ECLI:CZ:US:2019:3.US.781.19.1
sp. zn. III. ÚS 781/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem, sídlem Příkop 2a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2019 č. j. 7 Tdo 1532/2018-19, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2018 č. j. 9 To 262/2018-107 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. května 2018 č. j. 12 T 31/2018-95, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho základní právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 30. 5. 2018 č. j. 12 T 31/2018-95 byl stěžovatel uznán vinným přečinem pohrdání soudem podle §336 písm. c) trestního zákoníku a odsouzen podle §336 trestního zákoníku k testu odnětí svobody na tři měsíce, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců.
3. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 8. 2018 č. j. 9 To 262/2018-107 podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Usnesením Nejvyššího soudu z 9. 1. 2019 č. j. 7 Tdo 1532/2018-19 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že v době od května 2015 do doby doručení návrhu na potrestání dne 28. 3. 2018 se nepodrobil lékařskému vyšetření u soudního znalce v oboru zdravotnictví ustanoveného dne 6. 5. 2015 za účelem odběru biologického materiálu a provedení analýzy vzorků DNA ve věci určení otcovství nezletilého a úpravu jeho výchovy a výživy vedené u městského soudu pod sp. zn. 20 C 166/2013, a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv mu povinnost poskytnout součinnost při odběru biologického materiálu vyplývá z §127 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přičemž městským soudem mu byly za účelem vynucení splnění této zákonné povinnosti opakovaně ukládány pořádkové pokuty, kdy svým jednáním takto bez závažných důvodů opakovaně mařil jednání soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel má za to, že by jednání, za které byl odsouzen, nemělo být považováno za trestný čin s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v §12 odst. 2 trestního zákoníku, dle kterého trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V jeho případě bylo jednak možno vynutit si splnění výzvy soudu pokutami, které mu ostatně také byly uloženy, jednak její nesplnění pro něj mělo představovat neunesení důkazního břemene. Nerespektováním uvedené zásady došlo dle stěžovatele k porušení výše označených práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. V posuzované věci není sporu o tom, že stěžovatel nevyhověl jemu na základě zákona uložené povinnosti. Z hlediska stěžovatelem zpochybňovaného naplnění materiální stránky trestného činu je pak pro přezkum před Ústavním soudem zejména podstatné, že obecné soudy se této námitce věnovaly a řádně se s ní vypořádaly. Především tak učinil Nejvyšší soud na str. 3 svého usnesení, kde vysvětlil, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý, kdy úvahy o absenci trestnosti činu s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe z důvodu jeho nedostatečné společenské škodlivosti se uplatní jen v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jednání stěžovatele kvalifikované jako přečin pohrdání soudem přitom, jak Nejvyšší soud přiléhavě vyložil, nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována; naopak je zvyšována skutečností, že stěžovatel opakovaně neuposlechl pokyn soudu a mařil jednání, když se nepodrobil odběru biologického materiálu, a to ani přes opakované uložení pokut, navíc v delším časovém horizontu.
10. Ke stěžovatelovu tvrzení, že v jeho případě bylo možno vynutit si splnění výzvy soudu pokutami, které mu ostatně také byly uloženy, lze uvést, že okolnosti případu svědčí o naprostém opaku. Uložení pokut, ke kterému v řízení došlo, totiž stěžovatele nepřimělo k tomu, aby se předmětné výzvě podrobil. Ústavní soud trestní právo chápe jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné. V posuzované věci orgány veřejné moci nejprve dostupný netrestní nástroj právního řádu (pokuty) využily, a až poté, co se ukázal být neúčelným, přistoupily k užití nástrojů práva trestního. Zásada subsidiarity trestní represe tak byla plně respektována.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu