ECLI:CZ:US:2019:4.US.1684.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1684/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Ladislava Těšínského, Ph.D., MBA, zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, sídlem Pařížská 68/9, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 22 Cdo 672/2019-590, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2018 č. j. 35 Co 227/2018-547 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. února 2018 č. j. 15 C 163/2009-493, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta, sídlem Máchova 838/18, Praha 2 - Vinohrady, insolvenčního správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, sídlem Na Hutmance 300/7, Praha 5 - Jinonice, jako vedlejšího účastníka řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavním pořádkem zaručené právo na spravedlivé řízení (pozn. - právo na soudní ochranu) podle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Současně stěžovatel žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených soudních rozhodnutí, případně aby ústavní stížnosti přiznal odkladný účinek.
3. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem bytové jednotky a garáže v domě, který se nachází v katastrálním území Stodůlky, a bylo mu uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) na náhradě nákladů řízení částku 65 824 Kč. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel, resp. jeho právní předchůdce (pro stručnost dále jen "stěžovatel") uzavřel s Pražským stavebním bytovým družstvem (dále jen "dlužník") dne 10. 2. 1993 a 8. 9. 1993 smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní. V nich se dlužník zavázal, že uzavře smlouvu o majetkovém převodu této bytové jednotky a garáže. V uvedeném roce stěžovatel tyto nemovitosti převzal, a od této doby je i užíval, když předtím zaplatil dlužníkovi 705 728 Kč a 95 000 Kč. Obvodní soud nepřisvědčil stěžovateli, který v řízení před ním argumentoval tím, že došlo k uzavření kupní smlouvy konkludentně, případně že dané nemovitosti vydržel. Podle obvodního soudu nedošlo k uzavření kupní smlouvy v písemné formě, jak vyžadoval §46 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), a proto je podle §40 odst. 1 o. z. taková smlouva neplatná. Právní jednání, ke kterým mezi stranami došlo, pak lze dle obvodního soudu považovat za smlouvu o smlouvě budoucí podle §50a odst. 1 o. z. Nemohlo dojít ani k vydržení, neboť nebyla splněna podmínka oprávněné držby, protože stěžovatel věděl, že "realizační smlouvy o převodu" dosud uzavřeny nebyly. K argumentu tzv. legitimním očekáváním obvodní soud uvedl, že stěžovatel jistě mohl očekávat, že k převodu vlastnického práva dojde; toto tvrzení by však bylo relevantní v případě řízení o nahrazení projevu vůle dlužníka, nikoliv v řízení, v němž je posuzována otázka aktuálního vlastnického práva.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč. Uvedený soud konstatoval, že obvodní soud s ohledem na provedené dokazování správně uzavřel, že všechny kroky dlužníka sice směřovaly k tomu, aby byl v budoucnu prodej nemovitých věcí realizován, k samotnému uzavření kupních smluv, resp. převodu vlastnického práva ovšem nedošlo, přičemž odmítl, že by zákon nestanovil závaznou formu pro kupní smlouvu, jejímž předmětem by byly (výše uvedené) nemovitosti, a že se stěžovatel vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nemohl domnívat, že takové smlouvy byly uzavřeny, a tudíž nemohla být ani splněna podmínka vydržení podle §134 odst. 1 ve spojení s §130 odst. 1 o. z. (a ani §1089 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), tedy že držitel má z přesvědčivého důvodu za to, že mu věc patří.
5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, která však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, dále pak zamítl návrh na odklad právní moci rozsudku městského soudu a uložil stěžovateli nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 6 534 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje podstatné skutečnosti, jež byly v soudním řízení prokázány, a argumenty, o které opíral své tvrzení, že se stal vlastníkem sporných nemovitostí tak, že ke koupi majetku došlo reálným právním jednáním dlužníka ve smyslu §588 o. z.; přitom zdůraznil rozdíl mezi reálným jednáním, kdy je koupě zrealizována faktickým jednáním, a sepisem písemné smlouvy coby listiny "vkladné" do katastru nemovitostí s tím, že je-li smlouva perfektní, je účinná bez ohledu na to, že se vlastnictví nabývá až intabulací.
7. Následně stěžovatel uvádí, že předestřel Nejvyššímu soudu v dovolání deset právně významných otázek, které vzhledem ke zcela specifické situaci, která u dlužníka nastala, dosud nebyly řešeny, a že se domnívá, že právě proto měl tento soud tyto otázky posuzovat individuálně a dovolání připustit k meritornímu přezkumu. Dále upozorňuje, že se nemohl efektivně domáhat ochrany svých práv prostřednictvím žaloby o nahrazení prohlášení vůle, a opakuje, že zákon závaznou formu pro právní jednání v podobě koupě nestanovil. Z toho dovozuje, že kupující mohl nabýt oprávněnou držbu věci nemovité i na základě koupě, která neměla písemnou formu, došlo-li k předání věci a zaplacení kupní ceny, neboť písemná smlouva je jen podmínkou převodu vlastnického práva, nikoliv držby věci. Závěr obecných soudů, že nemá k držbě sporného majetku žádný právní titul, má být dle stěžovatele, který poukazuje na to, že tento majetek drží více než 24 let, v extrémním rozporu s provedenými důkazy. S poukazem na ně pak tvrdí, že od dlužníka koupil daný majetek s vůlí mít jej výlučně pro sebe a dlužník vyjádřil vůli, že se má stát "faktickým vlastníkem", přičemž takovéto faktické ovládání jednotek prý nelze posoudit jako "detenci", ale jako oprávněnou držbu.
8. Dále argumentuje tím, že "dobrou víru" nutno hodnotit objektivně a současně oboustranně, neboť není možné, aby za stejné situace byla jedna osoba v dobré víře, a druhá nikoliv, přičemž poukazuje na to, že byl ze strany dlužníka opakovaně ujišťován, že je "faktickým vlastníkem" a že dovolací soud měl ústavněprávní povinnost poskytnout jeho právům ochranu "prizmatem přirozeněprávních hodnot". Tvrdí také, že vyhověl požadavkům obezřetnosti v občanskoprávních vztazích, neboť pro dlužníka zabezpečoval veškeré právní záležitosti renomovaný advokát. Obecným soudům stěžovatel vytýká i to, že porušily jeho právo na soudní ochranu, když přenesly odpovědnost za prokázání dobré víry na něj jako vydržitele, neboť vedlejší účastník neprokázal, že by mu dobrá víra nesvědčila.
9. S ohledem na přirozeněprávní principy by se dle stěžovatele mělo prosadit mimořádné vydržení, a to z důvodu, že drží majetek 24 let a že žaloba na vyklizení obou jednotek byla pravomocně zamítnuta. Měl by se prosadit i princip legitimního očekávání stěžovatele jako kupujícího. Nejvyšší soud by pak dle stěžovatele měl hledat způsob, jak judikaturu sjednotí, a nehledat důvod procesního odmítnutí dovolání, a také proti jeho argumentům postavit komplexní a sofistikovanou právní argumentaci, což se nestalo. Nejvyšší soud dle stěžovatele přehlédl, že vstoupil do práv svého otce na základě univerzální cese, a stal se přímým účastníkem výše uvedených smluv na základě pravomocného výroku dědického soudu, a také že se nedomáhal určení vlastnictví ke dni úmrtí svého otce, ale ke dni uplynutí zákonné vydržecí doby, kdy jeho otec již nežil. Současně stěžovatel odmítl, že by jím podané dovolání bylo vnitřně rozporné, kdy jeho obsah byl dán zcela specifickou skutkovou situací, kterou založil sám dlužník.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Obecné soudy založily svá rozhodnutí na tom, že stěžovateli nemůže svědčit vlastnické právo k dané bytové jednotce a garáži, neboť mezi dlužníkem a jím nebyla uzavřena žádná smlouva, na jejímž základě by mohlo být vlastnické právo z dlužníka převedeno, a tvrdí-li stěžovatel, že byla uzavřena kupní smlouva konkludentně, pak by taková smlouva byla neplatná pro nedostatek formy. Dle obecných soudů nemohlo dojít k jejich nabytí ani vydržením, neboť nebyla splněna podmínka tzv. oprávněné držby, tedy že by stěžovatel sporné nemovité věci držel s tím, že mu "vlastnicky" náleží. Stěžovatel tato rozhodnutí napadá obsáhlou ústavní stížností, její podstata však tkví ve vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecné soudy výše uvedené otázky posoudily, kdy opakuje svou argumentaci a po Ústavním soudu požaduje, aby relevantní právní otázky, jak byly uvedeny, posoudil znovu. Vzhledem k tomu, že obecné soudy své závěry, řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení zdůvodnily, a že stěžovatel protiústavnost napadených rozhodnutí (primárně) vyvozuje z nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva, Ústavní soud k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů nevidí žádný důvod, připomínaje, že věcná správnost (zákonnost) soudních rozhodnutí není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž ani námitka na takovéto vadě založená nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit.
14. V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že mu svědčí "faktické vlastnictví", protože došlo k zaplacení a předání nemovitých věcí, může jen Ústavní soud dodat, že platné právo tento termín nezná, přičemž kupní smlouva vzniká uzavřením, nikoliv zaplacením či předáním věci. A jak již obecné soudy uvedly, podmínkou vzniku vlastnického práva je platný právní titul v podobě smlouvy uzavřené v písemné formě, neboť jejím předmětem byly nemovité věci, kterážto podmínka zde splněna nebyla, a to ani s ohledem na smlouvy již uzavřené, neboť v tomto případě šlo "pouze" o smlouvy o smlouvě budoucí. Z tohoto důvodu nemá tvrzení, že kupní smlouva byla uzavřena konkludentně, žádný význam, neboť by taková smlouva byla neplatná, nehledě na to, že k jejímu uzavření ani nedošlo pro nedostatek konsenzu smluvních stran, kdy vůle dlužníka a stěžovatele (vyjádřená mj. uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí) očividně směřovala sice k předání a zaplacení nemovitých věcí, to ovšem do užívání a s tím, že až v budoucnu dojde k uzavření písemné kupní smlouvy, resp. převodu vlastnického práva.
15. Obecné soudy rovněž vyložily, že stěžovatel nemohl nabýt předmětné nemovitosti do svého vlastnictví vydržením, neboť s ohledem na blíže uvedené skutečnosti mu muselo být zřejmé, že vzhledem k nastalým okolnostem k samotnému převodu vlastnického práva, jenž byl zamýšlen a smluvně zajištěn výše uvedenými smlouvami, nedošlo, a tedy že věc nemohl ani držet v přesvědčení ("se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře"), že mu náleží (§130 odst. 1 o. z.). Na tom nic nemění, že držbu samotnou nelze označit za protiprávní, protože se jí stěžovatel chopil (a nemovitosti posléze užíval) na základě dlužníkova souhlasu. Stěžovatel sice označuje tento závěr za extrémně rozporný s provedenými důkazy, Ústavnímu soudu však není zřejmé, v čem by tento nesoulad měl spočívat. V tomto bodě lze snad jen shrnout, že z provedeného dokazování zřetelně plyne, že stěžovatel nebyl jako vlastník veden v katastru nemovitostí a současně si byl (musel být) vědom toho, že k převodu vlastnického práva má teprve dojít, resp. že k němu nakonec nedošlo (viz bod 27 napadeného rozsudku obvodního soudu).
16. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší soud nereagoval na jeho argumentaci týkající se nákladů řízení (která měla být konkurující ve vztahu k argumentaci dosud zastávané v jeho judikatuře), Ústavní soud připomíná, že v této části nebylo dovolání přípustné, a tudíž se jí Nejvyšší soud neměl povinnost zabývat, přičemž je-li jeho úvaha obsažená v poznámce vadná, na výsledek dovolacího řízení by to žádný vliv nemohlo mít. Další námitky v ústavní stížnosti obsažené již byly obecnými soudy náležitě vypořádány, a Ústavní soud na příslušné závěry stěžovatele odkazuje.
17. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud (věcně "neprojednatelné") ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu