ECLI:CZ:US:2019:3.US.733.19.1
sp. zn. III. ÚS 733/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Hanou Zimovou, advokátkou, sídlem Fügnerova 287, Chlumec nad Cidlinou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 3 Tdo 1410/2018-29, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. června 2018 sp. zn. 5 To 121/2018 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 12. března 2018 sp. zn. 3 T 144/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 5 odst. 1 a 4 a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i z ústavní stížnosti, se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) trestního zákoníku a odsouzen podle §345 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Stěžovatel rozsudek okresního soudu napadl odvoláním, o němž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) a e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově uznal stěžovatele vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) trestního zákoníku a odsoudil ho k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon stěžovatele zařadil do věznice s ostrahou.
4. Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který je jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně zhodnotily průběh skutkového děje popsaného v obžalobě, který byl beze změny převzat do odsuzujících rozsudků. Stěžovatel zejména uvádí, že jeho jednání, tj. písemné podání, které adresoval řediteli věznice s uvedením informace, že konkrétní vychovatel bral od vězňů finanční úplatky za jisté protislužby, nemohl naplnit znaky žádného trestného činu. Stěžovatel v předmětném dopise ani nikterak neoznačil, jak vyžaduje dikce zákona, že by daný vychovatel bral finanční plnění v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Stěžovatel upozorňuje, že byl za dané jednání postižen i kázeňsky, přičemž krajský soud ve svém rozsudku ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. 22 A 2/2017 konstatoval, že tato kázeňská rozhodnutí byla stěžovateli uložena nezákonně a zrušil je.
6. Stěžovatel dále uvádí, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když veřejné zasedání v jeho věci nebylo vedeno v souladu se zákonem, neboť mu nebylo umožněno se na něj připravit. Stěžovateli nebylo řádně doručeno předvolání k veřejnému zasedání, jež bylo nařízeno na 5. 6. 2018, když byl stěžovatel o jeho konání vyrozuměn až v okamžiku, kdy byl Vězeňskou službou ČR předveden do výslechové místnosti a postaven před zapnuté telekonferenční zařízení, které bylo spojeno se soudní síní na krajském soudě. Teprve v tento okamžiku bylo stěžovateli doručeno předvolání k veřejnému zasedání. Stěžovatel v této souvislosti taktéž namítá, že v průběhu řečeného veřejného zasedání mu ani nebyl umožněn prostor pro komunikaci s obhájcem.
7. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy řádně neobjasnily skutkový stav. Stěžovatel se domnívá, že mnoho důkazů, které soudy provedly, neměly potenciál řádně skutkový stav objasnit. Oproti tomu důkazy, jejichž provedení navrhoval stěžovatel, byly odmítnuty s odkazem na nadbytečnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že k projednání ústavní stížnosti v části napadající rozsudek okresního soudu, který zrušil krajský soud, není Ústavní soud příslušný, neboť není povolán eventuálně tento rozsudek okresního soudu zrušit podruhé. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu (jehož kopii přiložil stěžovatel k ústavní stížnosti) z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatel svou první uplatněnou námitkou zpochybňuje postup okresního soudu, který měl chybně kvalifikovat jednání stěžovatele jako trestný čin, přičemž poukazuje na rozhodnutí soudu ve správním soudnictví, který kázeňské tresty stěžovateli uložené jako nezákonné zrušil. Ústavní soud na tomto místě předně podotýká, že trestní a správní řízení jsou dvě na sobě nezávislá řízení, přičemž rozhodnutí soudu ve správním soudnictví nikterak nepodmiňuje způsob, jakým rozhodne trestní soud. V údajně chybné právní kvalifikaci skutku Ústavní soud odkazuje na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde se jí dovolací soud podrobně zaobírá, především pak otázkou, zda poškozený vychovatel byl osobou, která vykonává činnost spočívající v obstarávání věcí obecného zájmu. Ústavní soud tedy tuto námitku považuje za zjevně neopodstatněnou.
13. Další stěžovatelova námitka brojí proti postupu krajského soudu, který mu údajně neumožnil přípravu na veřejné zasedání, nadto mu nebyla ani v průběhu veřejného zasedání umožněna řádná komunikace s obhájcem. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovateli nelze přisvědčit. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatel opakovaně činil obstrukce, které měly za cíl zmařit konání veřejného zasedání. To se mělo konat již dne 9. 5. 2017, kdy stěžovateli bylo prokazatelně doručeno předvolání, nicméně den před konáním veřejného zasedání stěžovatel jeho konání zmařil tak, že si ublížil na zdraví, což si vyžádalo jeho hospitalizaci. Z obavy o opětovné zmaření konání veřejného zasedání proto krajský soud požádal Věznici Valdice, aby zajistila účast stěžovatele na veřejném zasedání prostřednictvím videokonference s tím, že stěžovatel má být o konání veřejného zasedání vyrozuměn až v den jeho konání. Lze tedy dospět k závěru, že pokud byl stěžovatel uvědomen o prvotním termínu konání veřejného zasedání s dostatečným, zákonem předvídaným předstihem, byl již požadavek na řádnou možnost přípravy splněn. Co do formy konání veřejného zasedání prostřednictvím videokonference lze poukázat na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který se otázkou slučitelnosti videokonference s právem na spravedlivý proces opakovaně zabýval (např. věc Marcello Viola proti Itálii, rozsudek ze dne 5. 1. 2007, stížnost č. 45106/04), přičemž neshledal porušení čl. 6 Úmluvy. Co se týká možnosti stěžovatele komunikovat s obhájcem v průběhu veřejného zasedání, Nejvyšší soud se za účelem přezkoumání této dovolací námitky seznámil s protokolem z veřejného zasedání, z něhož nikterak nevyplývá porušení práv obhajoby, přičemž Ústavní soud na toto rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
14. Pokud jde o stěžovatelovu poslední námitku, poněkud vágně brojící proti způsobu, jakým obecné soudy vedly dokazování, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno.
15. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní souladnost těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu