ECLI:CZ:US:2019:4.US.1707.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1707/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. arch. Jana Hájka, 2. Ing. arch. Jakuba Havlase, 3. Mgr. akad. arch. Pavla Joby a 4. obchodní společnosti Atelier M1 architekti, s. r. o., sídlem Markétská 1/28, Praha 6 - Břevnov, všech zastoupených Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem, sídlem Národní 52/32, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. března 2019 č. j. 7 Co 46/2018-113, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a a) obchodní společnosti Brněnské komunikace a. s., sídlem Renneská třída 787/1a, Brno, b) statutárního města Brno, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, c) KONIOR STUDIO TOMASZ KONIOR, sídlem Mariacka 7, Katowice, Polsko, a d) obchodní společnosti Architekti Hrůša & spol., Ateliér Brno, s. r. o., sídlem Žižkova 506/5, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že jím bylo zasaženo do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Současně stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud rozhodl, že Česká republika je povinna jim uhradit náklady právního zastoupení.
2. Usnesením ze dne 26. 9. 2018 č. j. 23 C 86/2018-18 Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") na návrh stěžovatelů (jako žalobců v řízení na ochranu před zásahem do jejich autorských práv) nařídil předběžné opatření, kterým vedlejším účastníkům (jako žalovaným) uložil povinnost v dokumentu "Janáčkovo kulturní centrum v Brně PROPOJENÍ (NÁVAZNOST JKC - 1. ETAPA A JKC 2. ETAPA VČETNĚ PŘÍPADNÝCH ZMĚN STÁVAJÍCÍCH DĚL)" datovaném březnem 2018 v oddíle A.1 na straně tři, a to před informací "AUTOŘI DOKUMENTACE", ode dne následujícího po doručení tohoto usnesení, uvádět: "AUTOŘI ARCHITEKTONICKÉHO A URBANISTICKÉHO DÍLA"
Autoři: Ing. arch. Jan Hájek
Ing. arch. Jakub Havlas
Mgr. akad. arch. Pavel Joba
v rámci: Atelier M1 architekti, s. r. o. (dále jen "Propojení")."
3. K odvolání vedlejších účastníků Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení krajského soudu změnil tak, že se návrh stěžovatelů zamítá. Ve vztahu ke čtvrté stěžovatelce vrchní soud uvedl, že nebyla prokázána její aktivní legitimace, neboť účastníky daného právního vztahu jsou ostatní stěžovatelé jako autoři autorského díla. Ve vztahu k nim pak dospěl k závěru, že z žádného z předložených důkazů, zejména pak z licenční smlouvy ze dne 2. 12. 2016 (dále jen "licenční smlouva"), nelze vzít za osvědčené, že by v nich byl sjednán závazek kteréhokoliv z vedlejších účastníků, aby na všech listinách či dokumentech, které budou ve formě návrhů, přípravných dokumentů, v průběhu přípravy projektové dokumentace vyhotoveny, vždy uváděli jména autorů, tedy aby na každém dokumentu, i když bude obsahovat pouze navrhované řešení, předkládané k diskuzi, vždy uvedli, kdo je autorem architektonického a urbanistického řešení, když naopak z licenční smlouvy plyne, že jména autorů budou trvale a neoddělitelně od stavby vyznačena na viditelném místě dokončené stavby, odsouhlaseném autory i objednatelem (první vedlejší účastnicí).
Jde-li o další povinnosti vedlejších účastníků v průběhu realizace stavby Janáčkova kulturního centra (dále jen "JKC"), 1. a 2. etapa, ani z tvrzení stěžovatelů neplyne, že by nebyly tyto povinnosti, včetně předkládání připravovaných či navrhovaných dokumentů (mimo jiné dokumentu Propojení) k vyjádření či zaujetí stanoviska, jak bylo v licenční smlouvě sjednáno, plněny.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že v průběhu přípravy JKC se uskutečnilo několik pokusů, jak je jako autory od projektu "odstavit", největším pokusem bylo zadání výběrového řízení na projektanta první vedlejší účastnicí, v němž byly podmínky nastaveny tak, aby byli vybráni jiní architekti. Ti pak pod "rouškou" projektanta jejich architektonické dílo nahrazují "svými výtvory". A oni pak jsou - jako autoři - obcházeni a je jim upíráno i to nejzákladnější právo, být uváděn jako autor.
5. Proti napadenému usnesení pak namítají, že vrchní soud v řízení o předběžném opatření se svým rozhodnutím prodléval více než 6 měsíců, a v této souvislosti poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 736/17 (N 76/85 SbNU 325).
6. Dále mají za to, že vrchní soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neboť např. bod 9, kde se uvádí, že "[n]euvedli žalobce jako autory autorského díla, i když podle čl. 5.1 Licenční smlouvy měli být žalobci jako autoři vždy uváděni ve vztahu k architektonickému řešení na všech částech dokumentací", je zmatečný, resp. vnitřně rozporný. Dále pak stěžovatelé vrchnímu soudu vytýkají, že pominul body 5.3 a 5.4 licenční smlouvy, kde je smluvně zajištěno jejich právo, být jako autoři uvedeni na všech dokumentech, a naopak "vypíchl", že podle přílohy 1 této smlouvy mají zaručeno právo být uvedeni jako autoři na finální stavbě a že toto pak vzal za základ svého rozhodnutí v bodě 22, kde se uvádí, že nebylo osvědčeno, že by byl sjednán závazek kteréhokoliv z vedlejších účastníků, aby byla uváděna jména stěžovatelů na všech dokumentech.
7. Stěžovatelé dále upozorňují, že vrchní soud zcela pominul §11 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, přičemž tvrdí, že mají právo být jako autoři uváděni a těchto práv se mohou domáhat vůči všem, přičemž není rozhodné zjištění soudu, že si toto právo smluvně nezajistili, protože tak učinit ani nemuseli. Vrchní soud tak měl zasáhnout do ústavně zaručeného osobnostního a vlastnického práva, neboť autorská práva jsou jeho součástí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek k dispozici neměli; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V ústavní stížnosti stěžovatelé především namítají, že vrchní soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, čímž porušil jejich právo na spravedlivý proces. Tento názor však Ústavní soud nesdílí. V prvé řadě není z ústavní stížnosti, a ani jinak zřejmé, v čem by měl rozpor ve stěžovateli citovaném konstatování vrchního soudu, které je obsaženo v bodě 9 (strana 8 shora), spočívat, neboť zde vrchní soud pouze prezentoval argumentaci stěžovatelů (jako žalobců), dle níž měl být porušen bod 5.1 licenční smlouvy. Skutečnosti neodpovídá ani další stížností námitka, že by se vrchní soud zabýval irelevantními ustanoveními licenční smlouvy. Jak plyne z bodu 11 odůvodnění napadeného usnesení, uvedený soud vzal na zřetel práva a povinnosti smluvních stran, které jsou zakotveny (mj.) v bodech 5.3 a 5.4, kterých se stěžovatelé v ústavní stížnosti dovolávají. "Za základ svého rozhodnutí", jak stěžovatelé s poukazem na bod 22 uvádějí, pak vrchní soud vzal skutečnost, že návrh Propojení není finálním (definitivním) řešením (k podrobnostem viz bod 13), ale jen pracovním a interním dokumentem, a následně dospěl k závěru, že nebylo osvědčeno, že byl mezi smluvními stranami sjednán závazek vedlejších účastníků uvádět na všech dokumentech, tedy i návrzích či přípravných dokumentech, které budou v průběhu přípravy projektové dokumentace, jména stěžovatelů.
12. Stěžovatelé tento závěr vrchního soudu v ústavní stížnosti v podstatě nezpochybňují, mají však (dle všeho) za to, že daná povinnost plyne z §11 autorského zákona. K tomu je třeba v prvé řadě poznamenat, že sami stěžovatelé svou argumentaci, obsaženou v návrhu na nařízení předběžného opatření, opírali právě a především o licenční smlouvu. Dále pak obecně platí, jak již uvedl vrchní soud, že navrhovatel je povinen v řízení o takovém návrhu nezbytnost zatímní úpravy poměrů účastníků řízení prokázal (tedy nepostačí jen pouhé osvědčení). Přitom otázka, zda z uvedeného zákonného ustanovení lze vůbec vyvodit povinnost vedlejších účastníků uvádět stěžovatele jako autory architektonického a urbanistického díla (architektonického návrhu JKC) i na interním pracovním dokumentu "Propojení", který má řešit propojení 1. etapy JKC (podzemní stavba) s 2. etapou (nadzemní stavba), je značně sporná. Tím spíše bylo na stěžovatelích, aby vysvětlili, proč vytýkaný postup vedlejších účastníků vyvolává v jejich právní sféře závažné následky, které by nebylo eventuálně možné zhojit v řízení ve věci samé. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo ani v ústavní stížnosti, (z níž plyne, že podstata problému tkví spíše v tom, že projektovou dokumentací by mohlo být neoprávněně zasaženo do architektonického řešení, a nikoliv v tom, že by bylo popíráno samotné autorství stěžovatelů k němu, a nebylo proto uváděno), nemá Ústavní soud, co by vrchnímu soudu mohl z hlediska ústavnosti vytknout.
13. Stěžovatelé dále namítají, že vrchní soud nerozhodl o odvolání vedlejších účastníků v přiměřené lhůtě. I kdyby Ústavní soud stěžovatelům přisvědčil, samotná tato skutečnost nemůže kasaci napadeného usnesení odůvodnit, neboť tímto způsobem k nápravě této eventuální vady dojít nemůže. Cítí-li se stěžovatelé zmíněným postupem vrchního soudu dotčeni, mohou se domáhat náhrady škody postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Podává-li ústavní stížnost čtvrtá stěžovatelka, Ústavní soud připomíná, že vrchní soud ji označil za osobu, která v řízení není aktivně legitimována, přičemž žádné námitky v tomto směru vzneseny nebyly. Tato skutečnost vede Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti i ve vztahu k této stěžovatelce.
14. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelé dovolávají, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady stěžovatelů na jejich zastoupení zaplatí stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu