ECLI:CZ:US:2019:4.US.1152.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1152/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Aloise Drozda, zastoupeného JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem, sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 30 Cdo 5368/2016-252, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, maje za to, že postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k porušení ústavního práva "týkajícího se principu důvěry občanů v právo dle čl. 1 Ústavy".
2. Jak patrno z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu, Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2014 č. j. 14 C 196/2012-144 uložil vedlejší účastnici (jako žalované), aby stěžovateli (jako žalobci) zaplatila z titulu náhrady škody částku 1 868 893,62 Kč (výrok I), řízení co do částky 13 Kč zastavil (výrok II), co do částky 583 809,38 Kč stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok III) a vedlejší účastnici uložil nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 67 121,60 Kč (výrok IV).
3. K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 5. 2015 č. j. 12 Co 144/2015-180 rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I a III potvrdil (výrok I), ve výroku IV jej změnil tak, že daná náhrada činí 24 587 Kč (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Nejvyšší soud tento rozsudek rozsudkem ze dne 1. 3. 2016 č. j. 30 Cdo 4420/2015-210 ve výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku I, zrušil, stejně tak jej zrušil i v nákladových výrocích II a III, a dále odmítl stěžovatelovo dovolání do výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku III.
4. Následně krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 18. 5. 2016 č. j. 12 Co 144/2015-222 tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku IV jej změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení částku 24 587 Kč (výrok II), a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů odvolacího řízení 16 080 Kč (výrok III).
5. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl posledně uvedený rozsudek krajského soudu změněn tak, že se rozsudek okresního soudu ve výroku I mění tak, že se žaloba i co do částky 1 868 893,62 Kč zamítá, a dále jím bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 3 000 Kč. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ke škodě spočívající ve ztrátě pohledávky nedošlo v důsledku průtahů v soudním řízení, ale kvůli nemajetnosti dlužníka, a tudíž předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), naplněny nebyly.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. Stěžovatel namítá, že ústavní stížností napadený rozsudek je výrazem přepjatého formalizmu, neboť dává důraz na sčítání jednotlivých lhůt, které uplynuly mezi jednotlivými procesními úkony krajského soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 53 Sm 356/2005, aniž by přihlédl k pochybením tohoto soudu, k vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti na směnečném platebním rozkazu přesto, že toto rozhodnutí nebylo žalovanému (dlužníkovi) řádně doručeno. Tím došlo ke zbytečnému prodloužení řízení, čehož dlužník "využil" a vybral z účtu v bance peněžní prostředky ve výši 1 868 893,62 Kč. V příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem stěžovatel, jak dále uvádí, vyvozoval vznik škody, neboť v době, kdy pohledávka mohla být uspokojena, musel absolvovat "podruhé" řízení o směnečném platebním rozkazu. Upozorňuje, že podle Nejvyššího soudu je třeba sčítat doby jednotlivých pochybení, ale že dle jeho názoru "směnečný soudce" postupoval nedbale či spíše úmyslně liknavě ve prospěch dlužníka, ať již jde o nařizování jednání, anebo jeho odročování (bez uvedení důvodů, na neurčito), případně o zbytečné obesílání svědka.
7. Dle stěžovatelova názoru krajský soud správně odlišil, že v tomto případě nejde o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale nesprávný úřední postup spočívající v průtazích řízení, tedy v nedůvodné nečinnosti na straně soudu. Nelze přitom souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že není patrno, na základě čeho krajský soud usoudil, že dané řízení mohlo být skončeno do konce roku 2007, jestliže i judikatura Evropského soudu pro lidská práva konstatuje v mnohem složitějších kauzách jako přiměřenou kratší délku řízení. Pokládá otázku, zda je řízení o směnce trvající 62 měsíců přiměřeně dlouhé, resp. co mohlo bránit soudu, aby rozhodl ve lhůtě 25 měsíců. Závěrem shrnuje, že pokud by nedošlo k nesprávnému vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti a k nedůvodné nečinnosti soudu v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, pak by předmětná škoda nebyla vznikla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu se závěrem Nejvyššího soudu, že mezi nesprávným úředním postupem, spočívajícím v průtazích řízení (nedůvodné nečinnosti na straně soudu) na straně jedné a škodou spočívající ve "ztrátě pohledávky" na straně druhé, není dán vztah příčinné souvislosti. Jak plyne z napadeného rozsudku, za účelem daného posouzení bylo dle Nejvyššího soudu třeba určit dobu, ve které mohlo a mělo řízení proběhnout, přičemž vyšel ze závěrů krajského soudu, že kdyby nedošlo k průtahům a řízení bylo vedeno "koncetrovaně", skončilo by nejméně o 14 měsíců dříve, tj. do konce roku 2009, příp. ještě o další 3 měsíce dříve (pozn.: kdyby nedošlo k nesprávnému vyznačení doložky právní moci na směnečném platebním rozkazu). V této době se ovšem finanční prostředky na účtu dlužníka nenacházely (k jeho zrušení došlo 18. 9. 2008), a tudíž dle Nejvyššího soudu mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem neexistuje příčinná souvislost.
11. Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatelova argumentace se míjí se závěry Nejvyššího soudu. Uvádí-li totiž, že nemůže souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu, že nelze seznat, na základě čeho krajský soud usoudil, že řízení mohlo být skončeno do konce roku 2007, pak k tomuto závěru krajský soud nedospěl, neboť konstatoval, že řízení mělo být skončeno do konce roku 2009, event. ještě o tři měsíce dříve, a Nejvyšší soud tento závěr nerozporoval, nýbrž z něho vycházel. Není ani zřejmé, z jakého důvodu stěžovatel poukazuje na celkovou délku řízení, ač mu bylo vysvětleno, proč tato skutečnost není z hlediska jím uplatňované škody podstatná, ostatně on sám v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud správně odlišil, že v tomto případě nejde o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení jako celku.
12. Dále pak z ústavní stížnosti není zcela zřejmé, z jakého důvodu vytýká stěžovatel Nejvyššímu soudu názor, že je třeba sčítat doby jednotlivých pochybení (pozn.: stěžovatel zřejmě míní sčítání jednotlivých průtahů řízení, resp. dob jejich trvání). Jde přitom o způsob, jak stanovit, jaká by byla délka řízení, kdyby k průtahům nedošlo, což je nutným předpokladem pro posouzení existence tzv. příčinné souvislosti v dané věci. Stěžovatel pak sice klade otázku, co bránilo soudu, aby rozhodl do 25 měsíců, jakoukoliv bližší argumentaci, jež by zohledňovala závěry krajského soudu, který se otázkou přiměřené délky daného řízení blíže zabýval, ústavní stížnost postrádá. Poukazuje-li stěžovatel na chybné vyznačení doložky právní moci, tato skutečnost byla obecnými soudy adekvátně zohledněna, resp. z ústavní stížnosti neplyne, jakého konkrétního pochybení se v tomto ohledu soudy měly dopustit.
13. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu