ECLI:CZ:US:2019:3.US.52.19.1
sp. zn. III. ÚS 52/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího S. (jedná se o pseudonym), t. č. Vazební věznice Břeclav, zastoupeného JUDr. Dominikem Okenicou, advokátem, sídlem Plucárna 3560/1, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018 č. j. 6 Tdo 850/2018-89, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2018 č. j. 6 To 3/2018-1384 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2017 č. j. 40 T 5/2017-1120, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 9. 10. 2017 č. j. 40 T 5/2017-1120 byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) shledán vinným zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1 a 2 písm. b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“). Za tento trestný čin byl odsouzen podle §175 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí dvou v rozsudku blíže specifikovaných mobilních telefonů.
3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) ze dne 15. 3. 2018 č. j. 6 To 3/2018-1384 bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto jako nedůvodné.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018 č. j. 6 Tdo 850/2018-89 bylo stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že spolu se spoluobžalovanými Janem A. a Josefem K. (jedná se o pseudonymy) poté, co stěžovatel na podzim roku 2016 získal od nezletilého Pavla B. (jedná se o pseudonym) informaci o tom, že v B. se pohybuje nezletilý chlapec, který rozdává cizím osobám vysoké částky v dolarových bankovkách, které bere bez vědomí svých rodičů v místě svého bydliště, kde má být uloženo dalších nejméně 40 000 USD, poskytl tuto informaci Josefu K., který ji koncem října 2016 předal Janu A. a jeho společníku Stanislavu J. Následně dne 2. 11. 2016 Jan A. a Josef K. za přítomnosti Petra M. (jedná se o pseudonym) navštívili Pavla B. v místě jeho bydliště, kde ho Jan A. pod záminkou, že nějaký chlapec rozdává peníze, které jsou jejich, vyzval, aby sdělil, kde a který chlapec peníze bere a rozdává, a přiměl ho, aby mu Pavel B. vydal částku nejméně 6 000 USD, kterou měl od tohoto chlapce získat. Dne 3. 11. 2016 Jan A. a Josef K. s Petrem M. opět navštívili Pavla B. a ten jim před základní školou ukázal nezletilého Tomáše S. (jedná se o pseudonym), jako toho chlapce, od něhož opakovaně získal americké dolary v hodnotě několika tisíců Kč, a když mu to obžalovaní nevěřili, označil Pavel B. nezletilého Ondřeje P. (jedná se o pseudonym), jako toho, kdo má bližší informace a má další finanční prostředky od Tomáše S. brzy získat; téhož dne odpoledne převezli Jan A. a Josef K. osobním automobilem Ondřeje P. a Pavla B. do baru ve V., kde je nutili, aby jim sdělili informace o uložení amerických dolarů, a to tak, že jim vyhrožovali že je zbijí a zabijí, že už neuvidí svoje rodiče a opakovaně je takto nutili, aby jim potřebné informace sdělili, případně aby vylákali Tomáše S. z domu a Jan A. dal oběma nezletilým ránu pěstí do obličeje a oba obžalovaní takto jednali minimálně v přítomnosti stěžovatele, který se do útoku vůči nezletilým aktivně zapojoval tak, že opakovaně naléhal na Pavla B., aby řekl pravdu a nevymýšlel si; následně se obžalovaní společně s Ondřejem P. a Pavlem B. přesunuli do bytu Josefa K., kde Jan A. a Josef K. v přítomnosti stěžovatele pokračovali v útocích na Ondřeje P. v době, kdy Pavel B. se svým strýcem Petrem M. z bytu odešli, a to tak, že mu opět Jan A. a Josef K. vyhrožovali, že ho pobodají, vyhodí ho z okna a zejména Josef K. mu vyhrožoval popálením, přičemž v ruce držel letlampu, jejíž funkčnost před Ondřejem P. demonstroval a nutil ho, aby se svlékl; posléze dal Jan A. pokyn Pavlu B., který se do bytu dostavil, aby jim ukázal rodinný dům, v němž bydlel Tomáš S. se svými rodiči a aby ho vylákal ven, a proto se Pavel B. za dohledu stěžovatele přemístil k tomuto domu a nejméně čtyřikrát zazvonil, byť bezvýsledně, na domovní zvonek; po návratu Pavla B. do bytu Josefa K. přišel Šimon K. (jedná se o pseudonym) a Jan A. mu vyhrožoval že ho „kopne do huby, pokud mu neřekne všechno, co ví o tom klukovi a o těch penězích“, tedy pohrůžkou násilí nutil Šimona K., aby mu poskytl potřebné informace, a to v přítomnosti Josefa K. a stěžovatele, a současně mu Jan A. dal za úkol, aby zjistil, kde jsou v domě manželů S. uloženy peníze, případně aby vylákal on Tomáše S. z domu a pod falešnou záminkou ho předal Janu A., což Šimon K. ze strachu slíbil, avšak od uložení tohoto úkolu upustil a žádné informace obžalovaným nepředal. Stěžovatel pak v noci ze 4. na 5. 11. 2016 zjišťoval možnosti přístupu do rodinného domu, v němž bydlel Tomáš S. se svými rodiči, a to tak, že neoprávněně vnikl na pozemek přilehlý k tomuto domu a prohledával přilehlé stavení. Takto stěžovatel a další obžalovaní jednali v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky ve výši nejméně 500 000 Kč, které měly být uloženy v tomto domě v amerických dolarech.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí, že měl záměr odcizit dané finanční prostředky, avšak pouze krádeží. Popírá, že by se podílel na vydírání a nátlaku na svědky. Z výpovědí spoluobžalovaných vyplynulo, že stěžovatele ani příliš neznali, jen se jim „připletl do cesty“, a tedy logicky neměli důvod jej do věci zapojovat. Důkazy provedené v řízení nepředstavují přímé důkazy proti stěžovateli, ani řetězec nepřímých důkazů.
7. Stěžovatel dále namítá, že jeho první výslech proběhl, ačkoliv byl pod vlivem návykových látek. Soudy prvého a druhého stupně vycházely z prvotní písemné zprávy Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno (dále jen „věznice“), ze které nevyplývalo ovlivnění stěžovatele návykovými látkami. Poté, co ve věci rozhodl soud odvolací, však stěžovatel písemně kontaktoval věznici, a ta mu zaslala lékařskou zprávu, ze které vyplývá, že stěžovatel následující den po vzetí do vazby, to jest dne 10. 11. 2016, byl podroben vstupní lékařské prohlídce s pozitivním výsledkem, kdy byla zjištěna přítomnost pervitinu a marihuany. Dále ze sdělení ředitele věznice ze dne 18. 4. 2018 vyplývá, že věznicí byly poskytnuty orgánům činným v trestním řízení nesprávné informace o ovlivnění stěžovatele návykovými látkami. Dovolací soud ovšem závažnost tohoto zjištění bagatelizoval.
8. Stěžovatel též upozorňuje, že na konci roku 2016 žádal vyšetřovatele a dozorujícího státního zástupce o zajištění důkazu – kamerového záznamu z baru ze dne 3. 11. 2016, což však zůstalo bez reakce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě jen při nejzávažnějších pochybeních představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Nutno konstatovat, že ve věci bylo provedeno standardní a poměrně rozsáhlé dokazování, jehož výsledky soudy v odůvodnění svých rozhodnutí rozebraly a své závěry odůvodnily. Tvrdí-li stěžovatel, že jeho odsouzení není důkazně podloženo, pak předkládá polemiku se závěry obecných soudů pohybující se toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů. Soudy se přitom věnovaly i stěžovatelově námitce, že při svém prvém výslechu byl pod vlivem návykových látek, když vysvětlily, že z existence určitého množství takovýchto látek v těle vypovídajících osob ještě nelze automaticky dovozovat, že by těmito látkami byla podávaná výpověď nějak reálně ovlivněna, přičemž charakter těchto výpovědí a další okolnosti svědčí naopak o tom, že tomu tak nebylo. Ze skutečnosti, že věc vyšetřující orgány nereflektovaly stěžovatelův návrh na zajištění určitého důkazu, pak rovněž nelze usuzovat na porušení jeho ústavně zaručených práv a základních svobod, když zákonná úprava jim ani takovou povinnost neukládá. To platí tím spíše, když ve věci ani nic nevzbuzuje pochybnosti o celkové dostatečnosti provedeného dokazování.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu