ECLI:CZ:US:2019:4.US.1661.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1661/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Revoluční 655/1, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2019 č. j. 32 Co 402/2018-249, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. nezletilého V. M. a 2. nezletilé K. M., v soudním řízení zastoupených městem Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, sídlem Masarykovo náměstí 1/6, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, a 3. J. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka (dále též "matka") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále dle stěžovatelky došlo napadeným rozsudkem k zásahu do základních práv 1. a 2. vedlejšího účastníka (dále též "nezletilé děti") podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 19. 9. 2018 č. j. 30 Nc 321/2017-195 tak, že svěřil obě nezletilé děti do péče matky (výrok I); uložil 3. vedlejšímu účastníkovi (dále též "otec") povinnost přispívat na výživu nezletilého V. celkem částkou 41 000 Kč měsíčně (z toho 26 000 Kč k rukám matky a 15 000 Kč na spoření - výrok II), na výživu nezletilé K. částkou 39 000 Kč měsíčně (z toho 24 000 Kč k rukám matky a 15 000 Kč na spoření - výrok III), zaplatit nezletilým dětem dluh na výživném za období od 1. 6. 2017 do 19. 9. 2018 ve výši 107 215 Kč pro nezletilého V. a ve výši 75 283 Kč pro nezletilou K. (výrok IV). Dále upravil styk otce s oběma nezletilými dětmi, a to jak běžný styk, tak styk během svátků a prázdnin (výrok V), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání otce rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že změnil úpravu péče o obě nezletilé děti tak, že je svěřil do střídavé péče obou rodičů, se střídáním po týdnu, a zvláštním způsobem upravil režim střídavé péče o prázdninách. Dále snížil výživné, kterým je otec povinen přispívat na výživu obou nezletilých dětí, když je nově stanovil na částku ve výši 16 500 Kč u nezletilého V. (z toho 9 000 Kč k rukám matky a 7 500 Kč na spoření) a na částku 15 000 Kč u nezletilé K. (z toho 7 500 Kč k rukám matky a 7 500 Kč na spoření). Současně uložil matce hradit výživné na nezletilého V. 1 700 Kč a na nezletilou K. 1 500 Kč měsíčně k rukám otce a rozhodl o platbě dlužného výživného (výrok I). Konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním a krajským soudem (výrok II).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud v napadeném rozsudku nepřihlédl k vůli nezletilých dětí, kterou projevily k úpravě péče, ačkoli by to odpovídalo jejich věku i intelektuálním a duševním schopnostem. Naopak rozhodl o svěření do střídavé péče proti vůli obou nezletilých dětí, ačkoli též kolizní opatrovník výslovně vždy, jakožto zástupce nezletilých dětí, v řízení uváděl, že přáním dětí je být více u matky. Přání nezletilých je jedno z důležitých kritérií při rozhodování o formě péče, o čemž svědčí i judikatura Ústavního soudu. Otec dokonce v řízení připustil, že by na střídavé péči za situace nastavení širokého styku s dětmi netrval. O to více je napadený rozsudek pro stěžovatelku překvapivý. Nezletilý V. má navíc diagnostikované ADHD, jeho zdravotní stav není dle psychologů dobrý, navíc mu byla diagnostikována cysta na mozku; je tedy zřejmé, že potřebuje stabilní prostředí, a on sám si přeje být více u matky. Stěžovatelka spatřuje v této souvislosti porušení svých práv na spravedlivý proces dále v tom, že hodlal-li se krajský soud odchýlit od skutkových zjištění okresního soudu, měl v duchu zásady přímosti zopakovat veškeré relevantní důkazy, tyto případně doplnit a následně je hodnotit jednotlivě i ve všech souvislostech, což se nestalo. Rovněž výše výživného stanoveného otci je v rozporu s obvyklou rozhodovací praxí soudů, i používanou metodikou ministerstva spravedlnosti, vzhledem k tomu, že otec nezletilých je vysokým manažerem obchodní korporace ČEZ, a. s., a má nadstandardně vysoké příjmy. Napadený rozsudek vyvolává nerovnou životní úroveň u obou rodičů, když příjmy matky tvoří nepatrný zlomek příjmů otce. Snížení běžného výživného (k rukám matky i na spoření) je až drastické a není nijak odůvodněné. Je zřejmé, že rodina v domácnosti stěžovatelky bude žít v nouzi, rozhodně bude zřetelný rozdíl v životní úrovni nezletilých u matky a otce. Neodůvodněné je rovněž drastické snížení částky určené oběma nezletilým dětem na spoření (splatné na účet), jelikož tato částka rozhodně není taková, aby zřejmým způsobem zajistila oběma nezletilým dětem možnost kvalitního studia a startovní bydlení. Uvádí-li krajský soud, že výše výživného může mít limit, není zřejmé, proč stanovil v tomto případě tak drasticky nízký limit jak ohledně výživného splatného k rukám matky, tak ohledně výživného splatného na spoření. Stěžovatelka též nesouhlasí s jí stanovenou povinností uhradit dlužné výživné, když na výživu dětí přispívala, což dokládá konkrétními skutkovými tvrzeními. Zjištění krajského soudu, že údajně na výživu dětí nijak nepřispívala, není ničím odůvodněné a jeho závěr je v tomto ohledu nepřezkoumatelný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, jestliže by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že se k rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do péče vyjadřoval opakovaně a velmi obšírně [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a tam citovaná rozhodnutí, případně v podrobnostech také srov. usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 791/16]. I když situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou rodičů, je vhodným řešením z hlediska proporcionality (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce prioritní, přičemž tato priorita není v žádném případě zakotvena v zákoně (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě takové proporcionální řešení.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že střídavá péče nemusí být obecnými soudy obecně upřednostňována, neboť každý takový spor považuje za potřebné posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem, s čímž koresponduje i jeho judikatura [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15, ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15, ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15, ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 611/16, ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 4/15, a další]. Nelze pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátkém čase měnit, a tím i nově upravovat. Kritériem pro svěření dítěte do (jakékoliv) péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči je třeba upřednostnit tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18). Přesně k tomuto závěru dospěl krajský ve vztahu k nezletilým dětem v nyní přezkoumávané věci.
10. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že krajský soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, tvrzeními všech účastníků (a to zejména stěžovatelky, otce, kolizního opatrovníka nezletilých i názorem samotných nezletilých dětí) se řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke svým závěrům. Krajský soud pak náležitě přesvědčivě interpretoval (srov. bod 24 napadeného rozsudku) pohovor s nezletilými dětmi tak, že z vyjádření nezletilého V. seznal, že má rád jak matku, tak otce, chce být v širokém kontaktu s oběma a jednoznačně nepreferuje žádného z rodičů, a z vyjádření nezletilé K. vyplývá, že tato sice preferuje péči matky, nikoliv však jako důsledek silnějšího citu, tedy, že by matku měla raději než otce, ale pouze proto, že u matky má své kamarádky. Na klíčovém právním názoru krajského soudu (vyplývajícím z výše uvedeného), že v posuzovaném případě střídavá péče respektuje právo dětí na péči obou rodičů, k nimž (k oběma) mají rovnocenný vztah, a nepreferují (z hlediska osobností rodičů) žádného z nich, a oba rodiče jsou také schopni dětem poskytnout potřebné zázemí, a to jak po stránce materiální, tak i citové, a věnovat se jejich zdravému vývoji, a je tak v nejlepším zájmu nezletilých, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Jde o právní názor řádně odůvodněný, jasný, rozumný a logický [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Nadto je třeba zdůraznit racionální závěr krajského soudu, že rozdíl mezi střídavou péčí obou rodičů a výlučnou péčí matky s širokým stykem s otcem, jak byl upraven rozsudkem okresního soudu (proti kterému stěžovatelka obsahově nebrojí), je širší toliko pouze o dva dny (ve čtrnáctidenním intervalu). Krajský soud se také náležitě zabýval zdravotním stavem nezletilého V. s ohledem na střídavou péči, přičemž ani na těchto závěrech není ničeho neústavního. Kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů není vhodný i z toho důvodu, že by byl spojen se značným rizikem, že by docházelo v průběhu nadcházejícího soudního řízení ke vzniku dalších konfliktů, což se - prakticky vždy - negativně odrazí v poměrech nezletilých dětí.
11. Důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatelky na svěření nezletilých dětí do její výhradní péče tedy byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly krajský soud k přesvědčení o vhodnosti střídavé péče. Krajský soud své rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnil, uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěl ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikoval. Napadený rozsudek krajského soudu není v kolizi se zájmy nezletilých dětí, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl dle Ústavního soudu nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, o čemž svědčí důkladné odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu.
12. Ústavní soud k posouzení vhodnosti střídavé péče uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)]. Ústavní soud shledává, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem svých nezletilých dětí (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a snažili se jim v rámci střídavé péče poskytnout (v rámci možností) co nejlepší rodinné zázemí pro jejich budoucí rozvoj, přičemž předpoklady pro to mají bezpochyby oba rodiče, o jejichž dobrých úmyslech ve vztahu k nezletilým dětem Ústavní soud nepochybuje.
13. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného. Krajský soud, jak je mj. zřejmé z bodů 27 až 29 napadeného rozsudku, důsledně zvážil majetkové poměry obou rodičů a postupoval v souladu s nálezem ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489) týkajícího se stanovení výživného pro rodiče s nadstandardně vysokými příjmy, podle kterého sice platí pravidlo, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná, nicméně v případě výjimečně vysokých příjmů povinného rodiče nelze postupovat mechanicky. Nelze totiž ztrácet ze zřetele fakt, že je právem i povinností rodičů naučit dítě hodnotě peněz a řádnému hospodaření s nimi. Proto lze souhlasit se závěry krajského soudu uvedenými v napadeném rozsudku a doplnit, že stanovení nepřiměřeně vysokého výživného může být nejen v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, ale může také porušovat právo rodiče vychovávat své dítě, jež je mu zaručeno podle čl. 32 odst. 4 Listiny. Rozhodnutí krajského soudu o výživném tedy nelze označit za rozhodnutí svévolné, ale je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
14. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu