ECLI:CZ:US:2019:4.US.1613.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1613/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Fleischera, zastoupeného JUDr. Pavlem Širokým, advokátem, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2019 č. j. Nco 12/2019-192, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), kterým došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel vznesl v řízení vedeného u Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 20 C 106/2016, a to v průběhu dovolacího řízení, námitku podjatosti všech soudců okresního soudu a Krajského soudu v Brně. Podstata uvedené námitky spočívala v nesouhlasu s procesním postupem daných soudů, které jsou dle stěžovatele v dovolacím řízení v postavení žalovaných a nadále prohlubují stěžovatelovu újmu.
3. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že podmínky pro vyloučení soudců dány nejsou. Stěžovatel neuvedl žádné konkrétní okolnosti, z nichž by měl vyplývat vztah soudců k danému řízení. Důvodem pro vyloučení soudce přitom nemůže být toliko jeho předchozí postup v řízení.
4. Ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je zásadně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
6. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že dané řízení bude nadále pokračovat a je tedy stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky). Je především nutné zdůraznit, že námitku podjatosti rozhodujících soudců lze uplatnit v opravných prostředcích proti meritorním rozhodnutím, jimiž se dané řízení končí. V tomto směru lze zejména poukázat na aktuálně probíhající dovolací řízení. Za splnění zákonných podmínek může rovněž účastník řízení využít institutu žaloby pro zmatečnost. Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy řízení nadále pokračuje, bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13, ze dne 21. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1982/15, sp. zn. IV. ÚS 1154/18 ze dne 19. 4. 2018, ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 555/16, ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 359/16, ze dne 13. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 3005/17 nebo ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 4079/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zároveň nelze stěžovateli přisvědčit, že by v daném řízení docházelo k nepřiměřeným průtahům. Ze samotného popisu řízení v ústavní stížnosti je zřejmé, že zejména v dovolacím řízení nedochází k žádným nedůvodným průtahům, které by měly mít za následek prolomení zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
7. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2019
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj