ECLI:CZ:US:2019:3.US.4134.18.1
sp. zn. III. ÚS 4134/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem Ph.D., advokátem, sídlem Bašty 416/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018 č. j. 6 Tdo 938/2018-48, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 1 T 42/2010, byla stěžovatelka a spoluobviněný K. S. uznáni vinnými ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §223 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Za tyto trestné činy byl podle §223 trestního zákona za použití §53 odst. 1 a 3 trestního zákona oběma uložen peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč a pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě jim byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
3. O odvolání stěžovatelky, spoluobviněného a Okresního státního zastupitelství v Opavě (dále jen "státní zastupitelství") bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. 4 To 144/2016, a to poté, co mu byla věc vrácena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017 sp. zn. 6 Tdo 110/2017 k novému projednání a rozhodnutí. Podle §258 odst. 1 písm. b) a d) trestního řádu byl rozsudek okresního soudu zrušen z podnětu státního zastupitelství v celé části týkající se stěžovatelky a z podnětu spoluobviněného v celé části jeho se týkající. S přihlédnutím k §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatelka byla uznána vinnou trestným činem neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 trestního zákona. Za uvedený trestný čin jí byl uložen podle §207 odst. 2 trestního zákona za použití §53 odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákona peněžitý trest ve výměře 250 000 Kč. Týmž rozsudkem soudu druhého stupně bylo rozhodnuto podle §226 písm. b) trestního řádu o zproštění spoluobviněného obžaloby a podle §256 trestního řádu o zamítnutí odvolání obviněné a odvolání státního zastupitelství v části týkající se spoluobviněného.
4. Trestná činnost, pro kterou byla odsouzena, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že na gynekologické ambulanci nemocnice jako službu konající lékařka závažným způsobem porušila §11 odst. 1 a §55 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, neboť poté, co byla pro celkovou slabost, teploty kolem 38°C a potíže s močením přivezena s manželem na vozíčku k vyšetření pacientka v šestinedělí, ošetřená již předchozího dne jiným lékařem, postupovala zcela v rozporu s příslušnými profesními povinnostmi, neboť aniž by provedla jakékoliv vyšetření, ihned pacientku, jejíž zdravotní stav se oproti předchozímu dni zhoršil, odeslala bez řádně vystavené žádanky k provedení urologického vyšetření v téže nemocnici a nesdělila jí, aby se po provedeném zákroku vrátila zpět, v důsledku čehož poškozená po vycévkovaní na urologickém oddělení nemocnici opustila, odjela do místa bydliště, kde téhož dne v důsledku generalizované poporodní infekce se syndromem streptokokového toxického šoku došlo k dalšímu zhoršení jejího zdravotního stavu, a přes přivolanou rychlou záchrannou službu a následně lékařem provedenou resuscitaci v sanitním vozidle zemřela.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018 č. j. 6 Tdo 938/2018-48 bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka upozorňuje, že původně byla obžalována pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona a rozsudkem okresního soudu uznána vinnou ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §223 trestního zákona. Krajský soud ji následně překvapivě uznal vinnou spácháním trestného činu neposkytnutí pomoci dle §207 odst. 2 trestního zákona, a to aniž by byla předem upozorněna na možnost změny právní kvalifikace. Podala proto dovolání, kterému dal dovolací soud za pravdu. Krajský soud následně stěžovatelku upozornil na možnost změny právní kvalifikace v rámci vyrozumění obhájce o konání veřejného zasedání o odvolání ze dne 5. 12. 2017 a uznal ji znovu vinnou stejným trestným činem.
7. Stěžovatelka namítá, že popsaným postupem nebylo předchozí procesní pochybení krajského soudu řádně zhojeno, když krajský soud neprováděl žádné další dokazování nad rámec dodatečného výslechu stěžovatelky; důkazní návrhy obhajoby byly zamítnuty. Nejvyšší soud pak toliko konstatoval, že jejich zamítnutí bylo dostatečně odůvodněno. Absenci doplnění dokazování však stěžovatelka při takto zásadní změně právní kvalifikace nepovažuje za akceptovatelnou.
8. Stěžovatelka dále upozorňuje, že trestní sankce je prostředkem ultima ratio (zásada subsidiarity trestní represe), kdy nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného předpisu. Míra škodlivosti jednání pachatele musí dosáhnout takové intenzity, aby byla relevantní z pohledu trestního práva. Stěžovatelka je přesvědčena, že její jednání trestněprávní význam nemá. S rodinou poškozené soucítí, nicméně má za to, že ke smrti poškozené došlo mimořádně nepříznivým zřetězením řady okolností, v nichž sice mohla hrát určitou roli pochybení těch, kteří se na její léčbě podíleli, nepředstavovala však klíčovou příčinu fatálního vývoje událostí.
9. Stěžovatelka je toho mínění, že postup odvolacího soudu mohl být do značné míry ovlivněn mediálním obrazem a emotivním kontextem celé věci, kdy by bylo obtížně společensky obhajitelné, aby po smrti poškozené jako matky novorozeného dítěte stěžovatelka opouštěla soud zproštěna obžaloby a bez uloženého trestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena dle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Namítá-li stěžovatelka neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 436/17, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz), že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti ani přímo netvrdí, že by soud nevyhovění důkazním návrhům neodůvodnil. Na místo toho argumentuje v tom směru, že ve věci mělo být vzhledem ke změně právní kvalifikace dokazování doplněno v každém případě. Takový paušální požadavek však vznášet nelze; nutnost provedení důkazů třeba vždy individuálně posoudit. Stěžovatelčina ústavní stížnost se přitom v této části nejeví být přesvědčivou již pro její obecnost. Stěžovatelka neuvádí žádný konkrétní důkaz, který měl být proveden, co jím mělo být zjištěno, a jak přesně ji jeho neprovedení mělo poškodit.
13. Ústavní soud nadto hodnotí jako přiléhavou i argumentaci, s jakou tuto námitku neshledal důvodnou Nejvyšší soud. Ten ve svém usnesení uvedl, že stěžovatelka i její obhájce byli před konáním veřejného zasedání (po vrácení věci Nejvyšším soudem k novému projednání a rozhodnutí) na možnou změnu právní kvalifikace jejího jednání řádně a včas upozorněni (což ostatně stěžovatelka v podaném dovolání ani nerozporovala), takže již z tohoto důvodu nelze hovořit o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud ji shledal vinnou trestným činem podle §207 odst. 2 trestního zákona. K takovému závěru přitom nutno dospět tím spíše, že stěžovatelce byla v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem dána dostatečná možnost se k případné změně právní kvalifikace vyjádřit, a to navíc i při jejím znovu prováděném výslechu. Pokud pak soud druhého stupně dalším důkazním návrhům obhajoby nevyhověl a takový postup ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil, přičemž logice daného odůvodnění nelze ničeho vytknout (viz str. 23 rozsudku krajského soudu), nemůže jít ani o vadu tzv. opomenutých důkazů. Jak Nejvyšší soud vysvětlil, stěžovatelka ani ve svém (již druhém) dovolání neuváděla žádné okolnosti, jež by měly zpochybňovat závěr o úmyslné formě jejího zavinění podle §207 odst. 2 trestního zákona, popř. jak by opakované provedení jí navrhovaných důkazů mohlo ovlivnit daný závěr o její subjektivní stránce. Nejvyšší soud též upozornil, že Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti neshledal porušení práv na účinnou procesní obranu z důvodu neupozornění na možnou změnu právní kvalifikace, když shledal, že tehdejší stěžovatelka před soudem prvního stupně směřovala svou obhajobu i ke skutečnostem významným pro novou právní kvalifikaci, přičemž ani v ústavní stížnosti neuvedla, co jiného by v řízení před nalézacím soudem uplatnila, pokud by na překvalifikaci skutku byla včas upozorněna (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1303/12).
14. Trestní právo musí být chápáno jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány jen tehdy, kdy užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné. Na nutnost užití prostředků trestního práva lze přitom usuzovat dle intenzity ohrožení či poruchy chráněných objektů (srov. Kratochvíl, Vladimír a kol.: Trestní právo hmotné - obecná část, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, str. 16). Za situace, kdy došlo k poruše takové intenzity, jakým bylo úmrtí pacientky, se nicméně poukaz na tento princip nejeví být přesvědčivým, a to byť třebas jednání stěžovatelky bylo do určité míry pouze součástí řetězce jiných událostí.
15. Stěžovatelčinou úvahou, že výsledek trestního řízení byl ovlivněn mediálním obrazem a emotivností případu, se Ústavní soud blíže nezabýval, neboť jde o spekulace nemající charakter konkrétní ústavněprávní argumentace.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu