ECLI:CZ:US:2019:3.US.931.19.1
sp. zn. III. ÚS 931/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2018 č. j. 22 Cdo 4095/2018-141, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2018 č. j. 11 Co 59/2018-104 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. října 2017 č. j. 9 C 226/2016-78, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Mgr. Marcely Majerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala vyslovení porušení svých základních práv stěžovatelky zaručených v čl. 11, 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 Ústavy v záhlaví uvedenými rozhodnutími a zrušení těchto rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení, že žalovaná (vedlejší účastnice) nemá oprávnění (právo) rozhodovat o správě a hospodaření se společným lesním majetkem na pozemku parc. č. X v katastrálním území Nová Ves u Frýdlantu nad Ostravicí bez vědomí žalobkyně (stěžovatelky) a zákazu vedlejší účastnice do budoucna rozhodovat o správě a hospodaření se společným lesním majetkem na předmětném pozemku bez vědomí stěžovatelky. V nalézacím řízení stěžovatelka poukazovala na skutečnost, že vedlejší účastnice bez vědomí a souhlasu stěžovatelky nechala pokácet v lese v jejich společném vlastnictví stromy a domáhala se určení, že žalovaná není oprávněna rozhodovat o správě a hospodaření se společným majetkem na předmětném pozemku bez vědomí stěžovatelky. Okresní soud žalobu zamítl primárně z důvodu, že nebylo možné rozhodnout stěžovatelkou navrhovaným způsobem, neboť požadované rozhodnutí nemá v platné úpravě oporu a je ve svém důsledku nevykonatelné. Současně doplnil, že stěžovatelka nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
3. V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo rozhodnutí okresního soudu potvrzeno. Krajský soud přisvědčil právním závěrům okresního soudu a poukázal též na skutečnost, že v dané věci nemůže s odkazem na §32 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, obstát ani námitka rozporu s dobrými mravy.
4. Dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto s odůvodněním, že její námitky byly dovolacím soudem posouzeny jako nezakládající přípustnost dovolání. Přesto se Nejvyšší soud těmito námitkami poměrně podrobně zabýval a dospěl k závěru, že k porušení hmotného ani procesního práva v dané věci nedošlo.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy založily svá rozhodnutí ve vztahu ke kácení dne 8. 8. 2016 na neexistujícím upozornění odborného lesního hospodáře. Současně uvádí, že nebyl proveden jeho (stěžovatelkou navržený) výslech a jeho neprovedení nebylo v rozhodnutí soudů zmíněno ani zdůvodněno, čímž došlo k protiústavnímu opomenutí důkazu. Tímto postupem soudy zatížily svá rozhodnutí vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů a zásad, vyjádřených v hlavě páté Listiny, především v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2.
6. K porušení práv stěžovatelky mělo podle jejích tvrzení dojít též v důsledku absence výzvy obecných soudů k odstranění vad žaloby podle §43 občanského soudního řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (viz §75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutími obecných soudů nastala v právní sféře stěžovatelky. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně dovozuje, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů i jejich použití v konkrétních případech přináleží obecným soudům. Výklad podústavního práva tak může Ústavní soud provádět pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Jestliže postup soudů v civilním řízení nevybočil z rámce stanoveného příslušným procesním předpisem a jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelně a přesvědčivě odůvodněna, není možno dovodit závěr o nespravedlivě vedeném procesu.
11. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je argumentace stěžovatelky o absenci jejího vědomí a souhlasu s kácením stromů v lese, který spoluvlastní, a neprovedení jí navrženého důkazu (výslechu odborného lesního hospodáře). Tyto námitky je však nutno posuzovat v souvislosti s žalobním návrhem stěžovatelky uplatněným před obecnými soudy, kterým bylo určení pravidel pro hospodaření se společnou věcí. Pokud hmotné právo (zde §1128 a násl. občanského zákoníku) výslovně upravuje základní pravidla a postup spoluvlastníků při správě společného majetku a možnost spoluvlastníka domoci se soudní ochrany v případě, kdy některý ze spoluvlastníků pravidla pro správu společného majetku poruší nebo v případě, pokud by přehlasovanému spoluvlastníku v důsledku rozhodnutí ostatních spoluvlastníků hrozila těžká újma, dospěly obecné soudy ke správnému závěru, že žalobě nemohlo být vyhověno. Ústavní soud nemá důvodu se odchylovat od ustálené rozhodovací praxe vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 22 Cdo 4347/2007, dle které soudy mohou řešit pouze jednorázovou neshodu mezi spoluvlastníky, neboť obecné principy správy společného majetku jsou v hmotném právu dostatečně zakotveny. Stěžovatelka se však vyřešení takové jednorázové neshody nedomáhala.
12. V kontextu se shora uvedeným pak obstojí veškeré dílčí závěry obecných soudů týkající se neprovedení důkazu výslechem svědka a absence výzvy k odstranění vad žaloby. Pokud jde o neprovedení výslechu svědka, Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu v tom směru, že v daném případě by tento výslech nemohl vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, v důsledku čehož nemohlo být jeho neprovedením zasaženo do práva stěžovatelky na soudní ochranu. K námitce týkající se povinnosti soudů vyzvat stěžovatelku k odstranění vad žaloby Ústavní soud - nad rámec kvalifikovaného odůvodnění odmítnutí této námitky obsažené v rozhodnutí dovolacího soudu, na něž lze v plném rozsahu odkázat - doplňuje, že stěžovatelka, ač byla v řízení před okresním soudem poučena o tom, že by věc soudem mohla být posouzena jako žaloba na určení, na petitu žaloby setrvala.
13. Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Samotná skutečnost, že stěžovatelka není spokojena s výsledkem civilního řízení, namítané porušení jejích práv nezakládá.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu