměny a náhrady hotových výdajů zvoleného obhájce se přiměřeně použijí jeho odstavce 2 až 5, které se týkají odměny a náhrady hotových výdajů obhájců ustanovených obviněnému. Odstavec 2 uvedeného ustanovení pak odkazuje na zvláštní předpis, jímž je advokátní tarif, jehož příslušná ustanovení byla případně aplikována.".
8. Ústavní soud tedy stěžejní právní otázku posuzované věci již vyřešil v řízení o ústavní stížnosti jiného stěžovatele, přičemž v dané věci neshledal žádný důvod se od citovaného závěru jakkoli odchýlit; k obdobnému závěru ostatně dospěl i v případě jiné stěžovatelovy ústavní stížnosti, odmítnuté usnesením ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 2454/16 (dostupným na internetu v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova základní práva; Ústavní soud tak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu