ECLI:CZ:US:2019:4.US.1213.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1213/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Železárny-Annahütte, spol. s r. o., sídlem Dolní 3137/100, Prostějov, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 295/55, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. ledna 2019 č. j. 14 Nc 4245/2005-114, příkazům k úhradě nákladů exekuce soudní exekutorky Mgr. Lenky Černoškové, Exekutorský úřad Prostějov, sídlem Dolní 2073/71, Prostějov, ze dne 12. prosince 2017 č. j. 018 EX 02315/13-131, ze dne 14. června 2018 č. j. 018 EX 02315/13-144 a ze dne 12. prosince 2018 č. j. 018 EX 02315/13-165, za účasti Okresního soudu v Prostějově a soudní exekutorky Mgr. Lenky Černoškové, Exekutorský úřad Prostějov, sídlem Dolní 71, Prostějov, jako účastníků řízení, a Miroslava Jiříčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její základní právo podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že soudní exekutorka Mgr. Lenka Černošková, Exekutorský úřad Prostějov, sídlem Dolní 71, Prostějov (dále jen "soudní exekutorka"), vydala příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 12. 2017 č. j. 018 EX 02315/13-131, podle kterého náklady exekuce stěžovatelky, jako oprávněné, proti vedlejšímu účastníkovi (dále jen "povinný"), ve věci exekuce na uspokojení pohledávky ve výši 2 793 583 Kč, se určují částkou ve výši 18 804 Kč.
3. Následně vydala soudní exekutorka příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 14. 6. 2018 č. j. 018 EX 02315/13-144, podle kterého náklady exekuce na návrh oprávněného (tj. stěžovatelky) proti povinnému ve věci pohledávky ve výši 2 793 583 Kč se určují částkou ve výši 22 143 Kč.
4. Následně vydala soudní exekutorka příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 12. 2018 č. j. 018 EX 02315/13-165, podle kterého náklady exekuce na návrh oprávněného (tj. stěžovatelky) proti povinnému ve věci pohledávky ve výši 2 793 583 Kč se určují částkou ve výši 30 565 Kč. Celkové náklady exekuce na základě napadených příkazů k úhradě nákladů exekuce činí 71 512 Kč.
5. Proti všem výše rubrikovaným příkazům k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka námitky, které Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 8. 1. 2019 č. j. 14 Nc 4245/2005-114 zamítl a výše rubrikované příkazy k úhradě nákladů exekuce potvrdil (výroky I až III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok IV). Okresní soud zejména uvedl, že soudní exekutorka zcela správně vycházela při výpočtu nákladů exekuce z částek vymožených v exekuci, které použila jako základ pro výpočet nákladů podle §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění účinném do 31. 10. 2008 (dále jen "vyhláška"). Okresní soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatelky jsou nedůvodné a zdůraznil, že po nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) je zřejmé, že odměna exekutora bude stanovena z částky, která byla exekutorem vymožena v rámci exekuce nebo která byla povinným zaplacena za přímé účasti exekutora či v přímém důsledku jeho činnosti. Výše odměny má být závislá na složitosti, odpovědnosti a namáhavosti exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Ustanovení §5 odst. 1 vyhlášky je postaveno na principu vymoženého plnění. Bylo by v rozporu s účelem zákona, posláním exekutora, jakož i logickými i matematickými zákonitostmi, aby si exekutor počítal odměnu z vlastních vymožených prostředků, natož z vlastní odměny. K ničemu takovému však v této věci nedochází. Domněnka stěžovatelky, že náklady exekuce bude soudní exekutorka pravděpodobně uspokojovat právě z částek vymožených v exekuci, které byly brány jako základ pro výpočet nákladů exekuce, nemá opodstatnění. Stěžovatelce jako oprávněné je vymožené plnění pravidelně měsíčně poukazováno na sdělený bankovní účet, a je povinností stěžovatelky hradit náklady exekuce, tj. právem soudní exekutorky vymoci tolik, aby byla pokryta vymáhaná pohledávka, náklady exekuce i náklady oprávněné. Dále okresní soud uvedl, že metodika výpočtu odměny, která byla prezentována v nultém čísle Komorních listů Exekutorské komory ČR, a na které odkazovala stěžovatelka, se vztahovala k výpočtu odměny podle §5 odst. 3 vyhlášky. Tedy dopadá na jiné způsoby provádění exekuce. Metodiku, včetně vzorce pro výpočet základu, z něhož má být určována odměna exekutora, je nutno chápat pouze jako matematickou pomůcku.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka spatřuje protiústavnost napadených rozhodnutí zejména v tom, že soudní exekutorka stanovovala v předmětných příkazech k úhradě nákladů exekuce svoji odměnu s odkazem na §6 vyhlášky, přičemž vždy uvedla základ pro výpočet této odměny, tj. výši vymoženého plnění, z níž pak odměnu stanovila jako 15 % z tohoto základu plus DPH. Takto stanovovaný základ pro určení odměny soudního exekutora není správný, neboť soudní exekutorka náklady exekuce v podobě své odměny pravděpodobně uspokojovala právě z částky vymožené v rámci předmětné exekuce, a nikoliv z částky skutečně vymožené pro oprávněnou (tj. pro stěžovatelku). Nelze totiž žádnou cestou přezkoumat, jakou částku soudní exekutorka v exekučním řízení reálně vymohla. Je tedy zřejmé, že do základu pro výpočet své odměny soudní exekutorka fakticky započítávala i svou odměnu. Je sice pravdou, že soudní exekutorka pravidelně měsíčně stěžovatelce poukazuje na účet částky v jistých výších, nicméně výše těchto částek nijak nekoresponduje s částkami, které soudní exekutorka uvádí v předmětných příkazech. V neposlední řadě si pak stěžovatelka dovoluje zopakovat, že právě kvůli sporné problematice stanovování odměny soudních exekutorů vzniklo již zmiňované vodítko pro výpočet odměny soudního exekutora - matematický vzorec, který byl mj. publikován v Komorních listech č. 09/2009 Exekutorské komory ČR. Argumentaci okresního soudu, že tato v Komorních listech prezentovaná metodika výpočtu odměny se vztahovala k výpočtu odměny podle §5 odst. 3 vyhlášky (tedy, že dopadá na jiné způsoby provádění exekuce), stěžovatelka považuje za zcela lichou a neopodstatněnou, přičemž okresní soud toto své tvrzení dále ani žádným relevantním způsobem neodůvodnil. Dle názoru stěžovatelky na základě výše uvedené právní praxe zastávané soudní exekutorkou a okresním soudem dochází k porušení ústavně garantovaného práva stěžovatelky na legitimní očekávání co do nedotknutelnosti práva na ochranu jejího majetku a vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Rovněž na jejím základě dochází k porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (pozn. - práva na soudní ochranu), pročež se domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává především porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelce nebylo upřeno potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a její procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné (spravedlivé) pokládá.
10. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
11. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení. K otázce náhrady nákladů řízení, kam lze podřadit i rozhodování o náhradě nákladů exekuce, se Ústavní soud v rozhodovací praxi totiž opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
12. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu proto nemůže být ani námitka, že výpočet odměny soudní exekutorky je podle názoru stěžovatelky nesprávný. I v případě, že by se tento názor ukázal nakonec jako správný, není úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení z hlediska správnosti jejich výpočtu, či snad dokonce náklady řízení sám přepočítával. To neplatí pouze tehdy, jestliže by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To však v dané věci nenastalo. Soudní exekutorka i okresní soud v napadených rozhodnutích jasně a srozumitelně vyjádřily, o která relevantní ustanovení právních předpisů svá rozhodnutí opírají, což se z pohledu práva na soudní ochranu v situaci, kdy jde pouze o náhrady nákladů exekuce, jeví jako dostačující. Jak již bylo řečeno výše, ani případná věcná nesprávnost zásadně nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
13. Soudní exekutorka a okresní soud se nadto otázkou náhrady nákladů exekuce zabývaly v míře a "rozumnosti", jež výsledku řízení přiměřeně odpovídá, a na jejich závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry okresního soudu, jak jsou shrnuty v bodě 5 tohoto usnesení a v obsahově vyčerpávajícím napadeném usnesení okresního soudu, jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)] a nadto jsou podepřeny relevantní judikaturou Ústavního soudu [nález ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.)]. Ústavní soud tedy na závěrech a postupu okresního soudu a soudní exekutorky neshledal žádný extrémní exces [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], který by odůvodňoval jeho případný kasační zásah.
14. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu