ECLI:CZ:US:2019:3.US.4196.18.1
sp. zn. III. ÚS 4196/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Paska, zastoupeného JUDr. Miroslavem Valou, advokátem, sídlem Jesenická 1757/5, Bruntál, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2017 č. j. 5 Cmo 263/2016-409, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení svých základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 3. 2016 č. j. 41 Cm 73/2012-355 vyhověl žalobě stěžovatele a rozhodl, že usnesení shromáždění vedlejšího účastníka, konaného dne 6. 5. 2008, je neplatné a zavázal vedlejšího účastníka zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 38 120,80 Kč. Krajský soud po doplnění dokazování provedeném s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru vyslovenému v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 č. j. 26 Cdo 5363/2014-289 odůvodnil své rozhodnutí tím, že vlastníci jednotek s podílem 1158/10000 byli na předmětném shromáždění zastoupeni zmocněnci na základě plné moci, což má s ohledem na absenci výslovného připuštění zastoupení vlastníků jednotek na shromáždění vlastníků ve stanovách vedlejšího účastníka za následek, že k hlasům vlastníků jednotek s tímto podílem nemohlo být přihlédnuto. V důsledku uvedeného nebylo dodrženo kvalifikované kvorum (75 %) pro přijetí napadeného rozhodnutí.
3. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") byl k odvolání stěžovatele rozsudek krajského soudu změněn tak, že neplatnost žalobou napadeného usnesení vedlejšího účastníka se nevyslovuje s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vrchní soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že skutková zjištění krajského soudu jsou správná, přičemž krajský soud použil na zjištěný skutkový stav správné hmotné právo [zejména §11 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů]. K změně rozhodnutí krajského soudu pak vrchní soud přistoupil z důvodu uplatnění zásady proporcionality.
4. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 č. j. 26 Cdo 5672/2017-293 odmítnuto s odůvodněním, že není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, ve znění do 29. 9. 2017, neboť zpochybňoval-li stěžovatel právní posouzení věci vrchním soudem i prostřednictvím skutkových námitek, že vedlejší účastník nepředložil žádný důkaz o tom, že mu byla doručena pozvánka na shromáždění, pak v tomto směru uplatnil nepřípustný dovolací důvod. Podle Nejvyššího soudu vzal vrchní soud v úvahu všechny právně významné a provedenými důkazy prokázané okolnosti, zhodnotil je ve vzájemných souvislostech, jeho závěry z nich nevybočují a nejsou nepřiměřené.
II.
Argumentace stěžovatele
5. K porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy mělo podle jeho tvrzení dojít v důsledku nerespektování smyslu a účelu zákona o vlastnictví bytů, jednostranného a v rozporu s rozhodovací praxí soudů přijatého výkladu o povinnostech výboru vedlejšího účastníka při svolávání shromáždění, porušení práva stěžovatele na stejné posouzení věci jako v jiných podobných případech, nesprávně použitou a nezdůvodněnou zásadou proporcionality a vynesením překvapivého rozsudku vrchního soudu.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vrchní soud provedl důkazy v naprostém rozporu s rozhodovací praxí vyplývající z §132 občanského soudního řádu, když se dostatečně nezabýval jeho tvrzením, že na shromáždění spoluvlastníků nebyli řádně pozváni ani další spoluvlastníci, kteří měli mnohem výraznější spoluvlastnický podíl na domě, než stěžovatel.
7. Stěžovatel poukazuje dále na skutečnost, že vrchní soud uplatnil princip proporcionality v daném případě nedůvodně, když ten jím nebyl jakkoliv konkretizován a zejména jasně a srozumitelně nevyložil, jakým způsobem test proporcionality provedl.
8. Konečně stěžovatel uvádí, že rozsudek vrchního soudu obsahuje zcela nečekaný a překvapivý výrok, když o požadavku stěžovatele rozhodl tak, že se mu sice nevyhovuje, avšak jeho žalobu nezamítl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§72 odst. 4 a §75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a mimořádný opravný prostředek byl orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, přičemž ústavní stížnost byla podána proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutím vrchního soudu nastala v právní sféře stěžovatele. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně dovozuje, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití v konkrétních případech přináleží obecným soudům. Jestliže postup obecných soudů v civilním řízení nevybočil z rámce stanoveného příslušným procesním předpisem (což se dle názoru Ústavního soudu zjevně nestalo) a jeho rozhodnutí je přezkoumatelně a přesvědčivě odůvodněno, není možno dovodit závěr o nespravedlivě vedeném procesu.
13. Namítá-li stěžovatel, že vrchní soud v napadeném rozhodnutí excesivně vybočil ze zásad pro hodnocení důkazů stanovených v §132 občanského soudního řádu, Ústavní soud se s tímto názorem stěžovatele nemůže jakkoliv ztotožnit. Naopak má za to, že vrchní soud, potažmo krajský soud, s jehož skutkovými závěry a hodnocením důkazů se vrchní soud ztotožnil, své závěry dovodily z pečlivě zjištěného skutkového stavu a své právní hodnocení věci přesvědčivým způsobem odůvodnily, a to vůči všem námitkám stěžovatele. Jejich postup při zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů i vyvození právních závěrů přitom nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02, N 127/28 SbNU 95), to ani v případě námitek stěžovatele týkajících se vadného, resp. protiprávního svolání shromáždění vlastníků jednotek. Ústavní soud zde nad rámec uvedeného dále zdůrazňuje, že námitky stěžovatele týkající se protiprávního svolání shromáždění nejsou bez dalšího způsobilé zasáhnout do ústavním pořádkem zakotvených práv stěžovatele, neboť obecné soudy dospěly k závěru, že napadené usnesení shromáždění vlastníků (byť z jiného důvodu) je neplatné. V tomto směru lze odkázat na závěr Nejvyššího soudu obsažený v usnesení ze dne 25. 9. 2018 č. j. 26 Cdo 5672/2017-293, dle kterého právní názor o neplatnosti uvedeného usnesení prospívá stěžovateli, přičemž v tomto směru je nerozhodný důvod neplatnosti.
14. Za stěžejní tak Ústavní soud považuje námitku stěžovatele o rozporu uplatnění zásady proporcionality s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012 č. j. 29 Cdo 3399/2010 a tvrzenou absenci odůvodnění postupu vrchního soudu při použití této zásady. Ani zde však Ústavní soud neshledává pochybení obecných soudů při výkladu jednotlivých právních norem upravujících možnost vyslovit neplatnost usnesení shromáždění vlastníků jednotek v řízení o žalobě podle §11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů.
15. Uplatnění zásady proporcionality na tyto případy tak, jak je formuloval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23. 5. 2012 č. j. 29 Cdo 3399/2010, tedy nutnost zvažovat, zda porušením právních předpisů či stanov došlo s ohledem na okolnosti případu k natolik závažnému zásahu do práv vlastníků jednotek či společenství samotného, že odůvodňuje vyslovení neplatnosti napadeného usnesení, přitom považuje Ústavní soud za zcela konformní s ústavním pořádkem. Vrchní soud pak v těchto mezích postupoval, když v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně přesvědčivě uvedl, jakými důvody byl při uplatnění zásady přiměřenosti veden. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s výše vytýčenými principy a nevyžaduje zásah Ústavního soudu.
16. Ústavní soud doplňuje, že výrok napadeného rozhodnutí vrchního soudu není překvapivý, a to právě v kontextu povinnosti soudů zvažovat, zda s ohledem na zásadu proporcionality je možné i při závěru o porušení právních předpisů vyslovit neplatnost usnesení shromáždění vlastníků jednotek.
17. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Samotná skutečnost, že stěžovatel není spokojen s výsledkem civilního řízení, namítané porušení jeho práv nezakládá.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu