ECLI:CZ:US:2019:3.US.676.19.1
sp. zn. III. ÚS 676/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Říčany - Výroba domácích knedlíků s. r. o., sídlem Bezručova 295/28, Říčany, zastoupené JUDr. Miroslavem Štorkanem, advokátem, sídlem Nové náměstí 1370/17, Praha 22 - Uhříněves, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2019 č. j. 21 Cdo 4156/2018-188 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2018 č. j. 23 Co 335/2016-155, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Musteata Dumitru, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 364/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud rozsudkem ze dne 8. 1. 2016 č. j. 7 C 364/2014-53 určil, že skončení pracovního poměru dané stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi dopisy ze dne 17. 7. 2014 a ze dne 31. 7. 2014 je neplatné (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Okresní soud uzavřel s odkazem na §60 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), že výpověď daná vedlejšímu účastníkovi je co do důvodu ("hrubá pracovní nekázeň a nevyhovující přístup k firmě") neurčitá, a tedy neplatná. K odvolání stěžovatelky změnil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba na určení neplatnosti skončení pracovního poměru dopisem stěžovatelky ze dne 31. 7. 2014 zamítá, ve zbývající části krajský soud I. výrok okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího řízení (výroky II. a III.). Krajský soud konstatoval, že neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 31. 7. 2014 vedlejší účastník u soudu uplatnil teprve podáním ze dne 26. 10. 2015, tedy po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty podle §72 zákoníku práce. Za této situace se okresní soud vůbec neměl zabývat zkoumáním formální či věcné správnosti tohoto právního jednání a žalobu měl v této části zamítnout. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017 č. j. 21 Cdo 1941/2017-119 odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
3. Nálezem sp. zn. III. ÚS 3492/17 ze dne 9. 1. 2018 Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017 č. j. 21 Cdo 1941/2017-119 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016 č. j. 23 Co 335/2016-84 zrušil, neboť výklad přijatý krajským soudem považoval s ohledem na své důsledky za nepřiměřený a odporující zásadám chránícím zaměstnance.
4. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 22. 5. 2018 č. j. 23 Co 335/2016-155 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 1. 2019 č. j. 21 Cdo 4156/2018-188 podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl, neboť dovolání ze dne 19. 9. 2018 neobsahovalo údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ani vymezení důvodu dovolání, a v dovolacím řízení pro tento nedostatek nelze pokračovat. K podání ze dne 5. 11. 2018, v němž stěžovatelka uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v němž vymezila dovolací důvod, Nejvyšší soud nepřihlížel, protože dovolání bylo doplněno až po uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první a §240 odst. 1 věta první o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3492/17 a má za to, že citovaný nález ve spojení s napadeným rozsudkem krajského soudu představuje porušení zásad pracovního práva a vyvolává právní nejistotu v pracovněprávních vztazích ohledně dodržování zákonem stanovených lhůt. Taktéž závěr Ústavního soudu, že vedlejší účastník nebyl zastoupen, je dle stěžovatelky v rozporu s realitou. Stěžovatelka je přesvědčena, že předpisy pracovního práva chrání slabší stranu smluvních vztahů dostatečně a není přípustné, aby docházelo k porušování práva na soudní ochranu extenzívním výkladem zákona v neprospěch silnější strany tím, že budou zcela popřena kogentní zákonná ustanovení upravující prekluzivní lhůty.
6. Stěžovatelka taktéž nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, a považuje za podivné, že jako vrcholný orgán soudní soustavy odmítne neodůvodněné dovolání, resp. dovolání, které bylo odůvodněno až dne 5. 11. 2018, když sám "stojí za neuvěřitelně zdlouhavým projednáním a rozhodnutím ve věci samé, které téměř s železnou pravidelností neprojedná, zamítne nebo odmítne".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve zbytku je ústavní stížnost nepřípustná.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
9. Ústavní soud posoudil obsah napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu o návrh zjevně neopodstatněný, a ve zbývající části je návrh nepřípustný.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto, protože neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, ani vymezení důvodu dovolání. Stěžovatelka proti tomuto odůvodnění Nejvyššího soudu ničeho nenamítá, pouze uvádí, že dovolací soud odmítl její dovolání, aniž by přihlédl k jejímu návrhu, aby změnil I. výrok rozsudku krajského soudu tím způsobem, že rozsudek okresního soudu se mění tak, že žaloba na určení neplatnosti skončení pracovního poměru dopisem stěžovatelky ze dne 31. 7. 2014 se zamítá, jinak se potvrzuje, a vedlejšímu účastníkovi se ukládá povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovatelky v dovolacím řízení.
11. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, dovolání stěžovatelky nebylo odůvodněno, ani neobsahovalo žádný petit. Stěžovatelkou uváděný žalobní návrh, stejně tak jako odůvodnění dovolání, byly až součástí dovolání ze dne 5. 11. 2018.
12. S ohledem na shora uvedené Nejvyššímu soudu nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění zákonem předepsaných náležitostí podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti nebo vymezení důvodu dovolání, je vadné a podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolatel může takovou vadu odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Marným uplynutím této propadné (prekluzivní) lhůty se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými. Tak tomu bylo i ve věci stěžovatelky, kdy byl rozsudek krajského soudu doručen do datové schránky zástupce stěžovatelky dne 19. 7. 2018, lhůta pro podání dovolání uplynula tedy dne 19. 9. 2018.
13. Ústavní soud proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.), podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladů přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelky hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost proti napadenému rozsudku krajského soudu považovat za přípustnou. Ústavní soud se proto ani nemohl zabývat argumentací stěžovatelky v ústavní stížnosti ve vztahu k tomuto rozhodnutí vedenou.
15. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu podle §43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu