ECLI:CZ:US:2019:3.US.621.19.1
sp. zn. III. ÚS 621/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Emilem Maximiliánem Švorcem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 6 Tdo 963/2018-57, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017 č. j. 12 To 59/2017-2619 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 1 T 16/2017-2504, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 96 Ústavy a v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), ve kterém uvedený soud rozhodl o vině stěžovatele a jemu uloženém trestu částečně odsuzujícím a částečně zprošťujícím rozsudkem ze dne 3. 5. 2017 č. j. 1 T 16/2017-2504.
3. Následně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 10. 2017 č. j. 12 To 59/2017-2619 zrušil rozsudek krajského soudu v odsuzující části, a stěžovatel jím byl uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 a 4 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku, dále zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. a) a c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku, dále zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 a 4 písm. a) trestního zákoníku, a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči dat podle §230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
4. Za uvedené trestné činy a dále za sbíhající se provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 Tm 4/2016 ze dne 30. 3. 2016, a dále za provinění maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem okresního soudu sp. zn. 2 Tm 9/2016 ze dne 11. 5. 2016, byl odsouzen podle §234 odst. 4, §58 odst. 1 a §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání jednoho roku. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku okresního soudu sp. zn. 2 Tm 4/2016 ze dne 30. 3. 2016 a v rozsudku okresního soudu sp. zn. 2 Tm 9/2016 ze dne 11. 5. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
5. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo také rozhodnuto o náhradě škody, a to tak, že stěžovateli a spoluodsouzenému V. K. byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit jako náhradu škody poškozeným obchodním společnostem Česká spořitelna, a. s. částku 447 084 Kč a mBank S.A. částku 298 000 Kč; dále podle §228 odst. 1 trestního řádu byla uložena povinnost stěžovateli a odsouzeným P. B. a V. K. společně a nerozdílně zaplatit jako náhradu škody České spořitelně, a. s., částku 1 478 000 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená mBank S.A., odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byli poškození D. F., M. Š., K. H., V. H. a M. R. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 6 Tdo 963/2018-57 bylo odmítnuto stěžovatelem podané dovolání, a to jako zjevně neopodstatněné.
7. Předmětná trestná činnost spočívala v klamavých jednáních na internetu, pomocí kterých byly od uživatelů lákány hesla k internetovému bankovnictví a další údaje a následně užívány k neoprávněnému získání finančních prostředků.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel není za prvé spokojen s tím, že nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení veřejného zasedání vrchního soudu dne 20. 10. 2017, a to ačkoliv ji odůvodnil zdravotními důvody. Vrchní soud ji zamítl s tím, že povrchová zranění či pracovní neschopnost nebrání stěžovateli v jeho účasti, neboť nebylo prokázáno, že jsou vážnými zraněními. Stěžovatel měl však silné bolesti hlavy, pro které nebyl schopen se soustředit a správně se vyjadřovat. Podaná omluva měla být považována za dostatečnou. Byl tak v rozporu se svými právy připraven o možnost účasti na jednání.
9. Dále má stěžovatel za to, že výpověď spolupracujícího obviněného V. K. nebyla řádně hodnocena, když se soudy nezabývaly v ní stěžovatelem namítanými rozpory a také nebyly znalecky zkoumány osobnostní rysy tohoto spoluobviněného.
10. Lze mít též pochybnosti o tom, zda vůbec byly u zmíněného obviněného splněny podmínky pro přiznání statusu spolupracujícího obviněného, když jeho uplatnění ve věci vedlo toliko k doznání, a nikoliv k objasnění nějaké trestné činnosti.
11. Stěžovatel též zpochybňuje, že by dané jednání mohlo být posouzeno jako spáchané v rámci organizované skupiny. Znaky organizované skupiny jsou účast osob, dělba činností, plánovitost a koordinovanost. V řízení ovšem nebyla prokázána žádná dělba činností mezi jednotlivými obviněnými, plánování spáchání jednotlivých skutků, ani koordinovanost, respektive úkolování a řízení mezi jednotlivými obviněnými v rámci hierarchie, když, jak vyplývá z výpovědí obviněných, se trestné činnosti dopouštěli spontánně bez předchozí domluvy a úkolování se. Členy organizované skupiny také mohou být účastníci na trestném činu pouze za předpokladu, že jsou si účasti na trestném činu vědomi. V dané trestní věci u většiny skutků ani nebyla splněna podmínka účasti nejméně tří odpovědných osob. Dle tvrzení soudu sice má být hlavou organizované skupiny osoba (či osoby) od odsouzených odlišná, v řízení nestíhaná, to však není důkazně podloženo. Stěžovatel zde odkazuje na své právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě jen při nejzávažnějších pochybeních představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
14. K neakceptování omluvy stěžovatele z veřejného zasedání vrchního soudu Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ustanovení trestního řádu obecně nestanovují účast obviněného na veřejném zasedání o odvolání jako nezbytnou, nenachází-li se ve vazbě nebo výkonu trestu (§263 odst. 4). Dle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nicméně každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Přitom je zřejmé, že takovéto druhoinstanční řízení musí splňovat požadavky spravedlivého procesu, byť ty nemusejí být nutně stejné, jako v případě řízení před soudem prvého stupně. Nutnost osobního slyšení je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu, s přihlédnutím k charakteru řízení a ke způsobu, jakým v něm byly prezentovány a chráněny zájmy obhajoby, to vše viděno ve světle důležitosti projednávané věci pro obviněného. Při takovémto zvažování může hrát roli např. to, zda obviněný byl slyšen alespoň v prvé instanci, zda na jednání byly rozhodovány otázky právní či skutkové, zda byly projednávány skutečnosti mající význam pro závěr o vině či nevině, či zda soud byl či nebyl vázán zákazem změny k horšímu (reformationis in peius) [srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Ekbatani v. Sweden č. 10563/83, Kremzow v. Austria č. 29/1992/374/445, Belziuk v. Poland č. 45/1997/829/1035 a Hermi v. Italy č. 18114/02]; přihlédnout lze i k potřebě přiměřené délky řízení (srov. rozhodnutí Fejde v. Sweden č. 12631/87). Přítomnost obviněného na jednání odvolacího soudu bude nutná zpravidla např. tehdy, má-li na něm být rozhodnuto, zda důkazy shromážděné prvou instancí byly dostatečné pro závěr o jeho vině. Na druhou stranu sám fakt, že odvolací soud má plnou jurisdikci přezkoumat věc jak po stránce skutkové, tak právní, neznamená "automaticky" nutnost veřejného slyšení. Vždy je třeba dbát základních záruk spravedlnosti trestního procesu v podobě kontradiktorního řízení, jež plynou zejména z práv obviněného dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. To vyžaduje, aby strany měly možnost se vyjádřit k námitkám a důkazům předloženým stranou druhou. Národní právní řády mohou toto právo zakotvené Úmluvou zajistit různými způsoby (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 102/06, veřejně dostupné na internetu v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má v tomto smyslu v posuzované věci za to, že předmětné veřejné zasedání bylo takové povahy, že vzhledem k požadavkům řádného procesu měl stěžovatel právo se jej účastnit.
15. Ústavní soud nicméně připomíná též to, že konat řízení v nepřítomnosti obžalovaného lze za podmínky, že tento byl o jednání vyrozuměn a bez dostatečné omluvy se nedostavil. Vychází se z toho, že obžalovaný se svého práva být přítomen při jednání soudu o jeho trestním obvinění může vzdát. Toto vzdání musí být dobrovolné a jednoznačné a může být konkludentní, tedy mít právě i formu nedostavení se na jednání bez včasné a řádné omluvy. Zhodnocení věrohodnosti samotné omluvy a úvaha, zda je ji možno jako řádnou akceptovat, náleží obecným soudům. Ingerence Ústavního soudu je zde myslitelná jen tehdy, pokud by obecné soudy své rozhodnutí nepřijmout omluvu obžalovaného řádně neodůvodnily, pokud by se jejich závěry nacházely v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování, či kdyby toto rozhodnutí neslo jiné znaky svévole (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. I. ÚS 696/06).
16. V předmětné věci soudy vyšly z konkrétních okolností případu a řádně svůj postup odůvodnily, když shledaly, že stěžovatel nedoložil nic, z čeho by šlo dovodit, že jeho stav mu účast na jednání objektivně znemožňoval, když pouhá existence modřin jí jistě nebrání a ze stěžovatelem doloženého se naopak jeví, že možnost dostavit se k soudu je pro něj v rámci lékařsky povolených vycházek možná (str. 13 a 14 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud neshledal, že by došlo k vybočení z mezí řádného procesu.
17. Zbylé stěžovatelovy námitky představují především polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, která se pohybuje toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení těchto soudů. Ke skutečnosti, že spoluodsouzenému V. K. byl přiznán status spolupracujícího obviněného, možno nadto uvést, že není ani zřejmé, jak by mohla tato skutečnost zasahovat do práv stěžovatele. Co se týče námitky, že u většiny skutků nebyla splněna podmínka účasti nejméně tří odpovědných osob nezbytná k závěru, že jednání spáchal jako člen organizované skupiny, není zřejmé, proč tuto skutečnost stěžovatel zdůrazňuje, když u většiny skutků ani naplnění tohoto znaku nebylo v řízení shledáno (není mu kladeno k tíži).
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu